Téma přetíženého systému, nedostatku odborníků v oblasti psychologické a psychiatrické péče je často propírané. Oslovila jsem maminku, která syna dostala z těžké závislosti sama. Jak říká: „Systémová péče není pro každého, a navíc je dost omezená. Byla jsem zoufalá, ale člověk zapne záložní režim a snaží se dělat maximum, aby dítě zachránil.“ V rozhovoru se dozvíte jak poznat, že by dítě mohlo experimentovat s drogami, a jaká je podle zkušeností této maminky nejlepší prevence.
Kolik bylo synovi, když to všechno začalo?
Začalo to po rozvodu a odchodu jeho otce ze společné domácnosti, tehdy bylo synovi asi 15 nebo 16 let. Pro všechny to byla nově získaná svoboda a úplně nová situace. S bývalým manželem jsme spolu byli 20 let. I přesto si ale myslím, že největším spouštěčem bylo covidové období a distanční výuka. Taky v tom hrála roli synova nová přítelkyně, která už s drogami měla zkušenost. To jsem ale všechno začala odkrývat postupně, a hlavně dost pozdě.
Po jak dlouhé době jste přišla na to, že syn drogy bere?
Asi po 7 měsících. Neměla jsem o drogách žádné povědomí a už vůbec by mě nenapadlo, že by můj syn mohl být jejich uživatelem. Moje nevědomost v tom hrála velkou roli. Nenapadlo by mě, že drogy berou i v podstatě děti. Byla jsem naivní. Proto to beru jako svoji chybu a svoje selhání. Na druhou stranu jsem si říkala, že pokud by se k drogám nedostal teď, tak by se k nim dostal později. V dospělosti. A to by možná mělo ještě horší průběh a možná i konec. Těžko říct. Bohužel se mi zdá, že přítomnost drog se ve společnosti až nebezpečně toleruje.
Taky jsem zjistila, že ho sama od sebe do žádné léčebny nemůžu umístit, protože byl v kategorii 15 +. Ačkoliv je v tomto věku ještě dítě, musí se chtít jít léčit sám. On však pořád dokola tvrdil, že je všechno v pořádku, a když bude chtít, tak přestane.
Víte, kdy vůbec poprvé přišel do styku s drogou?
Zpětně se ke mně dostala informace, že to bylo ve 12 letech, což je naprosto šokující.
Kdo mu to drogu dal?
Nejspíš to byl někdo dospělý… ale víc bych to nerozebírala.
Reklama
Jaké byly první signály, že je něco v nepořádku?
Začal se spolu s přítelkyní stranit rodiny, byli zavření v pokoji, míň jedli. Já jsem to brala tak, že mají jiné starosti, jsou zamilovaní, chodí ven za zábavou, nebo se dívají na filmy. Potom si k nám domů začali vodit zvláštní kamarády. Ale tím, jak to i pro mě byla nová zkušenost, nedokázala jsem to správně vyhodnotit. Když s námi bydlel manžel, tak k nám nikdo nechodil a já jsem prostě nevěděla, co je normální, a co ne. Zpětně si říkám, že jsem byla opravdu hodně naivní. Chtěla jsem si prostě myslet, že je všechno v pořádku a že si syn stejně jako já užívá nový život bez otce, který ho na jednu stranu rozmazloval, ale na druhou stranu ho držel v izolaci.
Kdy jste si poprvé řekla, že bude třeba vyhledat pomoc?
Když se jeho chování začalo rapidně zhoršovat. Spal skoro celý den. Nekomunikoval. Neměl žádný režim. Během covidu nebyl schopen se ani přihlásit na online vyučování. Potom jsem se mu podívala do telefonu a našla jsem tam strašné zvěrstvo. Zjistila jsem, že všichni kamarádi, které mi předtím představil, byli dealeři, nebo feťáci. Dělali si fotky u nás doma, jak berou drogy apod.
Začalo to fungovat, až když jsem byla opravdu tvrdá. Musela jsem mu ukázat, že jsem schopna ho odstřihnout.
Co následovalo?
Konfrontovala jsem ho s tím, co jsem objevila. Ptala jsem se ho na to. Ale vzhledem k tomu, že byl vlastně neustále pod vlivem, ať už tvrdých drog, marihuany nebo všelijakých prášků na předpis, tak se s ním moc mluvit nedalo. Nevěděl, co je realita a co je fikce. Taky jsem zjistila, že ho sama od sebe do žádné léčebny nemůžu umístit, protože byl v kategorii 15 +. Ačkoliv je v tomto věku ještě dítě, musí se chtít jít léčit sám. On však pořád dokola tvrdil, že je všechno v pořádku, a když bude chtít, tak přestane. Byla jsem zahnaná do kouta, tak mě napadlo, že vyvolám konflikt a zavolám sanitku a policii, aby ho odvezli na detox.
Pomohlo to?
Detox trvá jen pár dní. Mělo to vždy jen efekt v tom, že se probral z „diskotéky“, a byl chvilku na zemi, ale to nemělo dlouhého trvání. Zjistila jsem, že tvrdé drogy kombinuje s léky, a že dokonce i prodává… Tady už šlo opravdu o život. Byl tam i konflikt s policií a tak dále. Byl to kolotoč, kdy se díky nějaké droze dostal do určitého stavu, pak si na ten stav vzal antidepresivum, potom marihuanu na uklidnění a tak pořád dokola, aby nějak pokryl 24 hodin. Myslím, že se mu to podepsalo na psychickém zdraví.
A kdy se šel léčit?
Po tom, co si uvědomil, že to, co dělá, je nebezpečné a skončí to buď tak, že půjde do vězení, nebo umře na ulici. Tehdy se rozhodl jít sám do léčebny. Vydržel tam asi dva měsíce. Nebyl schopen dodržovat pravidla, byl rozmazlený. Nebyl vyzrálý, neměl návyky. Byli tam spíše dospělí a v komunitě musíte být na určitě psychické úrovni, což on nebyl. Po návratu se chvilku držel, ale pak to bylo ještě horší.
Radila jste se s odborníky?
Zpočátku jsem to řešila jen s rodiči synovy přítelkyně. Zkoušeli jsme je napomínat, dali jim zaracha, ale nic nepomáhalo. Velký problém jsou i sociální sítě a všelijaké zašifrované aplikace jako Telegram, Signal a další. Tam se řeší drogy v jednom kole. Když jsem viděla, že tudy cesta nevede, tak jsem kontaktovala pediatričku a odborné organizace jako Drop - in, Sananim. Sami říkali, že je to těžké, protože pro ně je prostě 15leté dítě formálně dospělý člověk. A ten se musí chtít sám léčit. Radili mi, ať dám od toho ruce pryč a zavřu dveře, jinak to zničí mě i celou rodinu.
Stát mě strašně zklamal. Pro tyhle skoro dospělé děti tu není žádné zařízení. Ano, existují placené léčebny, ale to nemá význam. Je to spíš jako drahý hotel bez pořádného režimu.
Co jste pak udělala?
V nejhorším období mu bylo 19 a já jsem si vážně myslela, že umře. Vážil minimum kilo, bylo to opravdu hodně špatné. Sama jsem neviděla východisko. Byl na něj opravdu hrozný pohled. V tu chvíli jsem si ale nemohla říct – je to bezdomovec, dealer, feťak, kašlu na něj. Místo toho jsem s ním zatřásla a dala jsem mu na výběr. Buď půjdeš se mnou a budeš žít, anebo tady zůstaň, ale já už ti nepomůžu. Potom šel opět na detox.
Podala jsem mu pomocnou ruku i přesto, že jsem věděla, že do léčebny nechce. Půjčila jsem mu peníze na pronájem bytu s tím, že mi slíbil, že si najde práci a dá se dohromady.
Čím se to tedy nakonec podle vás zlomilo?
Začalo to fungovat, až když jsem byla opravdu tvrdá. Musela jsem mu ukázat, že jsem schopna ho odstřihnout.
Jak to s ním vypadá teď?
