Maminka dnes již téměř 7leté Emy, Karolína, vzpomíná na loňské jaro a zápis na základní školu. „Myslela jsem si, že největší nervy byl zápis do školky. Už tehdy byl u nás ve školce převis přihlášených obrovský a my jsme s partnerem nechtěli jen čekat na rozhodnutí o přijetí či spíše nepřijetí, takže jsme automaticky začali hledat alternativy. Byli jsme se podívat ve školkách s alternativním přístupem ke vzdělávání, lesní školce, navštívili jsme i pár soukromých. Koukali jsme po dostupných dětských skupinách. Nakonec se u partnera v práci otevřela dětská skupina, takže Emička mohla navštěvovat ji. Ani jsme se ale nenadáli a přiblížil se nástup do 1. třídy. Vůbec jsme nečekali, že se situace bude opakovat v horším.
Karolíno, říkala jste, že největší šok nastal už na dni otevřených dveří vaší nejbližší školy. Co vás nejvíce překvapilo?
Byli jsme se i s malou podívat na naši nejbližší a zároveň spádovou základní školu. Rodiče a starší žáci jsou zde spokojeni. Nepřemýšleli jsme příliš, že bychom malou zapisovali jinam. Klasická výuka nám nevadí, a jak jsem říkala, žáci jsou spokojení. Malá by měla kamarády ze školy v okolí, mohli by se navzájem do školy doprovázet, nosit si úkoly apod. Nejvíce mě ale překvapilo to, když jsem se dozvěděla, že se může stát, že naše dítě na školu nevezmou. Žila jsem v přesvědčení, že každá státní základní má své spádové okruhy, ze kterých děti prostě přijmou. Na tomto dni otevřených dveří jsem se dozvěděla, že to tak ale není.
Jak je to možné? Jak se stane, že se 6leté dítě nedostane na spádovou základní školu?
Je to jednoduché – kapacita. Školy nejsou nafukovací. Ještě pár let zpátky měly školy třeba volné prostory, které pronajímaly. Jenže pak nastal baby boom a nyní jsme se dostali do situace, kdy je spádových dětí, více než je možné na školu přijmout. Nechápu, že s tím nikdo nic neudělal. Toto se přece nestane ze dne na den. Ani z roku na rok.
Když se ale dozvíte, že aby uspokojili poptávku co nejvíce, tak mají třeba 30 dětí ve třídě, že děti v ní mají jen lavice, protože na koberec není místo, dojde vám celkem rychle, že toto řešení také není úplně dobré.
Situace se teď opakuje téměř každý rok jak u mateřských, tak základních škol. U nás má letos ZŠ maximálně 90 míst, přitom se předem ví, že spádových dětí do školy je 120. Ano, někdo bude mít odklad, někdo půjde třeba na soukromou ZŠ, ale že nebudou dosavadní prostory stačit, bylo zřejmé už dlouho, jen se to neřešilo. A moc neřeší ani teď.
Jaká byla vaše reakce, když jste se tohle všechno dozvěděli?
V první chvíli bezradnost. Chtěli jsme, aby Emička chodila do školy pokud možno co nejblíž našemu bydlišti. Aby měla spolužáky a kamarády z okolí. My sice bydlíme v městské části, která je součást velkého města, ale i tak máme nejblíž malou školu jen s 1. stupněm. Což se nám také líbilo, přišlo nám to takové rodinné. Když se ale dozvíte, že aby uspokojili poptávku co nejvíce, tak mají třeba 30 dětí ve třídě, že děti v ní mají jen lavice, protože na koberec není místo, dojde vám celkem rychle, že toto řešení také není úplně dobré.
Jak jste tedy vzniklou situaci řešili?
Podobně jako se školkou. Jakmile jsme se dozvěděli, že kapacity naší spádové školy nestačí a že je tedy možné, že se škola uchýlí k tzv. losování, začali jsme hledat alternativy. Problém ale je, že my žijeme v nové městské lokalitě, kde se zástavba stále rozrůstá. Většina lidí, kteří se sem stěhují, jsou mladé rodiny. Jenže školky a školy nepřibývají. Vzdálenější školy mají sice větší kapacity než ta nejbližší, ale v situaci jsou podobné jako ta naše. Prostě nemají místa.
Zmínila jste losování, o co jde?
Často se k tomu uchylují školy, které mají právě vysokou poptávku. Ať už kvůli spádovosti, nebo třeba kvůli dobré pověsti.
V případě velkých měst se vám může stát, že budete bydlet na jednom konci a dítě bude umístěno na konec druhý. A kdo z nás má možnost vozit dítě každé ráno ucpaným městem?
Vzpomeňme třeba loňskou kauzu v Praze, kdy rodiče nechávali přepisovat trvalé bydliště svým dětem, aby se dostali na danou školu. Losování je způsob pro zachování objektivity při přijetí. Prostě hodí děti „do jednoho hrnce“ a losují, kdo na školu bude chodit. Koho vytáhnou, je ten šťastný.
A co tedy děti, které nejsou mezi vylosovanými? Jakou školu nakonec Emička navštěvuje?
