Čekám s dcerou v Motole na dětské pohotovosti. Vedle nás sedí mladá dívka s otcem a poplakává. Nemůžu přeslechnout téma hovoru a její úpěnlivé opakování: „Ale já nechci přibrat!“ Tatínek ji konejší a sám má na krajíčku. Přichází lékařka a oznamuje jim, že se dcera bude muset léčit. Diagnóza je na první pohled jasná: mentální anorexie. Když žena odejde, tatínek nahlas hodnotí její závěr: „Je to kráva, moc to dramatizuje.“
Tato situace mě navedla k tomu, že jsem kontaktovala doktora filozofie a klinického psychologa Františka Krcha, se kterým jsem se sama kdysi potkala jako pacientka. Na jeho věcný přístup a milou banalizaci této zapeklité nemoci ráda vzpomínám. Povídali jsme si o tom, jak rozpoznat, že by se mohlo u dětí jednat o poruchu příjmu potravy (PPP), jak celkově k jídlu ve výchově přistupovat, o prevenci a pomoci. Také jsme se dostali k tomu, co by on sám řekl dívce z Motola, která se nechce léčit.
Po covidu jsme v Česku zaznamenali nárůst PPP. Čím je podle vás způsobený?
Děti byly zavřené doma se svými telefony. Významný je i vliv vrstevníků na sociálních sítích. Víte, děti mají dost jednostrannou zkušenost. Vidí svět černobíle. Jsem tlustý, nebo ne. Jsem hezký, nebo ošklivý. V tom hrají velmi negativní roli mobilní telefony. Děti se mohou fotit a zkoumat. Podle průzkumů má v USA 85 % dětí starších 6 let chytrý telefon. A to napříč společností, bez ohledu na ekonomické podmínky. Dětem tak internet nabízí informace, které nejsou schopny zpracovat adekvátním způsobem. Obrázky si upravují různými filtry a tohle celé je pochopitelně zdroj velkých úzkostí. Často se také vyskytuje šikana přes vzhled.
Četla jsem váš výrok, že už osmileté dívky jsou v oblasti vzhledu sebekritické. Jak je to možné?
Ano, vidím to i u svých vnuček, které doprovázím na taneční kroužky. Už v šesti letech vnímají, jakou mají sukýnku, jestli je přesně taková, jaká by měla být, a jakou má kamarádka. Ten tlak začíná už velmi brzy. To samozřejmě neznamená přímou souvislost s PPP, ale oboje souvisí se společenských tlakem, kterému jsou děti vystaveny a který k těmto poruchám může vést. Rodiče tomu také moc nepomáhají, protože často mají tendence vytvořit dětem dokonalý svět. Když něco chtějí, tak to dostanou.
Vezměte si, jak vypadal jídelníček normálních rodičů na venkově před 100 lety. Třikrát denně měli chleba a pouze o nedělích něco zajímavějšího. Nemusí se s tím moc nadělat. Strava má být pestrá, to ano, ale knedlík by neměl být trest.
A to je špatně?
Dnešní společnost je mnohem protektivnější, než tomu bylo dříve, což je na jednu stranu fajn, ale často to překračuje hranice. Děti si nezvykají na to, že vše má své meze a že některé věci prostě nejsou možné. Svou roli hraje i klima ve společnosti, které je takto nastavené a pak se přenáší do rodin.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Nedávno jsme tady řešili 14letou holčičku, která ovládá přes jídlo celou rodinu. Rozhoduje o tom, co se bude jíst. Rodiče jsou vysokoškoláci, ale prostě s ní nechtějí jít do konfliktu. Děti si nicméně musí zvykat, že i v jídle existují jistá omezení. Jinak to nejde.
Je běžné, že tyto problémy vznikají i v na první pohled „dobrých rodinách“?
Ano. Často se například jedná o tzv. sportovní rodiny zaměřené na výkon a perfekcionismus. Zejména v období puberty je však třeba být přiměřeně tolerantní k určité míře chyby. Na druhou stranu jde také o rodiny, kde panuje napětí a obtíže, což také může hrát svou roli. Žádný extrém není dobrý. Dále jsou to rodiny, kde má rodič sám s jídlem problém. Např. maminka drží diety a tatínek má alergii na lepek. Jsou zvyklí, že pro každého se připravuje jiné jídlo. Dítě si tak začne taky vynucovat „něco speciálního“. Ono je celkem běžné, že děti si s jídlem vymýšlí, a do jisté míry je to normální. Je však třeba dávat pozor, aby to nepřekročilo únosnou mez.
A kde ta mez podle vás je?
Děti si můžou říct, na co mají chuť, můžou pomáhat s přípravou, ale tím to končí. Není dobré to zbytečně rozebírat. Jinak budete mít doma před každým jídlem terapeutickou skupinu. Nejsem o to lepší rodič, pokud o jídle s dítětem hodiny diskutuji.
Rozumný přístup, to je otázka míry. Není dobře, pokud stravu člověk neřeší vůbec a také pokud ji řešíme příliš. Rodiče jsou někdy nerozumní a ulpívají na problémech. Řeší, jestli je jídelníček dostatečně pestrý, takový či makový. Je však potřeba to zjednodušit. Vezměte si, jak vypadal jídelníček normálních rodičů na venkově před 100 lety. Třikrát denně měli chleba a pouze o nedělích něco zajímavějšího. Nemusí se s tím moc nadělat. Strava má být pestrá, to ano, ale knedlík by neměl být trest.
