Potápění, stejně jako každý sport nebo každá činnost, kterou děláte naplno, je životní styl. Kristina Vacková se začala potápění věnovat náhodou. Zamilovala se totiž do jednoho beduínského městečka, které ji uchvátilo natolik, že tehdy zdárně rozjetou kariéru střední manažerky a podnikatelky pověsila na hřebík a vydala se zcela do neznáma.
Kristinino jméno jste možná mohli zaznamenat v posledních týdnech díky populárnímu dokumentu na Netflixu, The Deepest Breath. Jedná se o příběh dvou freediverů (nádechových potápěčů), které spojí láska k moři, k tomuto sportu, aby je pak tragická náhoda či nehoda navždy rozdělila.
Kristina byla u toho. Byla jediným člověkem, který celou situaci nejen viděl, ale i zachytil na kameru. Byla totiž najata na to, aby celý tento jedinečný ponor nafotila. A i o tom je naše dnešní povídání.
Kristino, my jsme se tu dneska sešly proto, abychom si kromě jiného popovídaly o dokumentu The Deepest Breath (Nejhlubší nádech), který je momentálně na Netflixu již několik týdnů v čele sledovanosti. Jaká je Vaše role v tomto příběhu?
Mám tam svých pět minut slávy (smích)… Abych řekla pravdu, velmi mě zaráží, jakou pozornost vzbudila moje mikroskopická rolička v tomhle dokumentu na sociálních sítích, v médiích, a dokonce i mezi známými a kamarády.
Ta zkušenost mě ujistila v tom, že voda – stejně jako všechny živly – je naprostý fenomén, a přesvědčila mě o tom, jak moc bezvýznamní v porovnání s vodou jsme my lidé. Jakou hodnotu a křehkost má lidský život. Dala mi obrovskou pokoru. Dala mi i větší otevřenost a vstřícnost k lidem, kterých si vážím.
Dokument se natáčel už před třemi lety, protože Stevův (Stephen Keenan – irský rekordman, tvůrce pravidel bezpečnosti při nádechovém potápění a majitel freedivingového centra v Egyptě – pozn. red.) příběh byl skutečně bomba. S tragickým koncem. Byla jsem tehdy právě Stevem najata na to, abych celý ponor nafotila. Co se ale stane, nikdo netušil. Stala se tragická souhra náhod, která stála Steva život, ale ovlivnila životy mnoha lidí v Dahabu.
A moje role? Tím, že jsem měla tento extrémní ponor fotit, jsem se nechtěně stala jediným očitým svědkem celé události a viděla jsem všechno jako na filmovém plátně.
A co se tehdy stalo?
Vlastně to byla souhra neuvěřitelných náhod, která dopadla tragicky. Steve byl ve své práci naprostý profesionál. Vždyť to byl on, kdo definoval standardy bezpečnosti safety teamů při nádechovém potápění. Nebylo povolanějšího člověka.
Celý ponor byl naplánován do nejmenšího detailu, on i Alessia (Alessia Zecchini – italská světová jednička a držitelka mnoha světových rekordů) se na něj připravovali týdny. Pak se ale sešla spousta věcí, které nikdo nepředpokládal…
Jakých?
Počasí nebylo ideální, foukalo, což není pro Dahab netypické, ale byly vlny a moře bylo neklidné. Steve na poslední chvíli změnil plán a změnil timing ponoru. Alessia, která byla přesně nabriefovaná, si při svém ponoru ani nevšimla, že je už venku z Arche…
Co je to Arch?
Arch je takový tunel. Jakýsi podmořský most, brána v Blue Hole, v jedné z nejznámějších a také nejnebezpečnějších potápěčských lokalit světa v egyptském Dahabu. Je to prostě průplav, jehož strop je v 49 metrech, dno pak kolem 88 metrů.
Dá se tudy z Blue Hole proplout na otevřené moře. Je to nádherný, ale nebezpečný ponor, který standardy umožňují jen po odpovídajícím výcviku technickým potápěčům. Anebo freediverům. Dosud jedinou ženou, která arch proplula, byla Natalia Molčanová, guru freedivngu, která pak taky tragicky zahynula, ale to je jiný příběh…
Aha, takže zrádné místo…
Alessia si nevšimla, že už vyplula z tunelu. Věděla, že někde uprostřed díry by na ni mělo čekat výstupové lano a Steve a společně měli vystoupat zpět k hladině. Jenže tam nebyl ani Steve, ani lano. Alessia tak změnila směr a začala plavat úplně na druhou stranu.
K tomu se Steve opozdil a na místo setkání dorazil až v době, kdy Alessia byla už dávno pryč. Minuli se…
A vy jste to všechno viděla?
Ano, já jsem měla nafotit, jak stoupají oba nahoru. Jenže i já jsem si na poslední chvíli změnila kompozici fotky, kterou jsem chtěla udělat. Rozhodla jsem se nečekat u lana, ale vyfotit celou kompozici, tedy celý obraz, jen siluety obou, jak stoupaní nahoru, ideálně i s topografií dna a Archem. Byla jsem tedy strašně daleko, ale díky tomu jsem to všechno viděla jako na dlani. Nemohla jsem ale dělat vůbec nic.
Jak to? Nešlo jim pomoci?
Jak se říká v dokumentu, freediverovi může pomoci zase jenom freediver. Jako potápěč s přístrojem musím sledovat úplně jiné postupy, abych z těla odbourala dusík, nemůžu z takové hloubky vystoupat rovnou na hladinu. Takže ne, nemohla jsem dělat nic, pokud jsem chtěla, aby nahoře nebyli zranění nebo mrtví dva.
Křičela jsem do regulátoru, protože když Steve Alessii spatřil, byla už strašně daleko on něj. Musel vědět, že je to neřešitelná situace. Ale přesto se, jako už mnohokrát předtím, rozhodl všechno vsadit a pomoci jí. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho plavat rychleji.
Dohnal ji, povedlo se mu ji nasměrovat vertikálně a oba plavali nahoru. Ale několik metrů pod hladinou se Steve už přestal hýbat. Oba vyplavali nahoru, ale já už jsem pak jen zblízka viděla, že Steve leží obličejem dolů a jeho ruce bezvládně visí.
Vystoupala jsem nahoru, nehledě na limity, ale nedalo se nic dělat…
Pak se strhla strašná mela na hladině, ale to už vlastně nikdo nevnímal. Steva se nepovedlo zachránit.
Jaká to pro vás byla zkušenost a co vám dala a vzala?
Ujistila mě v tom, že voda – stejně jako všechny živly – je naprostý fenomén, a přesvědčila mě o tom, jak moc bezvýznamní v porovnání s vodou jsme my lidé. Jakou hodnotu a křehkost má lidský život. Dala mi obrovskou pokoru. Dala mi i větší otevřenost a vstřícnost k lidem, kterých si vážím.
A vzala mi tvář, kterou jsem v Dahabu denně vídala.
Se Stevem jsme nebyli kamarádi, ale věděli jsme o sobě a profesně jsme se hodně respektovali, myslím. Steve mi často dával kšefty, fotila jsem pro jeho základnu. Dokonce mi i půjčoval oblek pro můj freedivingový kurz…
Takže vy jste také freediverka?
Ne! To rozhodně nejsem. Jsem potápěčka, i technická potápěčka – mám certifikaci Full Trimix, tedy mohu se potápět bez limitu i s trimixem (směs kyslíku, dusíku a helia). Ale nejvíc ze všeho jsem fotografka. Když jsem přestala potápění učit, focení se stalo mou vášní. A nejhezčí barvy jsou stejně na mělčině.
Freediving jsem si zkoušela jen proto, abych lépe pochopila to, co fotím. Jako jediné přístrojové potápěčce se mi totiž povedlo dostat se jako fotografka do světových soutěží freedivingu. Ty vždycky fotí zase freediveři – bubliny je ruší v jejich soustředění a platí tam zcela jiná pravidla.
Jaký je tedy Váš postoj k volnému potápění?
Obrovský a neutuchající respekt k nim všem! Freediving je něco úplně jiného.
Je to taky životní styl. I tady vás může chyba stát život. Ale freediving je o tom znát své tělo, své limity, možnosti, věřit svému tělu, umět se rozhodovat a poslouchat přesně svou psychiku i fyzické nutnosti a potřeby. Je to pro mě něco naprosto fascinujícího. Sama si hlavu vyčistit neumím, takže všichni, kdo to dokážou a k tomu lámou rekordy, které jsou za hranicí lidských možností, mají můj obrovský respekt!
Je podle Vás mezi těmito disciplínami nějaká souvislost a rozdíl?
To jsem už řekla. Potápění je vlastně pro lenochy (smích). Jasně že musíte něco vědět, jako instruktor se snažíte studenty naučit to nejlepší, co znáte, a připravit je na nejrůznější situace. Jinak ale pod vodou normálně dýcháte, takže si tam nesete něco, co znáte a kontrolujete.
Freediver zadrží dech na několik minut – klidně i deset. Se zadrženým dechem se na jediný nádech vydá do tmy, jeho tělo je v bezčasí, tlakem se úplně stáhne… a k tomu musíte poslouchat sám sebe, kontrolovat každý pohyb, neudělat zbytečně nic… Je to prostě pro mě něco zcela obdivuhodného…
Zpět k filmu: Bylo pro vás jeho natáčení jednoduché?
Na datum 22. 7. 2017 nikdy nezapomenu. Navždy bude v mé hlavě i kalendáři. A jsem si jistá, že Steve si zasloužil, aby o něm vznikl film. A nakonec byly dokonce dva a kdo ví, kolik jich ještě bude.
Alessia Zecchini při „rozcvičce" na pokus o zdolání The Arch. Blue Hole, 22. 7. 2017. (zdroj: Kristina Vacková)
Natáčení pro mě bylo na jednu stranu děsivé – jsem trémista a nechtěla jsem být před kamerou. Na druhou stranu jsem si ale díky natáčení v angličtině i musela hodně věcí ujasnit. Definovat je v přímém přenosu – tedy před kamerou. Formulovat věci přesně. A pomohlo mi se s nimi vyrovnat.
Jsem moc ráda za tuhle šanci. A jsem ráda, že se film tak líbí. I když zájem o moji osobu po něm je trochu podivný…
A jak se vám osobně film líbil?
Mně se líbil moc, byť byl nakonec o něčem jiném, než jsme mysleli a čekali. Chybí tam někteří jeho blízcí kamarádi a celý příběh je podle mě trochu „přibarvený“. Ve skutečnosti nikdo neví, jaký byl skutečně vztah Steva a Alessii – nebyla to romance. Určitě si ale byli blízcí. Na druhou stranu film nechává jaksi otevřený konec, což je dobře.
Jak tomu mám rozumět?
Mysleli jsme si, že film bude jakousi poctou Stevovi a jeho životu a tomu, co dokázal. Což do jisté míry samozřejmě je, ale v první řadě je tam i spousta známých jmen, která s příběhem samotným, a hlavně incidentem nemají moc společného.
Ale jsou to zvučná jména, která pomáhají film zpropagovat, a hlavně zvýšit povědomí lidí o freedivngu samotném. A to je to hlavní. Navíc neukazují tu odvrácenou stranu podobných soutěží, skutečná zranění, ke kterým dochází. Celkově je to velmi decentní.
Tato tragická nehoda se stala v Dahabu, jak jste se na toto místo dostala?
Přijela jsem tam na dovolenou a naprosto podlehla geniu loci. Zamilovala jsem se do toho místa. Do kombinace pouště a Rudého moře, ospalého životního stylu, bezmezné svobody a do potápění…
Potápění vám ale postupně otevřelo hranice do celého světa. Kde všude jste byla?
To byl pomalý proces. Chtěla jsem si dát nejdřív jen rok prázdnin. Měla jsem v té době dobře rozjetou kariéru. Ale nakonec jsem po roce chtěla zůstat ještě rok a pak jsem koupila dům… Stala jsem se instruktorkou.
I přes kouzlo Dahabu se ale stalo, že jsem potřebovala od toho místa na chvíli pauzu, abych si zachovala zdravý rozum.
Co tím myslíte?
My v Dahabu jsme tomu místu říkali „mental hospital“ (nemocnice pro duševně choré). Skoro za každým člověkem tam byl nějaký příběh, netradiční příběh. Po čase bylo dobré odjet a vidět, jak vypadá svět jinde (smích). A to mi postupně otevřelo hranice.
Jako fotografka jsem většinou neměla smlouvy, byla jsem svou vlastní paní. A právě ta svoboda a kreativita bylo to, co jsem na té práci milovala nejvíc.
Odjela jsem na Maledivy, pak do Thajska, na Mallorcu, do Španělska, Indonésie, do Panamy, Mikronésie, Francouzské Polynésie, Mexika, Tanzanie… Všude jsem chvilku žila a skoro každé místo jsem si zamilovala.
Takže je to spíše takový životní styl – instruktor potápění?
Určitě. I to focení. Jako fotografka jsem většinou neměla smlouvy, začala jsem dělat na sebe, občas dostala zaplacenou letenku a potápění a pobyt zdarma a nechávala jsem potápěčským školám fotky a tvořila jim webové obsah na klíč. Byla jsem svou vlastní paní. A právě ta svoboda a kreativita bylo to, co jsem na té práci milovala nejvíc.
To fotografování byl přirozený vývoj z instruktora?
U mě vlastně ano. Vždycky jsem fotila, co si pamatuju. Vlastně mě k tomu přivedl už můj táta, doma vyvolával fotky v koupelně, když jsem byla malá. A já jsem měla foťák, co pamatuju. Fotit pod vodou byl můj sen, ale trvalo dlouho, než jsem si koupila pořádnou výbavu a začala věřit tomu, že se tak uživím.
Jakou máte nejzajímavější historku z potápění?
Historek mám spoustu, hlavně těch, které mě nějak poučily. Buď mi ukázaly sílu oceánu a mé vlastní limity. Nebo to, že i když jste holka – a ještě k tomu mrňavá – z vody dokážete pomoci i ostřílenému potápěči, kterého kromě křídla (kompenzátor vztlaku, žaket) nadnáší hlavně sebevědomí, dokud se nedostane do proudu nebo nečekané situace. Historek je spousta, těžko zmínit jednu hlavní.
Ono potápění je nádherné a každý ponor je jedinečný. Nikdy nemůžete zažít totéž.
Teď ale žijete zase v Čechách. Jak je to možné? Bylo lehké se vrátit?
O tom bych teď nerada mluvila, to je úplně jiný příběh. Ale řekněme, že nastal čas se vrátit.
Narodil se mi před pěti lety syn a ten dal mému životu úplně jiný rozměr. A syn potřebuje mít doma mámu se stabilním příjmem a vyrovnanou povahou (smích). Víc se o soukromí teď šířit nechci.
Děkujeme za rozhovor.
Reklama
foto: Kristýna Nedobitá, se svolením Kristýny Nedobité, zdroj: Autorský článek