Tereza mě doslova uhranula na první dobrou. Mluví rychle, ale zcela otevřeně. Člověka pustí do svých nejniternějších pocitů. A taková je i její tvorba...
Terezo, jak vypadá váš pracovní stůl? Ptám se trochu s nadsázkou, snad vás to nepohorší. Tvrdíte o sobě, že máte chaos v duši. Máte ho tedy i ve svém domově?
Jediný pracovní stůl, který mám, je malá komoda, na kterou během malby na plátna odkládám štětce a akrylové barvy. Jejich cákance a skvrny můžete najít prakticky po celém našem bytě. Nejvíce to schytávají utěrky, které pravidelně povyšuji na post „hadry na barvy“, a palety zásadně neumývám. Takže ano, stále platí, že se chaos podepisuje i na našem bytě a akryl mám nejen ve vlasech, ale i na oblečení a kloboucích.
Vaše obrazy jsou plné citu, hřejivé, je v nich síla, která mě přímo magneticky přitahuje. Přitom říkáte, že do nich vtiskáváte svůj život s bipolární poruchou. Rozpolcenost a extrémy. Jak se v nich projevuje?
Do malby jsem se pořádně pustila poměrně pozdě, zhruba v pětadvaceti letech. A to už bylo v době, kdy jsem se přijetí diagnózy celkem bránila. Pořád jsem doufala v možnost, že se doktoři ohledně bipolární poruchy v mém případě mýlí. Depresivní a manické epizody jsem se učila přijmout jako svou součást, a proto na obrazech většinou znázorňuji oba dva extrémy. Abych toto téma vyjádřila jako celek. Deprese ve studenějších barvách a mánie v hřejivých tónech. Na svém stylu stále pracuji a snažím se ho posouvat dál, ale stále u mě platí, že ženské postavy a jiné prvky připomínají komiksovou kresbu, pro kterou mám velkou slabost.
Ano, ve vašich obrazech se objevují hlavně ženy, z nichž vychází strom. Je pro vás právě strom symbolem vaší nemoci?
Strom života figuruje často jako střed obrazu. Jako most mezi mánií a depresí, který je spojuje. Kořeny symbolizují naše genetické predispozice, dědičnost této nemoci a strach ze stagnace, kterou bohužel depresivní epizody přináší. Koruna stromu zase představuje náš potenciál a touhu neustále růst, kterou zase zažívám v manických epizodách. Žádné limity neexistují. Dalo by se říct, že kmen jsme my samotní v bezpříznakovém období.
Pokud chce člověk začít pozitivní změnu, neměl by ji hledat v ostatních lidech, ale spíše začít u sebe.
Strom tedy zobrazuje toto onemocnění jako celek. Cítíte se celistvá?
To je silná otázka… Samotnou mě to trošku překvapuje, ale musím odpovědět, že málokdy. Když se za svým životem ohlédnu a k tomu vidím osobu, kterou jsem teď, tak by se dalo říct, že je můj život i osobnost vlastně úplná. V určitém směru jsem na sebe hrdá, ale stále v sobě cítím určitou rozpolcenost. Asi proto, že když si procházím těmi epizodami, které většinou trvají měsíc a více, tak sebe a své pozměněné vnímání reality nemám úplně pod kontrolou. Musím přiznat, že se těch stavů, do kterých mě moje hlava může dostat, vlastně bojím. A pokaždé, když mám bezpříznakové období, tak se neustále za něčím ženu, protože vím, že mi jen odtikává čas do další epizody.
Kde se u vás kořeny této nemoci vzaly?
Kdo ví. Jsem první ve své rodině, která vůbec na psychiatrii došla. Asi nejpravděpodobnější je, že jsem ji zdědila po jednom ze svých dědečků. Ale jeden zemřel, když byla máma ještě malá, a druhý v mém životě příliš nefiguroval. Je ale také umělec a s věkem se ukazovalo, že ať chci nebo ne, tak s ním mám hodně společného. Hlavně co se uměleckých ambicí, lehce narcistických rysů a nošení klobouků týče. Také žije život jako na horské dráze. Také ho lidé buď zbožňují, nebo nenávidí. Sám navrhl možnost, že má tuto poruchu možná taky. Ale k diagnostice se zřejmě nikdy nedostane, takže kdo ví.
Co se ve vás dělo, když se bipolární porucha poprvé přihlásila o slovo?
Zřejmě ji spustilo stresové období a moje první potáhnutí marihuany, když mi bylo devatenáct. Od té doby se u mě postupně zhoršovaly deprese, které trvaly někdy i osm měsíců. Čím horší byly, tím více jsem se vzdalovala světu a velmi mě to táhlo ke smrti. Později se k tomu přidaly naopak stavy, kdy jsem zase byla velmi zaměřena na výkon a lákaly mě jakékoliv výzvy a nové příležitosti. Života jsem se nemohla nabažit a neustále jsem musela něco vymýšlet a dělat. Vím, že jsem byla zmatená z toho, jak nedokážu udržet stejné tempo jako ostatní. Buď jsem byla příliš zpomalená, nebo zase zrychlená. A do toho jsem se snažila tlumit tyto extrémy alkoholem, a tak bylo těžké rozpoznat, co se s mým zdravím vlastně děje. Přesvědčovala jsem se o tom, že dokud se mi tyto problémy daří skrývat a ostatní o nich nevědí, tak se vlastně ani nedějí a nezáleží na nich.
Jaké bylo, když vám sdělili diagnózu? To už jste tedy byla po studiích...
Studium jsem nedokončila, právě kvůli depresivní epizodě, kdy jsem kolikrát nebyla schopna opustit pokoj, natož byt. A tak jsem měla spoustu absencí. A když se o rok později vrátila deprese znova, tak jsem si připadala i fyzicky v tak špatném stavu, že jsem se lehce ze svých bludů probrala a vyhledala pomoc. Byla jsem ochotná si depresi přiznat. Ale při mém prvním rozhovoru s psychiatričkou začalo být zjevné, že půjde spíše o bipolární poruchu. Právě kvůli těm kreativním záchvatům, které trvaly měsíce. Označuje se to sice za stereotyp, ale je na něm něco pravdy – spousta umělců touto nemocí trpí. Měla jsem vlastně štěstí, že si těchto maličkostí doktoři všimli. Protože se stává, že jsou bipolárové zpočátku diagnostikovaní jen s depresí. To je problém, protože na tyto dvě psychické nemoci se berou úplně jiné léky.
Objektivně se asi shodneme na tom, že žádný smysl zkrátka neexistuje. A to nás děsí. Odpověď, kterou jsem v tomhle všem našla já, je, že si ten smysl musíme zkrátka vytvořit.
Vy jste dokázala svůj „handicap“ přetavit v pozitivum. Říká se, že bipolární porucha probouzí kreativitu. Jak to vnímáte? Co se vám honí hlavou? Lítost, že se vás toto onemocnění týká? Nebo naopak máte pozitivní přístup, že vám je vlastně přínosem?
Lítost a určitý pocit nespravedlnosti u mě určitě hrál velkou roli. Touto nemocí trpí zhruba jeden až tři lidé ze sta a člověk samozřejmě nechce slyšet, že zrovna on do tohoto malého procenta patří. Ale čím více jsem si o této nemoci četla, tím více jsem si všímala spojitosti mezi touto nemocí a kreativitou. Pár let jsem odmítala léky, protože jsem nabyla pocitu, že můj talent a touha tvořit jsou vlastně s touto nemocí spojené. A pokud léky utlumí její projevy, tak tím utlumí i moji schopnost tvořit. Jenže bez léků to časem nešlo, život jako na horské dráze je nesmírně vyčerpávající a nemedikovaní lidé končívají špatně.
Když jsem si na léky zvykla, zjistila jsem, že moje kreativní já nikam nezmizelo. Vlastně vzkvétá hlavně v době, kdy si žádnou epizodou neprocházím, protože jsem schopna se na tvorbu více soustředit. Asi bych neřekla, že je tato nemoc přínosem, ale dává prožívání života hloubku. A to je pro inspiraci velmi důležité. Netvořím proto, že na to mám zrovna dobrou náladu. Tvořím proto, že tento proces vyloženě potřebuji. Bez něj bych byla určitě ztracenější a bezradnější. A s přijetím bipolární poruchy je to jako vždycky – zbožňuji to a nenávidím zároveň.
Da se říct, že jste si našla nejlepší způsob terapie. Je to tak?
Řekla bych, že jakákoliv kreativní činnost je pro lidského ducha téměř nezbytná. Je to velmi účinný způsob, jak v sobě zpracovat intenzivní emoce a tím je i lépe pochopit. Například jsem teď dělala rozhovor pro vznikající bakalářskou práci, která zkoumá, jak deprese u žen ovlivňuje jejich styl malby, a sama jsem byla překvapená, co všechno se dá při pořádném rozebrání určitého obrazu vlastně najít. A zase jsem se o sobě dozvěděla něco víc. Ale samozřejmě bych lidem doporučila i klasickou terapii. Ta naopak pomáhá k tomu, aby se člověk vnímal trochu zvenčí.
Lidé si často myslí, že se mánie a deprese střídají třeba ze dne na den, což není pravda. Jde opravdu o dlouhé intervaly mezi depresí, bezpříznakovým období a mánií. A někdy remise může trvat opravdu i roky, pokud se tato nemoc léčí velmi efektivně.
Psychické poruchy se snažíte destigmatizovat. Často o nich hovoříte v médiích i ve svých videích. Co vás k tomu vedlo?
Byla jsem naštvaná. Z toho, že jsem k diagnóze nedošla dřív. Že jsem mohla být těch těžkých depresí a výstředních mánií ušetřena. Proč se o tom více nemluví? Díváte se kolem sebe a hledáte člověka, který by se o tuto osvětu postaral. A tak mě napadlo, že než abych čekala na zázrak, začnu o tom mluvit sama. Dalo by se říct, že jsem se stala hlasem, který jsem v těch bezradných časech potřebovala. A to nemyslím z nějakého arogantního hlediska, tohle dělám ve volném čase a zadarmo. Spíš jde o to, že pokud chce člověk začít pozitivní změnu, neměl by ji hledat v ostatních lidech, ale spíše začít u sebe. Skrývala jsem to příliš dlouho a svým způsobem se mi ulevilo, že sebe, svoje problémy a život obecně můžu ukázat světu bez cenzury.
Co se děje v nitru člověka s bipolární poruchou?
Pravděpodobně neustálý vnitřní konflikt? Vím, že to není úplně pozitivní domněnka, ale já jsem stejně více skeptik. Jako všichni tvorové se snažíme o přežití, naplnění základních fyziologických potřeb a rozmnožování. Ale u nás lidí se bohužel mozky vyvinuly natolik, že se začínáme ptát, jaký tenhle kolotoč má vlastně smysl. To je cena, kterou platíme za naši evoluci. Objektivně se asi shodneme na tom, že žádný smysl zkrátka neexistuje. A to nás děsí. Odpověď, kterou jsem v tomhle všem našla já, je, že si ten smysl musíme zkrátka vytvořit. Což je samo o sobě vlastně i forma umění.
Co je nejčastějším spouštěčem? Víte, čeho se máte vyvarovat?
Naši psychiku nejvíce narušuje stres. A u psychických poruch to platí dvojnásob. Sama se stále učím dávat si na to pozor, ale život bez stresu není možný. Ať je jakkoliv šťastný, všichni si v životě vybereme svoji porci tragédií. Nedá se tomu úplně vyhnout. A naučit se odpočívat je těžší, než se zdá.
Můžete vysvětlit nějaké mýty, s kterými se setkáváte?
Určitě to zjednodušení, že je člověk s touto nemocí prostě nezvladatelný blázen. Když se s tím naučíte pracovat a využijete dnes už dostupnou léčbu, můžete žít jako každý jiný. Sama mám rodinu, dobré vztahy a práci, kterou nadevše zbožňuji. A znám spoustu bipolárů, kteří to mají stejně. Potom si lidé často myslí, že se mánie a deprese střídají třeba ze dne na den, což také není pravda. Jde opravdu o dlouhé intervaly mezi depresí, bezpříznakovým období a mánií. A někdy remise může trvat opravdu i roky, pokud se tato nemoc léčí velmi efektivně. Člověk ale musí opravdu přijmout osobní zodpovědnost za svoje zdraví a životní styl. A obecně kolují mýty o démonizování psychiatrické péče. Už nežijeme ve dvacátém století.
Jak můžou lidé nemocným pomoci?
Chápu, že je to těžké, ale možná zkusit zahodit předsudky. Ať už si o psychických problémech myslíte cokoliv, jsou opravdové a budou se nás vždycky týkat. Určitě je potřeba velká porce empatie, speciálně pokud vám nemocný popisuje stavy, které si možná neumíte představit. Nasměrovat člověka k léčbě mi taky přijde velmi důležité. Ale nemocný musí chtít sám. Proto vždycky radím těm, kteří chtějí pomoci, aby nezapomínali na svoje vlastní psychické zdraví, aby se za každou cenu nesnažili pomáhat někomu, kdo na pozitivní změně vlastně pracovat nechce. A léčba není okamžitá. Pravděpodobně danému člověku zabere více času, než si myslí. Takže trpělivost hraje také velkou roli.
Reklama
foto: Se svolením Terezy Tomaštíkové, zdroj: Autorský článek