Chodí do práce, má brigádu a dodělává si školu, ale vidím na něm, že je pořád hodně křehký. Na testech, které jsem mu namátkově dělala, měl pozitivní kokain, marihuanu atd. Nějaké klopýtnutí tam je. Pro něj je ale důležité zjištění, jak ho lidé vnímají, když drogy nebere, a potom vidí, že jakmile si něco vezme, tak je úplně odepsaný a nefunguje. Myslím a doufám, že už nechce být zpět na takovém temném místě. Byl chvíli bezdomovec, mohl umřít. Lavíroval na hraně zákona. A taky cítím, že nechce riskovat, že mě ztratí. Moc dobře ví, že to byla poslední šance. Když má chuť na drogu, tak mi zavolá a pobavíme se o tom.
Jaký je teď váš vztah?
Synovi je teď 20 let a drogy nebere zatím pár měsíců. Bylo to náročné, ale pomalu se to zlepšuje. Cítím, že začíná nacházet štěstí v obyčejném životě. V práci, cvičení… Dřív jsem se bála, že nebude umět v reálném světě fungovat. Teď vidím, že mu to jde, a jsem na něj hrozně hrdá. Nikdo nevěřil, že se zvedne a bude normálně žít. Samozřejmě vím, že nemá vyhráno, a vždycky bude svým způsobem na hraně. Nicméně náš vztah je teď rozhodně pevnější.
Všímejte si dětí, nic jim neomlouvejte. Buďte v pozoru, když se začínají stranit, nebo pokud jsou extrémně unavené. Zajímejte se o jejich kamarády, s kým se stýkají. Čas od času také zkontrolujte jejich aktivitu na sociálních sítích.
Jak obecně fungují léčebny? Je těžké tam dítě umístit?
Pro mě bylo velkým překvapením, že nemůžu jen tak zavolat do léčebny a říct, že jsem zjistila, že syn bere drogy, a ať ho vyléčí. Takto jednoduché to není, zejména právě kvůli věku. Tím, že jsem několikrát sama vyvolala konflikty, kdy se to řešit prostě muselo, tak ano, odvezli ho do léčebny, ale nemělo to dlouhého trvání. Byl několikrát na detoxu, několikrát ho vzali i do léčby, ale syn má velký problém respektovat autority, takže ho vždy vyloučili ze skupiny, a byli jsme zase na začátku.
Máte pocit, že se vám dostalo pomoci, kterou jste potřebovala?
Upřímně mám pocit, že ne. Stát mě strašně zklamal. Pro tyhle skoro dospělé děti tu není žádné zařízení. Ano, existují placené léčebny, ale to nemá význam. Je to spíš jako drahý hotel bez pořádného režimu. Myslím, že když by byl někde zavřený a dělali by tam společně školu, sporty, terapie, tak by to pomohlo. Nedostal by se na hranici života a smrti. V těchto ústavech to berou tak, že je to jen další rozmazlený spratek, feťák…
Proč myslíte, že zrovna váš syn drogám propadl?
Chyběl mu pocit štěstí. Nudil se a určitě se na něm podepsal covid. Kdyby chodil pravidelně do školy a měl režim, myslím, že by se to nezvrtlo do takového extrému. Taky mi bylo vysvětleno, že náchylnost k závislostem mají lidé geneticky v sobě od narození. A ač to zní možná směšně, podle mě na něj měly vliv i seriály s drogovou tematikou typu Narcos a Perníkový táta, ve kterých se evidentně našel.
Jaká je podle vás po všech těch zkušenostech nejlepší prevence?
Všímejte si dětí, nic jim neomlouvejte. Buďte v pozoru, když se začínají stranit, nebo pokud jsou extrémně unavené. Zajímejte se o jejich kamarády, s kým se stýkají. Čas od času také zkontrolujte jejich aktivitu na sociálních sítích. Věnujte se jim, dělejte s nimi společné aktivity. Neomlouvejte je, že jsou v pubertě. Je důležité nebýt pohodlně slepý. Bavte se otevřeně o tom, co se kolem nich děje ve škole atd. A rodiče by se měli taky edukovat a vědět, že tohle se prostě děje, protože drogy jsou a budou.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek