Na svých webových stránkách o sobě říká, že se vydává do světa, aby poznával lidi a zažíval věci. O těch lidech a věcech pak píše knížky, a protože kromě toho také moc rád mluví, objíždí republiku s přednáškami. O vtipné situace v jeho životě není nouze, a tak se pobavíte i při pravidelném sledování jeho profilů na sociálních sítích. Svůj vliv a velkou fanouškovskou základnu využívá i k dobročinným účelům. Organizuje sbírky na podporu neziskových organizací jako je Člověk v tísni nebo Lékaři bez hranic.
Svoji první knihu o pěší pouti do Jeruzaléma napsal v roce 2015, v říjnu 2023 vydal již šestý cestopis, tentokrát o cestě do Santiaga de Compostela. V současné době cestuje po Česku a přednáší o africkém dobrodružství, na které vyrazil s rodinou. Na rozhovor do jedné pražské kavárny proto dorazil rovnou z Brna, kde měl přednášku den předtím.
Začněme vaší první cestou, která vedla do Santiaga de Compostela. Jaká byla tenkrát vaše očekávání? A měl jste nějaké obavy?
Mně bylo 18, vydal jsem se tam tři dny po maturitě. Hrozně moc let jsem o tom, že se do toho Santiaga vydám, snil, takže jsem měl především tu touhu poznat svět a zažít nějaké dobrodružství. A mně do značné míry přijde, že jsem tehdy před 13 lety cestoval s menšími obavami, než slyším, že lidé cestují dneska. Možná to bylo tím, že informace nebyly tak snadno dostupné, ale taky je to furt Evropa, to Španělsko. Byl jsem spíš takový zvědavý. Ale kouzelné je, že pro mě všechno bylo nové. To je na cestování nejlepší – když je člověku 18 let, tak ho všechno fascinuje. Přiletí do Francie a poprvé v životě tam jede vlakem, poprvé v životě vidí TGV. To mi přišlo ohromující.
Spal jste tam v albergues (turistická ubytovna), nebo jste si vyzkoušel i spaní pod širákem?
Oni to místní nemají moc rádi, spaní pod širákem. Myslím si, že spaní v albergues je podstatná součást toho zážitku. Ten rozměr, že jsem měl možnost se bavit s lidmi z celého světa, byl pro mě nakonec na té cestě nejzajímavější. A to z mnoha ohledů. Spoustu jsem se toho učil ve škole, ale najednou jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří byli toho všeho personifikací. Poprvé v životě jsem se bavil třeba s člověkem z Nového Zélandu, o kterém jsem do té doby věděl jen ze zeměpisu.
Mám rád staromilské knížky bez odkazů nebo QR kódů. Mám tam ilustrace, aby si to čtenáři mohli představit, ale nechci tam mít fotky. A to všechno, věřím, je věc, která mě propojuje i s těmi staršími čtenáři.
Tehdy byly ubytovny, které provozovala církev, založeny na principu, kterému se španělsky říká „donativo“. To znamená, že tam člověk může přespat za dobrovolný příspěvek, a to vytváří takovou hrozně hezkou komunitní atmosféru. Měli jsme tam společné večerní modlitby a i to byl pro mě nový svět, protože já nepocházím z věřící rodiny, ale možnost dotknout se těch tradic a účastnit se modliteb v těch krásných kostelích pro mě bylo moc zajímavé.
Jste dodnes v kontaktu s lidmi, které jste tam potkal?
Pro řadu lidí je „camino“ (myšleno cesta do Santiaga) životní zážitek a je to pro ně jednou jedinkrát, kdy mají blízký kontakt s lidmi ze zahraničí. Jenomže já takhle někam jezdím každý rok, takže to pro mě není zas taková vzácnost, bavit se s cizinci. A čistě pragmaticky mi přijde, že je přece jenom snazší udržovat vztahy s lidmi, kteří žijí ve stejném městě, nebo alespoň zemi, jako vy. Finové rádi říkají, že kamarády už mají po střední škole (smích) – já skvělé kamarády ze střední školy mám, takže nové lidi v životě ani tolik nepotřebuji. S některými lidmi z „camina“ si čas od času napíšeme, když si na sebe vzpomeneme v nějaké souvislosti, a je to hezké. Určitě jsou to lidi, kteří už navždycky budou mít místo v mém srdci, protože jsem se od nich něco naučil a mám s nimi spojené nějaké prožitky. Asi neuplyne týden, kdy bych si na někoho z nich nevzpomněl.
V několika zemích, které jste navštívil, právě probíhá válečný konflikt. Jak to vnímáte? Máte zprávy od lidí, které jste tam potkal, víte, zda jsou v pořádku?
Vždy když jsem cestoval, tak jsem byl vlastně každý den někde jinde. Takže v zemích, jako je Izrael nebo Arménie, jsem s každým člověkem strávil maximálně jeden večer, což není tolik času na to, abyste si vytvořili hluboký vztah. Ale vytvořil jsem si vztah k těm zemím. Když je člověk někde třeba dva měsíce, každý den se baví s místními lidmi a pak ještě s tou zemí dál žije, protože o ní půl roku až rok píše knížku, tak s ní stráví kus svého života. A tak se vždy, když se něco takového odehraje, snažím té zemi nějak pomoct.
zdroj: se svolením Ladislava Zibury
Letos to byl bohužel pro země, o kterých jsem psal, nešťastný rok, takže když bylo zemětřesení v Turecku, udělal jsem takovou velkou sbírku. Spolu s mým nakladatelstvím jsme nabídli, že každému, kdo přispěje tisícovku na Člověka v tísni, pošleme moji knížku o Turecku a Izraeli. Povedlo se takhle vybrat asi 800 tisíc a mám z toho obrovskou radost. No a letošní honoráře za knížky o cestě do Jeruzaléma a o Arménii a Gruzii jsem věnoval před několika týdny Lékařům bez hranic, protože jako jediná humanitární organizace působí v Gaze, a Člověku v tísni na sbírku SOS Arménie.
Podle čeho vybíráte zemi, do které se příště vydáte?
Já mám vystudovanou žurnalistiku, což je věc, která mě dost ovlivňuje. Vždy se snažím cestovat na místa, která mi zrovna něčím přijdou aktuální. Cestu po Evropě jsem podnikl, když se mluvilo o referendu o vystoupení z Evropské unie. Cestu po České republice jsem podnikl jako reakci na covidové období a na to, že se mluvilo o tom, že není možné cestovat. Tak jsem chtěl ukázat, že jde cestovat i po Česku.
Země, do kterých se vydám, mě musí osobně bavit, abych o tom dokázal napsat dobrou knížku. Nicméně já vnímám, že mám čím dál více starších čtenářů – nad 70 i 80 let, a tak na to nahlížím i z toho pohledu, že cestuji za ně. Pro jejich generaci byly možnosti cestování značně omezené, a jsem proto hrozně vděčný, že jim můžu alespoň trošičku pomoct narovnat tu nespravedlnost tím, že to procestuji za ně, a oni si o tom můžou potom číst.
Dostávají se k vám pak i ohlasy od těchto starších čtenářů?
Řekl bych, že to jsou jedny z nejčastějších ohlasů, asi protože starší lidi mají čas mi napsat (smích). Ale slýchám to od nich i na přednáškách. Několikrát se mi taky stalo, že mi napsaly jejich děti, že pro jejich rodiče to byla poslední knížka, kterou četli. A to je velice zajímavý pocit. Jednak jsem za to samozřejmě vděčný, protože to jsou veselé knížky, a jsem rád, že někomu pomohou odlehčit v nemoci. A za druhé je zvláštní ten mezigenerační dialog. Já si připadám až nepatřičně, že mám něco psát pro člověka, který je o půl generaci starší než já, ale vždycky jsem se snažil psát takovým způsobem, aby to bylo stravitelné pro lidi napříč generacemi. Mám rád ty staromilské knížky bez odkazů nebo QR kódů. Mám tam ilustrace, aby si to čtenáři mohli představit, ale nechci tam mít fotky. A to všechno, věřím, je věc, která mě propojuje i s těmi staršími čtenáři.
Mám zásadu, že i když si vytipuji nějakou zemi, o které bych rád napsal, nevydávám se tam se závazkem, že tu knížku musím napsat. Jsem vždycky domluvený s nakladatelstvím, že to zkusím a uvidím, jestli mi to bude připadat jako dostatečně nosné téma. Nechávám si v tom svobodu.
Dělá mi radost, když na moje přednášky občas přijde třeba babička se svojí vnučkou. Přijde mi, že není dost věcí, které si můžou lidi napříč generacemi zažít společně, protože naopak spousty věcí jsou pochopitelné jenom pro úzce vymezenou věkovou skupinu. Ale v tomhle je hrozně hezký a překlenující ten humor. To je něco, co propojuje generace. A tím myslím humor, který je neurážlivý, nesexistický, laskavý prostě. To je něco, co dokázali dělat „Cimrmani“ a co mě velmi inspiruje.
Všechny vaše předchozí knihy byly především zábavné, o té nejnovější ale říkáte, že je hloubavá, lidská a upřímná. Proč je tahle jiná?
Neřekl bych, že tam humor není přítomný, ale není cílem té knihy. Řekl bych, že je tam přítomný více v rovině komických situací, které vznikají soužitím lidí z celého světa. Myslím si, že člověk musí sebrat odvahu k tomu, aby začal být v psaní otevřený, protože není úplně jednoduché jít s kůží na trh. Musí vědět, jaké můžou být reakce čtenářů, které jsou často velmi nečekané, a to i v pozitivním smyslu. Stačí otevřít nějaké téma a najednou vám začne hrozně moc lidí psát, protože to s nimi nějak rezonuje. Řekl bych, že až teď, když je mi 31 a napsal jsem svoji šestou knížku, se mi podařilo vyjádřit takovým způsobem, jakým jsem vždycky chtěl, ale prostě jsem to ještě neuměl. Já vždycky chtěl napsat knížku, která by vystihla, co podle mě můžou přinést člověku pěší poutě, a řekl bych, že se mi to u žádné z těch přechozích tak docela nepovedlo. A to proto, že jsem v nich vždycky putoval jenom já sám. Tohle je první knížka o putování, kde putuje každý, kdo se v ní objevuje. Nemluvím jenom za sebe, mluvím ústy těch desítek lidí, které jsem potkal a kteří mi o svojí cestě vyprávěli. To je úplně jiná dynamika vyprávění, která mi umožnila knížku napsat jiným způsobem.
Druhý rozměr je i ten, že jsem byl opravdu tentokrát osobnější, protože mi přijde, že jednak to k té cestě do Santiaga patří, že když se mi tam lidé svěří, tak bych se měl svěřit i já. Za druhé jsem na to měl už i odvahu a říkal jsem si, že nastal čas. A za třetí, protože to byla cesta, kam jsem se vydal rozjímat nad životem, nebyla to cesta za dobrodružstvím, jako když jsem se vydal do Nepálu a Číny.
Do Santiaga jste šel celkem třikrát. Naposledy už proto, že jste věděl, že o tom chcete napsat knihu. Máte to tak vždycky, když se někam vydáváte, počítáte už s tím, že o tom napíšete?
Když jsem šel do Santiaga podruhé po 10 letech od té první pomaturitní cesty, tak jsem nevěděl, jestli o tom budu psát knížku, ale cítil jsem hlubokou potřebu tam jít. To bylo během covidu a bylo tam méně lidé než obvykle. Po prvním týdnu už jsem si říkal, že jsem tam vyslechl fakt hrozně zajímavé příběhy a že bych tu knížku rád napsal, ale nikomu jsem nic nesliboval, nedělal jsem si žádné závazky. A ta třetí cesta do Santiaga byla kratičká, jen na dva týdny a podnikl jsem ji se svojí ženou. Jednak proto, že jsem jí o tom vyprávěl a ji to hrozně zajímalo, a za druhé, protože už jsem věděl, že budu psát knížku, a chtěl jsem si zopakovat tu atmosféru.
Ale obecně mám zásadu, že i když si vždycky vytipuji nějakou zemi, o které bych rád napsal, nevydávám se tam se závazkem, že tu knížku musím napsat. Jsem vždycky domluvený s nakladatelstvím, že to zkusím a uvidím, jestli mi to bude připadat jako dostatečně nosné téma. Nechávám si v tom svobodu.
Takže pořád nevnímáte cestování jako práci a je pro vás nejdůležitější si to užít?
Užívám si to vždycky, ale když jedu někam, u čeho mám předpoklad, že o tom napíšu knížku, tak jedu trošku jiným způsobem. Mnohem více se bavím s lidmi, dělám si více poznámek, zaznamenávám doslovné citace lidí a nahrávám si audio deníky. Také cestuji s mentalitou, že necestuji jenom za sebe, ale i za ty čtenáře. Mám třeba zásadu, že chodím úplně všude, i tam, kam bych jinak rozhodně nešel. Já třeba miluji vážnou hudbu, ale jako nemíním obtěžovat čtenáře tím, že bych soustavně psal o tom, jak navštěvuji hroby slavných skladatelů (smích). Takže ano, přizpůsobuji plán cesty. Ale když jsem vzal rodiče do Namibie a Botswany, což byl jejich velký sen, tak jsem tam jel s tím, že to bude jenom rodinná expedice, a najednou o tom mám přednášku. Neměl jsem s sebou ani foťák a všechno jsem fotil na mobil. Takže pokaždé to vzniká jinak. Rozhodně to neberu tak, že bych se vydával na služební cestu. Vůbec třeba nevím, jaká bude moje další knížka, a jestli nějaká bude. Rád bych jednou napsal o cestování s dětmi, což by mě hrozně zajímalo, a bylo by to zase nové dobrodružství.
Vaše práce by se dala rozdělit na tři části: cestujete, píšete o tom knížky a vyprávíte o tom na přednáškách. Dokážete říct, kterou fázi si užíváte nejvíc?
Přednášky, protože tam má člověk okamžitou zpětnou vazbu. V tom sále se vznáší nějaká atmosféra a vy to vycítíte. Velmi snadno poznáte, že jste je pobavili tím, že se smějí. To je hrozně nabíjející pocit a taková okamžitá odměna.
Než vyrazíte na cestu, na kterou budete vzpomínat celý život, doporučuji věnovat tomu nějaké úsilí a třeba si o té zemi přečíst nějakou knížku. Je mnohem zajímavější vidět památky v kontextu, kterému rozumíte, než přijet do země, kde jsou staré baráky, a nevědět, co je na nich zajímavého.
Je to ale něco hrozně pomíjivého, protože tím člověk nevytváří žádnou trvalejší hodnotu. Proto píšu knížky, které lidem zůstanou v knihovnách a dostanou se mnohem dál než ty přednášky. V knize má člověk také prostor rozvinout to, na co v přednášce není čas. Psaní je ale hluboce introvertní činnost, která ne úplně dobře nasedá na moji povahu. Často se musím překonávat, abych psal, ale myslím si, že člověka drží ve střehu, když dělá nejen to, co ho baví, ale když to dělá, protože mu to také dává smysl.
A jaký byl tedy u vás prvotní impuls pro napsání knihy, když říkáte, že to vlastně úplně nepatří mezi vaše oblíbené činnosti?
Já jsem vždycky chtěl napsat knížku.
A teprve pak jste zjistil, že vás to tolik nebaví?
To je těžké definovat. Mě to baví, ale ne tím způsobem jako ty přednášky, ale zase se od toho nedokážu odtrhnout. Nedokážu odejít od rozepsaného textu nebo vyprodukovat text, se kterým nejsem spokojený. Já už i vlastně čtu texty způsobem, kdy mě nezajímá tolik ten děj, jako forma. Fascinuje mě jazyk, miluji češtinu, takže mně by hrozně chybělo, kdybych to nedělal. Ale ten proces je náročný, nedokážu vypnout, pořád mi to šrotuje v hlavě. Kdybych měl poslední týden života a měl se rozhodnout, jestli budu psát knížku, nebo dělat přednášky, tak si vyberu přednášky (smích).
Nedávno jste se oženil – plánujete svatební cestu? A bude ve vašem dobrodružném stylu?
Pojedeme do Malajsie, ale to plánuje žena. My rádi cestujeme jako baťůžkáři, ale stopovat tam nehodláme. Stopování je fajn a těším se, že si to zase někdy na týden zopakuji, ale už nepotřebuji strávit dovolenou tím, že bych měsíc seděl v autě s někým, komu nerozumím a u koho mám pocit, že jezdí hrozně rychle, a já mám strach, aby nenaboural.
zdroj: se svolením Ladislava Zibury
Mě samotného čím dál více baví si o těch zemích něco předem načíst a cestovat za těmi příběhy. To bych i doporučil lidem, kteří chtějí podniknout cestu, na kterou budou vzpomínat celý život, aby tomu nějaké úsilí věnovali a třeba si o té zemi přečetli nějakou knížku, protože je mnohem zajímavější vidět najednou ty památky v kontextu, kterému rozumíte, než přijet do země, kde jsou staré baráky, a nevědět, co je na nich zajímavého.
Jak tedy vypadá vaše příprava před cestou?
Hodně záleží na tom, kam se vydávám, ale myslím si, že je při nejmenším důležité si zjistit, jaké jsou klimatické podmínky v daném období, jaká jsou rizika v dané zemi, jestli je dobrý čas tam jezdit i z hlediska nějaké politické stability. Když je to země, kde jsou hodně věřící lidé, tak co by je mohlo urazit. To si myslím, že by k cestování mělo patřit, každý vám ale odpustí, když uděláte nějaké faux-pas. Celkově mi ale přijde, že s tím, jak se cestování stalo dostupnější, lidé zapomněli, že k vydařené cestě musí přípravy patřit. I ve smyslu toho, že pokud mi vadí davy lidí, tak si zjistím, kam lidé hodně jezdí, a nepojedu tam. Mně osobně lidi nevadí.
A plánujete si předem jednotlivé dny a etapy?
Moc ne, já si naopak nechám rád něco doporučit od místních lidí. Mám třeba takovou oblíbenou otázku, že se jich zeptám, jestli vědí o nějakém místě, o kterém si myslí, že je v jejich zemi unikátní a nemůžou ho vidět nikde jinde. Nebo na jaké místo chodí rádi oni sami. Takhle jsem se třeba v Náhorním Karabachu dostal do horkých pramenů v přírodě se 60stupňovou vodou. Tam se člověk rozvalí a povídá si s ostatními. Necítím potřebu si sestavovat přesné itineráře, ale hodně koukám kolem sebe, a když mě něco zaujme, tak se za tím vydám. No, a to je strašně jednoduché v Evropě, protože když se člověk nestydí, tak se vždycky nějak domluví, rozumí těm místním podmínkám, a i v Evropě to může být krásná výprava.
Díky za milé povídání.
Reklama
foto: se svolením Ladislava Zibury, zdroj: Autorský článek
