Vím, co to znamená „jít s kůží na trh“, odhalit se v knize. O to víc si cením osmadvacetileté Katky Puncmannové, která se rozhodla předstoupit před veřejnost, aby destigmatizovala psychiatrická onemocnění, léčbu i život v psychiatrické léčebně. Knížka K20 ukazuje, jak to chodí za dveřmi psychiatrie, vyvrací zažité mýty a povzbuzuje ty, kteří se ocitli v podobné situaci.
K20 – to není označení hory, na kterou by člověk vystoupal. Ale i tady vlastně pomyslně stoupáte nahoru, je to tak?
Metaforicky můžeme hovořit o pádu a o dně, ze kterého se člověk může pomyslně odrazit. Všechno jsou to ale velice pomalé kroky. K20 není hora – je to psychoterapeutické oddělení v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosech.
Rozhodnutí vystoupat na horu je výzva. Ale ono i rozhodnutí jít se léčit vyžaduje odvahu, že?
Přiznat si, že člověk má nějaký problém a možná potřebuje odbornou pomoc, to chce kuráž. V hlavě vám pak naskakují myšlenky typu: „Jsem ještě vůbec normální?“ nebo „K doktorovi nepůjdu – přece nejsem blázen.“ Ale je to paradoxní, vezměte si, že si zlomíte nohu – v takové chvílí také nepřemýšlíte, jestli k doktorovi jít, nebo nejít.
Co vás tam tedy přivedlo? Našla jste kořeny svých depresivních stavů?
Odhalit kořeny potíží nemusí být někdy úplně jednoduché, tak tomu bylo i u mě. Může to být spousta okolností, které k potížím nakonec vedou. Vliv okolí, životní události a biologické faktory.
U mě se první potíže objevily už v raném věku. Od malička jsem měla strach ze smrti. Obrovský. Během puberty jsem si začala připadat méněcenně, na základní škole nebyl dobrý kolektiv, cítila jsem se v životě hrozně sama. Paradoxně, i když jsem měla takový strach ze smrti, tak jsem se před čtrnáctým rokem pokusila o sebevraždu. Předávkovala jsem se léky, protože mi nedávalo smysl žít. Díky tomu se začalo zjišťovat, že to není pubertální výkřik, ale že mám nějaké hlubší potíže. Začala jsem docházet ambulantně na psychiatrii. Ale že opravdu nějaký problém mám, jsem si dokázala připustit až těsně před hospitalizací, tedy až o čtyři roky později.
Hodně lidí říká, že nebude brát léky, protože jim vygumují mozek a nebudou tou osobností, co byli. To je absolutní nesmysl.
Co rozhodlo, že si půjdete „odpočinout“ do léčebny?
Je těžké vysvětlit niterné pocity. Když mi bylo nejhůř, cítila jsem zoufalost, brečela jsem. Člověk má pocit, že si nezaslouží být tady na světě, je zbytečný a je pro své okolí přítěží. Říká si, že by měl světu ulehčit a skončit to. Nemá sílu ani vstát z postele. Připadá mu, že ani nemá smysl dojít si na záchod. Táta mi říkal, že když tam nastoupím na léčbu, možná vyřeším problémy a už se mi nevrátí. To mi znělo hlavou a s takovým odhodláním jsem šla do léčebny.
Jak dlouho vám trval ten pomyslný výstup nahoru?
Myslím, že můj výstup stále trvá. Bohužel to není jako v horách. Můj pobyt v léčebně trval 121 dní, ale tím, že člověk podstoupí hospitalizaci a vrátí se do běžného života, jeho práce nekončí. Je to cesta, jejíž trasa je někdy obtížná, jindy se jde lehce a někdy si člověk musí říci o pomoc, aby mohl jít dál. Myslím, že depresivní porucha mě bude provázet celým životem. Po návratu jsem ještě dva roky docházela do denního stacionáře a postupně se vracela do života. Odmaturovala jsem, nastoupila na vysokou školu a celé tři roky jsem žila v totálním klidu, v remisi. Jenomže přišel covid a byla to tak velká změna, že ve mně zase probudila depresivní pocity. Tehdy jsem si uvědomila, že se to může vrátit. Ale člověk to musí umět pojmenovat, přiznat si, že je to tady, a vědomě vyhledat pomoc, být na sebe hodný, upravit si režim a nenechat to zajít do stavu, kdy není schopen ani vstát z postele.
Jaký byl ten návrat do běžného života? Přeci jenom v léčebně je člověk v jakési ochranné ulitě. Ale když pak vyjdete ven, je to náraz…
Určitě je to obrovská změna, protože v nemocnici máte pevný režim, jistotu a dny jsou dost podobné, kdežto mimo léčebnu je život mnohem náročnější. Ale zas takový náraz to pro mě nebyl, protože jsem byla na otevřeném oddělení. Což znamená, že ve chvíli, kdy se váš stav stabilizuje, můžete chodit na procházky a můžete odjet na víkend domů. Je to super v tom, že se stále střetáváte s realitou, vyzkoušíte si režim mimo léčebnu. Dost často se stává, že hlavní konflikty bývají v rodině. Po víkendu se ale zase vrátíte do bezpečí léčebny a máte možnost zjišťovat, proč vznikají hádky, proč s některými členy rodiny máte problém, a hned si to můžete zpracovávat.
Reklama
K jakým konfliktům doma docházelo, když jste přicházela na víkend?
U mě konflikty vyvolávala samotná depresivní porucha. Nebylo těžké sklouznout k hádce. Přijdete v docela těžké depresi, nemáte do ničeho chuť a ostatní se vás snaží zapojit do aktivit. Třeba vás chtějí vzít na výlet, nebo potřebují pomoct na zahradě, ale vám se nechce, nebo na to nemáte sílu. Zároveň víte, že byste to měla zkusit, ale nejde vám to. Ať už kvůli depresi, nebo proto, že jste utlumená medikací.
Nebyla by v takovém případě vhodná rodinná terapie? Aby blízcí věděli, jak s nemocným zacházet?
V rámci oddělení máte možnost několika rodinných terapií, kdy psychiatři nebo psychologové vysvětlují, co tam je za problém, jak vzniká, jak se k pacientovi chovat. Najít správnou míru v tom, jak nemocného příliš nepřetěžovat, nebo naopak nezatěžovat vůbec. Taky si ta rodina musí nastavit nějaký psychický balanc, aby byla v pohodě a mohla fungovat. Je těžké se starat o někoho, kdo tuhle nemoc má, a zároveň pečovat sám o sebe. Nemůžete mu obětovat život.
Jak vypadal běžný den na psychiatrii?
Měli jsme přesně stanovený pravidelný režim. Budíček v půl sedmé, rozcvička, ranní hygiena, stlaní lůžek a úklid, protože tam se dbalo na to, abyste měli čisto. Nadále pak snídaně, po ní jsme dostávali léky, následovala komunita, což je setkání celého oddělení, kde se řeší průběh uplynulého dne. Pak jsme se rozdělili na individuální aktivity, buď skupinové, nebo individuální terapie, případně pracovní činnosti. Což mohla být práce u koní nebo na zahradě. Mě bavily například výtvarné činnosti, měli jsme možnost tvořit v ateliéru. Po obědě a poledním klidu jsme měli odpolední program, kde se zase střídaly terapie. Od tří hodin jsme měli do večeře osobní volno a po večeři jsme odevzdávali deníky, které si vedli všichni pacienti. Poté byla možnost zúčastnit se večerní relaxace. Večerka byla v deset hodin.
Když mi bylo nejhůř, cítila jsem zoufalost, brečela jsem. Člověk má pocit, že si nezaslouží být tady na světě, je zbytečný a je pro své okolí přítěží. Říká si, že by měl světu ulehčit a skončit to.
To mě zajímá. Deník bývá součástí léčby a říká se, že psaní svých pocitů je samo o sobě terapie.
To můžu potvrdit. Říká se, že když položíte myšlenky na papír, tak se uklidníte, ujistíte, často ten problém vyřešíte sami. Nikdo nás do ničeho netlačil. Každý si psal své poznámky a bylo na každém, jestli se otevře hodně, nebo napíše jen pár řádků. Je to přínosná věc na nějakou rekapitulaci.
Na základě deníků vznikla kniha?
Byla to berlička, která mi připomněla věci, které se tam děly. Týden po týdnu jsem se vracela a psala. Tím jsem si oživila spoustu vzpomínek.
Na co nejradši vzpomínáte? Co vám tam dělalo dobře?
To je zajímavá otázka. Asi mi dělalo dobře, když jsem začala chodit na výtvarné terapie. Zlomila jsem v sobě něco, čemu jsem byla vystavena na umělecké škole. Všechno, co jsme tam dělali, muselo mít nějaký cíl, koncept, záměr a ideálně dokonalý výsledek. Používat tvůrčí techniku jen tak pro potěchu pro mě bylo do té doby nemyslitelné. Tady jsem pochopila, že výsledek není podstatný. Důležitý je samotný proces. Když se mi podařilo tuhle bariéru zlomit, bylo to hrozně uvolňující. Dost mi to pomáhalo.
Další, co mi pomáhalo, bylo slyšet příběhy druhých. Do té doby jsem si myslela, že jsem blázen, že do nemocnice chodí jen blázni. Ale v komunitě jsem pochopila, že tam je spousta normálních lidí, kteří jen zažili těžkou situaci, nebo u nich propukla nemoc. Od těch příběhů jsem se mohla odrazit. Řekla jsem si, že se v tom nechci plácat celý život, ale chci bojovat. Někteří lidé se tam vraceli třeba počtvrté. To jsem nechtěla. Vybudovalo to ve mně vzdor, řekla jsem si „ne“. Musím respektovat své hranice, ale chci mít v životě sny, chci si je plnit, ale mám omezení.
Co vás tam naopak štvalo?
Je nepříjemné slyšet zpětné vazby. Když vám ostatní nastaví pomyslné zrcadlo, že tohle děláte špatně, tak to člověk nechce slyšet. Máte pokřivený svět vnímání a myslíte, že vaše je to jediné správné. Zbořit tu představu, to je hodně velká výzva.
Další velkou výzvou bylo napsat a hlavně pak vydat knížku… Deset let po ukončení pobytu.
Ano, knížku jsem psala jako diplomovou práci. Byla to možnost, jak uzavřít jednu životní kapitolu, a zároveň tím někomu pomoci. Hodně lidí z okolí za mnou chodilo pro radu nebo s dotazem ohledně pobytu na psychiatrii. Lidé už dnes mají konkrétnější představu, jaké je to chodit na terapie, ale pobyt na psychiatrickém oddělení je pro mnohé velká neznámá.
S jakými předsudky se setkáváte?
Že je nad vámi bič, že vás zavřou do klece, budou zlí a že vám léky vygumují mozek. Hodně lidí říká, že nebude brát léky, protože jim vygumují mozek a nebudou tou osobností, co byli. To je absolutní nesmysl.
Bylo těžké zveřejnit svůj příběh?
Rodiče měli jisté obavy. Báli se stigmatu. Už když jsem šla do nemocnice, měli strach přiznat reálný důvod mojí absence ve škole a tajili můj pobyt i v širší rodině. Táta mi říkal, že když budu mluvit o své depresi, tak mi to může uškodit v kariéře. Třeba půjdu žádat o práci a kvůli tomu mě odmítnou. Já jsem ale říkala, že proto je potřeba o tom mluvit, aby se lidi nebáli.
Vy jste designérka a knihu jste vytvořila od A do Zet…
Ano, kromě textu jsem tvořila celou grafickou úpravu, tvorbu výsledného designu jsem si vyloženě užívala. Upravila jsem sazbu, fotografie a kresby. Vzniklo velké množství návrhů a na konci procesu stojí tato kniha. Má dvacet kapitol po dvanácti stranách. Celkový rozsah je 272 stran. Každému z týdnů, který jsem prožila v léčebně, je věnována jedna kapitola. V textu přibližuji fungování oddělení, terapeutické metody a život v komunitě.
Za knihu jste získala i Národní cenu za studentský design, co to pro vás znamená?
Bylo to pro mě potvrzení, že práce na knize stála za to. Není tedy zajímavá jen z hlediska obsahu, ale osloví i po výtvarné stránce. Každopádně jakoukoli práci v životě dělám, musí mi dávat smysl. Když pak přijde nějaké ocenění, je to jen třešnička na dortu.
foto: Se svolením Kateřiny Pucmanové, zdroj: Autorský článek