Kdy mám jako rodič zpozornět? Jak poznám, že ohledně stravy něco s dítětem není v pořádku?
Když dítě hodně zhubne. A to i v případě, že je to na místě, například mělo nadváhu, ale pak třeba během prázdnin shodilo deset kilo. Špatný signál také je, pokud začne dítě být ohledně stravy příliš úzkostné, například si stáhne aplikaci na počítání kalorií a začne si vážit potraviny. To často znamená, že už překročilo rozumnou mez. To samé, pokud dítě sleduje svoji fyzickou aktivitu a spojuje to s jídlem. Například: dneska nemám dost kroků, tak si nedám moučník. Dále pokud si všimneme výrazného omezení jídelníčku. V určitém věku také děti koketují s vegetariánstvím a zdravou stravou. To samo o sobě samozřejmě nemusí být problém, ale je špatně, když v tom jsou moc důrazní. V tomto ohledu vegetariánství nemám rád.
Je důležité problém při prvních známkách potíží řešit, protože jinak přeroste a může bohužel skončit až smrtí.
Proč zrovna vegetariánství?
Protože to často nekončí jen u něj a může se stát komplikací. Vždycky je třeba si položit otázku, co bude dělat takové dítě na školním výletě? Nejspíš se tam moc nenají. Pokud se rozhodne jíst „zdravěji“, tak ať jsou zachovány alespoň ryby a drůbež. Spousta vegetariánů má navíc tendence se přejídat. Výhoda masa je, že bílkoviny drží glykémii delší dobu. Sacharidy se naopak rychle odbourávají a člověk se potom dojídá sušenkami.
Jak tomu předcházet?
I tady hraje velkou roli rodina. Vyvarujte se dramatického hodnocení, jak zvířata trpí a podobně. Ve vašem zájmu je, aby se dítě najedlo vždy a všude.
V jakém věku jsou děti PPP nejčastěji ohroženy?
Ve věku kolem deseti let začíná vymezování vůči svému okolí. Zejména děvčata se porovnávají s kamarádkami. Fotí se, sdílejí to. Zejména u holek je vzhled hodně spojený se sebevědomím. Nárůst PPP jsme však zaznamenali i u chlapců. Do určité doby je jídlo pod supervizi rodiny, potom se to změní na: „Vezmi si, na co máš chuť.“ Děti jdou prvně po potravinách, které jim chutnají – sušenky, sladkosti, fastfood. Přestanou jíst ve školní jídelně a už to jede. Jednou za čas jsou i tyto potraviny v pohodě, ale pokud je to často, tak děti snadno přiberou a pak začínají s dietami, které se snadno vymknou kontrole.
Co dělat, když si problému všimnu?
Je důležité problém při prvních známkách potíží řešit, protože jinak přeroste a může bohužel skončit až smrtí. Mohu dát několik tipů, nicméně žádné instantní řešení neexistuje.
- Odveďte pozornost – dítě zabavte jinými aktivitami a ukažte mu, že jeho hodnota není spojená se vzhledem.
- Nastavte rozumný a důsledný stravovací a pohybový režim, který bude dlouhodobě udržitelný.
- Jezte společně.
- Nereagujte na hysterii.
- Můžete začít navštěvovat pediatra, který dítě jednou za 14 dní zváží.
- Vyhledejte psychologa. Psycholog je fajn jako podpora, ale nesmí se otázce jídla vyhýbat. Pokud bude řešit všechno možné okolo, tak je to nanic.
- Zamyslete se i sami nad sebou, nad svými stravovacími návyky, a zda jdete dětem dobrým příkladem.
Je pravda, že PPP vznikají důsledkem nějakých hlubších traumat?
Je třeba si uvědomit, že i když tam někdy taková příčina je, tak ten problém je na problému s jídlem nezávislý. Ano, často se něco vyhrabe, ale není třeba na to klást důraz. Pak by si člověk ledacos omlouval tím, že měl složitý život. Život však běží a je jenom jeden, takže neustále přežvykovat minulost a vracet se k ní není úplně nejlepší. Tím, že se PPP týkají základní potřeby, nelze je obejít. Člověk s nevhodnými stravovacími návyky nemůže v životě dlouhodobě dobře fungovat.
Slyšela jsem, že zároveň s PPP přibývá i případů sebepoškozování. Jak to spolu souvisí?
Ano, poslední dobou přibývá případů sebepoškozování, které často souvisí právě s kolísáním váhy. Tam je potřeba se obrátit na psychiatra. To už je jasný signál, že je něco hodně v nepořádku. Myslím, že velký podíl na tom mají právě sociální sítě. Před 20 lety bylo sebepoškozování výjimečné. Teď se s tím setkáváme často, zejména u děvčat.
Co byste řekl holčičce z Motola?
Ukázal bych jí graf, že pokud váha spadne pod určitou úroveň, tak je to problém, který má své důsledky. A je třeba to řešit. Řekl bych jí, že to sama těžko zvládá a ten problém nevidí, tak proto je potřeba, aby šla do nemocnice. Pokud byla už hodně hubená, tak je to otázka času, než skeptický tatínek uzná, že ta „kráva doktorka“ měla pravdu.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek