V paměti nám většinou utkví věci, které se týkají nejrůznějších prožitků – první lásky, výstup na Kilimandžáro, první svatba – nebo taky první skok padákem, první let balónem nebo první jízda ve formuli.
Jsou prostě chvíle, kdy běžné věci ustupují do pozadí: „Málokdo bude vzpomínat na to, že seděl v kanceláři a odeslal včas mail, nebo že doma uklízel koupelnu, tam žádná emoce není,“ usmívá se Honza Hájek, zakladatel portálu zážitky.cz. „Já samozřejmě nejsem odpůrce normálních dárků, ty samozřejmě také přinesou radost. Ale ta většinou vydrží krátkou chvíli. Když ale zažijete let ve větrném tunelu, tak to je věc, která vydrží déle než týden. A věřte, známým o ní budete vyprávět ještě měsíc. Možná i za rok, možná si řeknete: Tyjo, to bylo tehdy fajn.“
Sám jste ve své profesní kariéře zažil takový hodně adrenalinový let. Hrozně mě pobavila příhoda, kdy jste v kritickém období obíhal nákupní centra s vějíři poukázek na zážitky v rukou a vykřikoval jste: „Zážitky! Kupte si zážitky!“ Přijde mi to v podstatě hrozně zajímavé, že člověk, který všechno vsadí na jednu kartu a potom najednou zjistí, že mu ta karta ne tak úplně vyšla, se dokáže odpoutat ode dna.
Já se nerad vzdávám. To je asi taková moje základní povahová vlastnost. Důvod, proč dělám zážitky, je to, že mi dělá radost dělat radost. A to je takový spojující prvek, který mě protáhnul všemi těmi ups and downs. Zážitky jsem se rozhodl dělat poté, co jsem si velice intenzivní zážitek ze seskoku padákem sám prožil. Přesně jsem zažil to, o čem tady mluvím. Proto jsem v jeden okamžik pověsil na hřebík svou manažerskou kariéru v IT sektoru a začal jsem tu firmu stavět. A já jsem takový, že když ji stavím, mám to jako svoje miminko, dám do ní všechno. Veškerý svůj čas, energii, patnáct let života, všechny peníze. Když tedy pak přijde nějaký externí vliv, který mě srazí na kolena, tak já nejdu někam jinam, to není prostě „jen“ zaměstnání, kam bych přeběhl.
O jaké typy zážitků je dnes největší zájem? Na vašem webu je to rozděleno podle různých kritérií. To nejjednodušší, co tam je, jsou relaxační zážitky, pak jsou adrenalinové a dále vzdělávací. Myslíte si, že lidem opravdu nejvíc chybí adrenalin?
Mezi nejprodávanější zážitky od začátku patří ty největší evergreeny. Když někomu řeknete zážitek, napadne ho skok padákem, možná horkovzdušný balon nebo nějaký supersport. Takže jsou to takové ikonické zážitky, které jsou stále mezi nejprodávanějšími. A k těmto evergreenům v průběhu těch patnácti let sem tam přibylo něco, co zase zmizelo. V posledních letech se hodně dostávají dopředu zážitky spojené s jídlem. Lidi rádi jedí, rádi pijí, rádi to vyrábějí.
Všechno je to v nás, trochu té pohodlnosti, trochu toho strachu, impulzu, že radši ne. Ale neznám nikoho, kdo by si potom stěžoval.
Myslím, že jsme národem požitkářů. A také jsou tady únikovky, což je fenomén posledních let. Když se dívám na naše portfolio nabídky, uvědomuji si, že pro každého z nás je zážitek něco jiného. Pokud někdo má sedavé zaměstnání, tak potřebuje trochu vzrušení. Ten pak touží se vytrhnout z komfortní zóny tím, že skočí padákem nebo letí balonem. Pak jsou lidi, kteří jsou celý den na nohou nebo dělají něco, co jim vzrušení přinese samo o sobě. Pro ně je pak zážitkem klid.
Stalo se někdy, že by někdo dostal třeba seskok padákem, a pak si to nahoře rozmyslel a skočit nechtěl?
Jasně, že se to děje. Jsou určité situace, ve kterých ještě dostanete na výběr. U bungee si plno lidí stoupne na hranu mostu a vzdá to. U letadel je to podobné. Ale v okamžiku, kdy už stojíte ve dveřích, rozsvítí se zelené světýlko a parašutisti mají 30 sekund na to, aby vyskákali, tak si myslím, že už klient možnost si to rozmyslet nemá.
A tak ho někdo šoupne.
A on je nakonec strašně rád. Všechno je to v nás, trochu té pohodlnosti, trochu toho strachu, impulzu, že radši ne. Ale neznám nikoho, kdo by si potom stěžoval. Ono se říká, že pokud je konec dobrý, tak vám zůstane ten správný pozitivní zážitek. U tandemových seskoků je nejfantastičtější to po přistání, lidé jsou úplně v transu, chtějí se objímat, jsou nadšení. Ale samozřejmě si to rozmyslet můžete, poukaz můžete vyměnit a děje se to.
Nabízíte ještě dvě kategorie: povolání na zkoušku a vojenské zážitky. Která povolání si člověk může takto vyzkoušet? A co prožije, když si objedná vojenský zážitek? Stane se řidičem tanku? Zažije výsadek na Omaha Beach?
Každý z nás měl v dětství nějakou představu o tom, co bude dělat. Dost často je to něco úplně jiného, než dělá teď. Máme nějaké aspirace, pak dospějeme, trochu nás to semele a najednou sedíme v kanceláři. Přišlo mi fajn udělat zážitkové kurzy toho, že si vyzkouším jinou profesi. Na den automechanikem nebo třeba pilotem letadla.
Poprvé jsem spadl do kukuřice, podruhé už jsem přistál na ranvej, ale spadl jsem. A potřetí už jsem přistál na nohy, jak to člověk vidí ve filmu. A to bylo wow. V tu chvíli si na ten strach nepamatujete, už je pryč.
Plno chlapů chtělo řídit Boeing. A to můžou, na simulátoru v ČSA, který stál půl miliardy, a trénují na něm piloti. Anebo vám půjčíme nějakou Cessnu a zkusíte si to v reálu. Stejně tak se můžete stát farmářem. Ráno vás ve 4:30 vykopou z postele a šup – jdete kydat hnůj nebo vyhánět krávy na pastvu. Je to o exkurzi, ale i o tom něco se naučit.
Mě kamarád jednou navrtal do toho zahrát si larpy. To je něco mezi divadlem a zážitkem. Vždycky jsem si představoval, že larpeři jezdí v 10 hodin metrem převlečení za trpaslíky a v lese po sobě hážou papírové koule, ale můj první larp s názvem Čistky byla simulace sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Trvá to asi tři dny, nachodíte 30 kilometrů, ale je v tom ještě dramatická linka. Zážitek, obohacený o něco navíc. A přijde mi fantastické, jak moc lidem dnes ty věci strašně chybí.
Larpy jsme jeden čas měli v nabídce, protože je to víc než jen nějaká hra. Po dvou třech hodinách skoro věříte tomu, že vám za chvíli zaklepe STB na dveře. Ta atmosféra, to místo, scénář, hra a herecké výkony amatérských účastníků způsobí skoro až davovou psychózu.
Přesně tak. Dokonce pro to v té komunitě existuje pojem – bleed. To znamená, že když larp skončí, vy ze své role nevypadnete. Většinou to trvá den, dva, u těch extrémně silných třeba i týden. Zůstane to ve vás.
Existují zážitky s full service, neboli někam přijdu, lehnu si, namasírují mě, osprchuju se a jdu domů. A pak je zážitek, kde musím hnout kostrou. Takové máme, ale nepatří do bestsellerů. Není to majorita lidí, kteří chtějí skočit hlavou do bahna. Máme výcvik speciální jednotky, tam vás fakt vydrilují, děláte kliky, učíte se tasit zbraň a pak zachraňujete z nějakých starých objektů rukojmí. Máte na sobě plnou taktickou výbavu. A to je něco, co už opravdu vyžaduje to, že do toho strčíte nos. Není to zážitek, který vás oservisuje.
Proč jste larpy vyřadili z nabídky?
Protože se neprodávaly. Je velmi složité vysvětlit, co to je. Víte sám, že pokud by vás na to někdo nepozval, tak byste si to z internetu nekoupil. Lidé musejí pochopit, že je to něco trochu víc. Nedá se to vysvětlit v jedné větě. Když někomu vysvětlujete, co je to larp, zabere vám to pět vět a stejně si nejste jistý, jestli to dotyčný pochopil, protože je to pro někoho, kdo to nezná, zdánlivě nepředstavitelné. Zároveň mají lidé v hlavě stereotyp o dětinskosti larpů. Budu v 45 letech někde běhat v lese s dřevěným mečem? Jsem blázen?
Řekl jste, že ta zásadní změna u vás nastala v okamžiku, kdy jste skočil s padákem, dopadl jste na tu louku, svítilo sluníčko a cítil jste, jak voní tráva, do které jste dopadl. Nebál jste se tehdy, když jste vylezl nahoru? Co se vám honilo hlavou?
Strašně. Ten příběh je směšný. Parašutistický výcvik jsem koupil své tehdejší přítelkyni. Vůbec jsem neuvažoval, že bych na to šel. Ale ona řekla, že přece nepůjde sama. Na letišti v Kolíně probíhá výcvik dva dny a vrcholí samotným seskokem. Já jsem se strašně bál, v tomto nejsem úplný hrdina. Našel jsem tam ale pár lidí, kteří se báli ještě víc. Takže když to letadlo pomalu stoupalo a když jsem tam viděl ty vyděšené obličeje, tak tím, že jsem je uklidňoval a dělal jsem srandičky, jsem skoro zapomněl na to, že se bojím úplně stejně. A pak se v jeden okamžik rozsvítí to zelené světlo, otevřou se dveře, vy se do nich postavíte a musíte ten krok udělat sám. Nikdo vás nevynese jak u toho tandemu. Stál jsem tam, připravený, v hlavě prázdno, protože samozřejmě ten dril, který jste dva dny měl, tam možná někde hluboko byl, ale racio se vám vypne, funguje jen amygdala a najednou vykročíte z toho letadla, vítr vás vezme a jste v čoudu. Vůbec nevíte, co se děje, pak se najednou otevře padák a vy letíte. Já jsem se bál strašně. A i na tom padáku jsem byl velmi nejistý. Z vysílačky slyšíte „žlutá 30 stupňů doprava“. A vy si musíte uvědomit, že máte žlutý padák, kde je pravá ruka a otočit se. Jste navigovaný ze země. Ta vysílačka je jednostranná, nemůžete zavolat a říct: „Já vůbec nevím, co mám dělat.“
Žádný panic button tam není?
Možná je, ale oni ho tam raději nedávají, protože by to lidi pořád mačkali. Takže na závěr uděláte přistávací manévr a přistanete. Já jsem měl ten den tři seskoky, takže jsem si ten strach zopakoval ještě dvakrát.
Vzali jsme pět influencerek, které si vydělávají na Instagramu tím, že ukazují různé kosmetické předměty a vodičky, a poslali jsme je na kurz přežití. Tam spaly v lese, stavěly příbytky, sekaly hlavu slepičce, vařily si vývar a jedly červy a takové věci.
Už v takovém laufu, v hypnóze, kdy odevzdáte smotaný padák, oni vám dají na záda další a jedeme, rychle než bude tma. Poprvé jsem spadl do kukuřice, podruhé už jsem přistál na ranvej, ale spadl jsem. A potřetí už jsem přistál na nohy, jak to člověk vidí ve filmu. A to bylo wow. V tu chvíli si na ten strach nepamatujete, už je pryč. Byl to jen prostředník, který vás provázel. Pamatuju si, jak visím na tom padáku a dívám se, jak na jedné straně zapadá slunce a na druhé už byl měsíc. Nejsem ten typ, který se rozněžní nad zapadajícím sluncem. Ale tam jo. Tam jsem najednou měl pocit, že ten svět má úplně syté barvy. A všechny smysly, které máte, vám najednou přinášejí mnohem víc. Pak jdete po ranveji, máte v ruce hromadu toho padáku a v hlavě vám pomalinku dochází, že jste to třikrát přežil. Přistál i přesto, že jste byl mrtvej strachy. A stálo to 1600 korun. A to je absolutně směšná investice.
Za takovou lifechanging experience určitě ano.
Vždyť to není ani nádrž do auta. A to mi hlava nebrala. Buď jsem teda mohl sedět doma a jet si nějaký svůj zaprděný lifestyle, nebo stačilo sednout na vlak, dojet do Kolína, tam vydržet a na závěr je takováhle odměna. Nechci říct, že to bylo transformační, ale do určité míry ano. Mám to pořád v hlavě.
Jsem hrozně rád, že žijeme v zemi a v době, kdy můžeme o věcech uvažovat takovýmhle stylem. Je super, že na jednu stranu máme možnost mít tu komfortní zónu, máme možnost ji poskytnout lidem, kteří to potřebují, typicky dětem, ale že je tady zároveň možnost z ní vystoupit. Že svět je právě za těmi hranicemi, které si možná někdy sami stanovujeme. Zůstanete u těch zážitků už napořád, nebo máte ještě další plány? Chcete expandovat do jiné oblasti?
Navěky v tom odvětví asi těžko zůstanu. My jsme se před pěti lety rozhodli, že každý rok vymyslíme nějakou šílenost. A ta nás nabije. Že poskytneme zážitek sami sobě prostřednictvím něčeho, co uspořádáme. Začali jsme tím, že jsme si koupili balon a udělali jsme balonový cashing. Vyhazovali jsme z něj vlaštovky, které měly GPS lokátor. Přilákali jsme geocachingovou komunitu, a kdo tu vlaštovku našel a přinesl ji zpátky na letiště, dostal zážitek. Pak jsme v balonu uspořádali koncert.
Vzali jsme fragment Monkey Business a normálně jsme dali celou aparaturu do balonu, všechno jsme vyřešili, dokonce jsme měli i druhý balon, kde byli diváci, třetí, kde byli kameramani, a online jsme to streamovali. To nikdo na světě ještě neudělal. Taky jsme třeba natočili film: vzali jsme pět influencerek, které si vydělávají na Instagramu tím, že ukazují různé kosmetické předměty a vodičky, a poslali jsme je na kurz přežití. Tam spaly v lese, stavěly příbytky, sekaly hlavu slepičce, vařily si vývar a jedly červy a takové věci. A poslali jsme tam s nimi kameramana, který přišel s takovýma záběrama, že jsme z toho místo tříminutového videa na youtube udělali půlvečerák a premiéru v Lucerně.
Reklama
foto: se svolením Honzy Hájka, zdroj: Autorský článek