40 procent žáků devátých tříd v Ústeckém kraji vykazuje známky střední až těžké deprese, 30 procent má problém s úzkostí, vyplynulo z průzkumu Národního monitoringu duševního zdraví. V psychiatrické péči dlouhodobě chybí koncepce. Systém, který fungoval v 90. letech, dnes fungovat nemůže. „Tehdy nebyl sběr dat příliš v módě. Nedělalo se to vůbec, nebo se to nedělalo kvalitně,“ říká MUDr. Michal Považan z dětského oddělení Psychiatrické kliniky Bohnice, podle kterého byla navíc psychiatrie až donedávna stigmatizována, takže diagnostika a léčba nebyly dostupné tolik, co dnes.
„Vytváří to prostor pro nestandardní řešení, jako je obcházení systému za pomoci známých nebo návštěva pohotovosti se stavem, který ani zdaleka není akutní. Dnes máme možnost léčit i to, co by šlo ovlivnit i zdravým životním stylem. Ale žijeme v rychlém a nátlakovém světě, takže to nesmíme brát na lehkou váhu.“
A co jsou hlavní příčiny toho stavu?
Kdybychom to věděli, tak můžeme cíleně zasáhnout. Existují dva oblíbené, ale ne úplně dobře podložené důvody. A to jsou sociální sítě a COVID. Uzavření škol, omezení sociálního styku a neustálý pohyb v online prostoru. Je ověřeným faktem, že pokud je dítě více než 6 měsíců bez přímého kontaktu s ostatními, tak mu to škodí. Ten je ale dnes nahrazován u velkého procenta dětí sociálními sítěmi a to je pochopitelně velmi rizikový faktor. Nicméně těch důvodů bude asi více, a kdybych je všechny znal, tak mám dnes profesuru a možná i Nobelovu cenu.
Před nedávnou dobou překročilo Česko nepříliš chvályhodnou hranici: více než polovina manželství se rozvádí. Jak se toto projevuje na duševním zdraví dětí?
Těch proměnných je spousta, někdy to může být paradoxně s oběma rodiči horší, například v rodinách, kdy jeden z rodičů používá psychické nebo i fyzické násilí a druhý před tím zavírá oči. Je to rizikový prognostický faktor, ale nemáme odpověď na to, kolik manželství by se mohlo udržet a dobře fungovat směrem k dětem a kolik z nich je tak rizikových, že je dobře, že se rodiče rozvedli. Zkoumat závislost psychické pohody dětí a rozvodovosti asi úplně nejde. Daleko víc bych se ale soustředil na to, proč stále necháváme děti v ústavech v situacích, kdy o rodiče přijdou a nemají blízkou osobu. To je mnohem rizikovější věc.
Jaká je ale v takovém kritickém případě alternativa?
Samozřejmě náhradní péče. OSPOD má možnosti rodiny dobře prozkoumat. Ty instituce, které máme, by měly správně fungovat a měli bychom minimalizovat, co dětem škodí.
Takže kdyby procesy osvojování dětí probíhaly efektivněji a plynuleji, projevilo by se to na duševním zdraví dětí?
Ta čísla by samozřejmě v takovém případě mohla klesnout celorepublikově, a to ve všech věkových skupinách – od kojenců až po dospívající.
Je ověřeným faktem, že pokud je dítě více než 6 měsíců bez přímého kontaktu s ostatními, tak mu to škodí. Ten je ale dnes nahrazován u velkého procenta dětí sociálními sítěmi a to je pochopitelně velmi rizikový faktor.
Dostat se k dětskému psychiatrovi trvá v Česku až 6 měsíců a ty problémy mohou narůstat. Kolik z těch dětí, které by potřebovaly psychiatrickou či psychoterapeutickou péči, ji opravdu dostane? Třeba čtvrtina?
Mnohem méně. Specializovaná péče je vždy limitována personální dostupností. Pro společnosti je například velmi důležitá síť praktických lékařů, to je opravdu nejcennější. Dobrá síť pediatrů a praktiků může eliminovat jednodušší případy a ty závažnější mohou konzultovat se specialisty nebo je k nim jednorázově přesunout. Specialisté by tak měli fungovat jako konzultanti pro praktiky v situacích, kdy se nedaří problémy vyřešit v rámci primární péče.
Pokud tedy odpovídající péči dostane jen minimum dětí, je problém v úrovni primární péče?
Hlavní problém je v podfinancování a stigmatizaci celého oboru psychiatrie. Na přelomu tisíciletí to bylo velmi výrazné, v posledních letech je ochota rodin a adolescentů se léčit přece jen lepší. Já jsem nastupoval do školy v roce 1980 a slova „psychiatrické vyšetření“ byla de facto nadávka. Ještě při změně režimu tomu tak bylo a proměnit to trvalo 20 let. Což samozřejmě systém hrozně devalvovalo. Žádný ministr zdravotnictví nechtěl do dětské psychiatrie investovat.
Já pocházím ze Slovenska a děti se z Bratislavy posílaly do Trebišova, což je u východních ukrajinských hranic. A víte, jak je Slovensko dlouhé? Když jsem nastupoval v roce 2000 na dětskou psychiatrii, tak to byl standard. Když jsem v roce 2003 přijel do Prahy, tak dětská psychiatrie v Opařanech, která měla léčit stavy, o kterých se bavíme, byla v zoufalém stavu. V Lounech to bylo to samé. Nikoho to vůbec nezajímalo. Problém se naplno rozhořel po covidu a teď to hasíme.
Reklama
I přesto ale hovoříme o nedostupnosti...
Psychiatrie už dnes není tolik stigmatizována, což ale znamená, že logicky narůstá počet dětí a dospívajících, kteří se u psychiatrů jsou ochotni léčit. Celou situaci také komplikuje dostupnost a záplava nejrůznějších informací, čím méně vzdělaný člověk, tím větší riziko, že se v informační džungli ztratí. Počet genderových dysforií narostl asi o 1200 procent, přitom v západní Evropě je ten peak už za námi a specializované kliniky zejí prázdnotou. Číslo je přitom daleko vyšší u dívek, tedy female-to-male. U nás na oddělení v Bohnicích je to desetinásobek. Případů chlapců male to female je velice málo, každé pololetí je ale na dětském psychiatrickém oddělení v Bohnicích 20 až 30 dívek.
Pozorujete u mladých lidí trend zneužívání léků?
Určitě ano. Léky si koupí na internetu, na černém trhu, testují to od kamarádů… je to naprosto mimo mé chápání, jaký je rozdíl mezi dostupností dnes a dostupností v době, kdy jsem začínal. Černý trh neumíme vůbec změřit. V Americe zahltila dospělou populaci epidemie opioidů a ročně tam zemře až 40 000 lidí na předávkování třeba oxycodonem, oxycontinem a dalšími. Pokud si sem pustíme lék s jednoduchou dostupností a část lékařů si na tom postaví svůj kšeft, tak se můžeme dostat do obrovských problémů. Náš byrokratický systém nás před tím možná trochu chrání, přístupnost nebezpečných preparátů je mnohem menší a propustnost kšeftů směrem k lékařům je se Západem a hlavně s Amerikou nesrovnatelná. Lékaři se dají uplácet, není to tak těžké: předepisujte léky, předepisujte léky… ale to, jak funguje SUKL, je nastaveno tak, že velké chyby se nám zatím vyhnuly. Trh existuje, ale jsme schopni na to dobře zareagovat. Například Robitussin, který obsahuje dextromethorfan (ve vyšších dávkách se zneužívá pro halucinogenní účinky, pozn. red.) šel koupit volně, a nyní musíte mít občanku a zneužívání výrazně kleslo.
Vy jste uvedl v přednášce, že pro děti je nezdravé vstávat v 6 ráno a už v 8 být v plném duševním zápřahu ve škole. Jak by to mělo tedy vypadat?
Neurovědy mají poměrně robustní data o tom, že když dítě vstává někdy i v pět hodin, je to velmi nezdravé a rizikové z pohledu poruch spánku a úzkostných stavů. Tak jako jsou data na to, že změna času je z pohledu zdraví škodlivá, na toto jsou data také. Ale politici to musí odsouhlasit, a ne vždy rozhodují racionálně. Platí základní věc: škola by měla začínat později a hlavně by neměla být šíleně dlouhá. Ideálně vstávat v sedm a jít do školy na devátou.
foto: Autor článku, zdroj: Autorský článek