Děti, které jejich spádová škola nepřijme, musí být umístěny v rámci obce, mám dojem. To musí zařídit obec. Má povinnost vaše dítě umístit. Jenže v případě velkých měst se vám může stát, že budete bydlet na jednom konci a dítě bude umístěno na konec druhý. A kdo z nás má možnost vozit dítě každé ráno ucpaným městem? To je cesta třeba na více než hodinu. A 2x denně. Emička se nakonec do spádové školy dostala, navštěvuje ale jinou. Vybrali jsme nakonec soukromou školu, kde se jí hodně líbilo, a více vyhovovala i nám.
Co samotný zápis na takovou „převisovou“ školu? Jak probíhá? Jsou v tomto mezi školami rozdíly?
To nemohu posoudit, my absolvovali dva. A byla jsem dost překvapená. Bylo to jak přijímačky! Pro všechny! Emu testovali snad na všechno. Přišlo mi to hrozně dlouhé, ale asi když je možnost si děti vybrat, tak na to dávají větší váhu. Už si nevybavuji přesný počet, ale prošly jsme snad 10–15 stanovišti. Některé ani nevím, co ověřovaly. Ema povídala o školce, s kým doma bydlí, zpívala. Zkoušeli věci typu pravá, levá, první písmeno, jak drží tužku, zda si zaváže tkaničku. Jestli umí vyprávět jednoduchý příběh podle obrázků, určit počty slabik, hlásky ve slově apod.
Určitě bych nepodceňovala domácí předškolní přípravu. Bohužel někde se na ni podrobněji nezaměřují. Na dětech je to velmi poznat, zda nějakou přípravou prošly. Velmi jim pomáhá s přechodem do školy.
Já sama jsem si přišla jak na přijímacím pohovoru. Některé otázky mi přišly až moc. Chápu, že vyučující potřebuje vědět rodinnou situaci doma, ale nemyslím si, že bych ji musela probírat u zápisu. Tu ráda objasním třídní paní učitelce, která bude s dcerou v každodenním styku. Stejně jako její zdravotní stav, kde bydlíme a čím se živíme. Tyto otázky mi přišly až nevybíravé. Naopak v druhé škole jsme si prostě všichni v klidu popovídali, Emička sice plnila nějaké úkoly, ale byly tak dobře poskládané, že to byla spíše hra. Úlohy na sebe navazovaly a paní učitelky si ověřily, co a jak. Tak nějak bez tlaku. V závěru jsme dostali doporučení, co procvičovat, a s úsměvem jsme odcházeli všichni 3.
Jak probíhá zápis z pohledu paní učitelky?
Ptala jsem se paní učitelky Heleny, která učí na sídlištní škole ve velkém českém městě. Nápor žáků mají každý rok velký, protože se jedná o oblast, která se stále rozrůstá.
„Každá škola si svůj zápis řídí sama. Ze zákona nemusí dítě u zápisu ani být. To mi ale přijde jako škoda, děti se většinou těší. Pokud mají dobrou motivaci z domu, není čeho se bát. Naopak vám paní učitelka může dobře poradit, co je ještě třeba dopilovat. Některé zápisy jsou konané tematicky, někde vypomáhají děti z 2. stupně a mají třeba stezku s tématem. U nás máme spíše klasickou formu – pohovor s dítětem i rodičem. Rodič vyřizuje s jednou paní učitelkou „nudné“ papíry a já si jdu mezitím hrát s dítětem. Všichni jsme v jedné místnosti. Pomocí her zjišťuji, jak dítě naváže komunikaci, např. jestli chodí do školky a umí odtamtud básničku, s kým se kamarádí, jestli mají doma zvíře, s kým bydlí. Popisuje obrázek.
Zaměřuji se u toho na výslovnost hlásek, slovní zásobu. Máme úkoly na prostorovou orientaci – co je vpravo, vlevo, nad, pod, mezi. Vyzkoušíme si hod kostkou a počet do 6, stříhat nůžkami, držení tužky u kreslení obrázku. Skládáme puzzle, spojujeme samici a mládě a pojmenováváme je, zavazujeme uzel nebo tkaničku, abych posoudila stav jemné motoriky. Skládáme činnosti podle časové posloupnosti. Slabikujeme spolu, zjišťuji, zda dítě slyší první příp. poslední hlásku slova. Zjišťuji také, zda je dítě schopné pracovat samostatně, nebo zda se stále obrací na rodiče.
Rodiče a ani děti se určitě nemusí ničeho bát. Zní to možná náročně, když to čtete takto vcelku, ale jsou to vlastně běžné věci, se kterými se dítě seznámí doma nebo ve školce. Takové povídání je maximálně na 20 minut, to je dané. Určitě bych nepodceňovala domácí předškolní přípravu. Zjistěte si od vašich paní učitelek, zda a jaká ve vaší školce probíhá. Některé školky mají odpolední kroužek i s rodiči, jiné paní učitelky dělají s předškoláky přípravu během odpoledního spánku mladších žáčků. Bohužel někde se na ni podrobněji nezaměřují. Na dětech je to velmi poznat, zda nějakou přípravou prošly. Velmi jim pomáhá s přechodem do školy.“
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek