Týraný muž má stejná práva a možnosti řešení jako týraná žena, říká psycholožka

Týraný muž. Přiznáním se vystavuje společenskému posměchu. Téma, které je tabu, ale které často najdete v rozkrývání psychických problémů dětí, pocházejících z takových navenek normálních, uvnitř naprosto rozvrácených rodin. A tak muži trpí, ztrácejí sami sebe, v lepším případě si ze své situace dělají legraci. Smutnou legraci. Muž bačkora prostě vždycky budil posměch, nebo naopak, byl synonymem dokonalého, a především poslušného manžela. Pro dominantní ženu.

Z ráje do pekla

Žena, která potřebuje do partnerství poddajného muže, kterého potřebuje ovládat, si vybírá velmi pečlivě a podvědomě ji to přitahuje k hodným, zodpovědným a jemným mužům – nebo k těm pocházejícím z dysfunkčních rodin. U nich je předpoklad, že nebudou mít příliš silné rodinné zázemí, které by je později mohlo „negativně“ ovlivňovat – tedy v neprospěch dominantní ženy. Nejlépe, aby se z partnerství vůbec neměli kam vracet v případě rozchodu. Že je to drsné? Ale pro tu ženu ideální!

Jeho chuť se bránit je slabší, protože možnosti obrany se vytrácí.  Těžko se se situací smiřuje a ještě obtížněji ji přiznává.

Do submisivní pozice se ve vztahu nicméně může dostat i muž z funkční rodiny. Náhodou, nebo právě proto, že by ho nikdy ani nenapadlo, že žena může po čase projevit tak zásadní povahové změny.

Sladké námluvy

Vše může vypadat zprvu nenápadně, partnerka ale získává nad druhým postupnou kontrolu, přičemž období „námluv“ může být i velmi hezké a žena velmi žádoucí, vášnivá, prostě ví, jak na muže. Jak mu nabídnout možná to, co nikdy neměl, jak mu zajistit zdánlivé jistoty, které jsou ale lepkavou pavoučí sítí. A pak shodí masku. Po svatbě, po dětech, po pár letech.

Muž se ocitá v pasti, buď náhle, nebo více ve stylu pomalu vařené žáby. Najednou si uvědomuje, že je zcela v područí své ženy – „typický podpantoflák“, kterému se v hospodě zasmějí, a není cesty ven. V tu chvíli se buď začne trápit, rebelovat, řešit, nebo se třeba se svou situací smíří, protože ji začal považovat za normální. Možná díky svým povahovým rysům nebo prostě jen proto, že je ženou unaven, uondán a jeho mozek přijal mentalitu oběti. Jeho chuť se bránit je slabší, protože možnosti obrany se vytrácí. Těžko se se situací smiřuje a ještě obtížněji ji přiznává. Pokud už se svěří, vyjde obvykle mimo jiné najevo, že:

• Mužův volný (ale často i pracovní) čas je pečlivě monitorován ženou a ze všech odchylek od normálního režimu se musí zpovídat
• Žena má kontrolu nad jeho rodinnými vztahy, cíleně může i rozeštvávat členy jeho původní rodiny
• Má kontrolu také nad jeho finančními toky, typické je zabavení výplaty a dávání „kapesného“
• Partnerka kontroluje mužův telefon, případně mají jeden telefon společný
• Žena podmiňuje sex, vnímá ho jako odměnu pro muže, případně ho ohledně sexu může v soukromí i veřejně urážet a dehonestovat 
• Ubírá mu rodinné kompetence při výchově dětí, sama se pasuje do role té, která o všem rozhoduje

Jak k tomu přijdou děti?

Pokud jsou ve vztahu děti, toto vše vidí. Dlouho to považují za normální, tím více, že často jsou od kamarádů a spolužáků, a především jejich rodinného prostředí, izolováni. Nemají povoleno navštěvovat kamarády, protože existuje riziko, že by zpozorněly nad jinakostí jejich rodin a začaly srovnávat, leccos uvědomovat, či snad dokonce v bezpečném prostředí svěřit někomu dospělému s tím, co doma zažívají.

Dítě se může dostat do pozice ochránce submisivního rodiče, tím se však vystavuje riziku potrestání agresivním rodičem. Prožívá permanentní napětí, úzkost nebo strach, že se násilí může obrátit i proti němu. 

Ať prozření přijde kdykoliv a jakkoliv, děti si do života nesou odpozorované vzorce, které jim příliš neprospívají. „Pouhé“ přihlížení domácímu násilí mezi partnery je bráno jako týrání dítěte, neboť následky jsou stejně závažné.

O působení toxického vztahu rodičů na děti jsem si povídala s Mgr. Janou Gatěkovou, která pracovala řadu let v intervenčním centru a domácímu násilí se se věnuje i ve své současné soukromé praxi.

„Velmi důležité je si uvědomit, že domácí násilí hrubě deformuje emocionalitu dítěte a jeho osobnost. Domov, kde se vyskytuje domácí násilí, není bezpečným domovem, chování rodičů je pro dítě nesrozumitelné a nepředvídatelné. Dítě se může dostat do pozice ochránce submisivního rodiče, přebírat za něho odpovědnost, bránit ho, případně přivolat pomoc. Tím se však vystavuje riziku potrestání agresivním rodičem. Dítě v takové situaci prožívá permanentní napětí, úzkost nebo strach, že se násilí může obrátit i proti němu.  

Pokud děti opakovaně zažívají bezmoc a nemají možnost ovlivňovat situaci, mohou se naučit pasivitě a rezignaci jako způsobu řešení situace. Když se pak takové děti v dospělosti dostanou do podobných situací, jaké zažívaly v dětství, přijímají okolnosti fyzického, psychického, případně i sexuálního násilí pasivně. Jsou oběťmi.

Jak takový neharmonický domov působí na vzorce, které si odnáší chlapci? A co si odnáší dívky? Lze to vůbec paušalizovat?

Je to složité téma, ale pokusíme se o zjednodušení, byť někdy mohou samozřejmě i dívky reagovat způsobem typickým pro chlapce a naopak. Dívky tedy mohou mít spíše tendenci promítat dopad traumatu více do svého prožívání. Objevují se tak pochybnosti o sobě, různé formy sebepoškozování, zvýšená úzkostnost, které pak mohou až vyústit v rozvoj depresivní či neurotické poruchy.

Úkolem dospívajícího nebo dospělého dítěte je především jeho vlastní, velmi těžká cesta vyrovnání se s následky rodičovské výchovy, případně s tím, že jeho rodiče v takovémto silně nevyrovnaném vztahu stále žijí.

Chlapci promítají dopad traumatu více do svého chování.  Častěji překračují pravidla a hranice akceptovatelného chování, mají posunuté hranice sociálních norem a častěji jsou sami agresivní vůči druhým. Tato agrese může mít povahu jak agrese útočné, tak také obranné. (V důsledku traumatizace domácím násilím interpretují i neutrální podněty jako ohrožující.)

Jak se s tím vším vyrovnat?

Například právě děti z těchto rodin by mohly vyprávět o tom, jak po prvotním prozření těžko hledaly cestu k druhému z rodičů, který je obětí, ale i spolupachatelem toho, co musely v dětství zažívat. Mají s ním soucítit, nebo ho odsoudit? Nebo je na místě neutrální postoj? Či jiné emoce a postoje? Řešit, neřešit? Je zcela normální, že se tyto postoje a emoce mohou v průběhu dospělosti i různě prolínat. To se těžko paušalizuje a vždy to závisí na konkrétní životní situaci každého, na tom, jak se sám popasoval s následky takové výchovy, případně je dobré si tento postoj k oběma rodičům vyjasnit při psychoterapiích.

Je tedy vhodné druhému rodiči pomáhat?

Nabízet mu pomocnou ruku? Pokud cítíte, že ano, určitě je to na místě. Z pozice malých dětí jsou možnosti omezené, pokud se ale násilí týká i jich, ať už přímo či jen ve formě sledování násilí mezi rodiči, mohou i ony volat na krizové linky a obracet se například na školní psychology (viz kontakty v závěru článku). Dítě však nikdy nesmí nést tíhu řešení domácího násilí. To je vždy na dospělých rodičích, případně dalších dospělých lidech, blízkých rodině.

Později, z pozice již dospělých dětí, může týranému rodiči nabídnout pochopení, důvěru, zázemí a plnou pomoc při pozdním, ale konečně úlevném odchodu od partnera. Úkolem dospívajícího nebo dospělého dítěte je však především jeho vlastní, velmi těžká cesta vyrovnání se s následky rodičovské výchovy, případně s tím, že jeho rodiče stále v takovémto silně nevyrovnaném vztahu žijí.

Jaká je první pomoc pro muže žijící v takovém vztahu?

Vždy zvažte, jestli chcete, aby v tomto vyrůstaly vaše děti. Zvažte své možnosti oddělení se od partnera, poraďte se s právníkem o možnosti mít děti po rozvodu či rozchodu ve své péči, ten nasměruje i na další postupy. Mějte s předstihem vytvořenou finanční rezervu, o které partner neví, mějte zázemí pro odchod, případně lékařské zprávy o násilí. A samozřejmě, jako platí i pro ženy odcházející od mužů, mějte důvěrnou osobu, která přesně ví, v jaké fázi je váš odchod. V případě, že by došlo k eskalaci, může tato osoba zavolat pomoc.

Jaká je první pomoc pro děti, které v takovém prostředí vyrůstají?

Znovu je dobré si připomenout, že dítě by nikdy nemělo být v pozici zachránce týraného rodiče, a pokud tomu tak je, nemá povinnost hledat pro týraného rodiče pochopení a omluvy. Rodič má především povinnost chránit své dítě, nikoliv naopak. Zároveň je dobré si uvědomit, že řešení domácího násilí se dítě může bránit ze strachu, že si rodiče navzájem ve vypjaté situaci ublíží, nebo bude ublíženo jemu samotnému, či že o oba rodiče přijde.

Reklama

foto: se svolením Jany Gatěkové, zdroj: Autorský článek