Lidí, kteří se v Česku věnují hiporehabilitaci, není příliš mnoho. Jedním z nich je Veronika Volgemutová, která před pěti lety založila spolek s názvem Asistenční jednorožec. S koňmi v rámci hiporehabilitace jezdí za seniory a klienty, kteří využívají paliativní péče, a to včetně dětí. Je tak často konfrontována s blížící se smrtí, přesto ji má moc ráda. „Snažím se na svou práci dívat ve smyslu tady a teď, ačkoliv to může znít fakt zvláštně. Mám radost, jak Sagi (kůň Veroniky, pozn. red.) dokáže lidem pomoct. A i když klienti vědí, co je čeká, tak jim dokážeme vykouzlit úsměv na rtech. Často si povídáme na úplně jiné téma, než je smrt,“ říká Veronika s tím, že kdyby si všechny příběhy brala k srdci, tak by to nešlo. „Snažím se netahat si práci tolik domů,“ říká.
V čem je pro klienty terapie s koňmi přínosná?
Se Sagim a poníkem Elis se věnujeme dotykové terapii, což znamená, že se jich klienti mohou různě dotýkat, hladit, čistit nebo se jen dívat. U některých z nich mělo setkání s koněm obrovitánský úspěch. Zejména u těch, kteří trpí demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Vzpomínám na jednoho seniora, který téměř nemluvil. Díky kontaktu s koněm se rozmluvil a začal komunikovat. Kůň si totiž umí najít cestu ke vzpomínkám a emocím lidí.
Takže co nelze říct člověku, lze říct koňovi?
Protože mu můžete říct cokoliv a jemu je to jedno. Já si se Sagim povídám třeba o počasí. Nezdá se to, ale když k vám přijde velký kůň, opře si u vás hlavu, tak to je něco.
Taková setkání musí být plná emocí…
Všichni si myslí, že jsou návštěvy hospiců hrozně smutné, jenže tak to není. Když dojde na pláč, říkám klientům, ať ho nepotlačují, že je to úplně v pohodě. Od toho tam s koňmi jsme. Všechny emoce jsou v pořádku. Často jde totiž spíš o slzy úlevy. Dávno zapomenuté uložené vzpomínky a emoce, které potom mají tendenci v těle strašit.
Koně v Asistenčním jednorožci
Větší valach se jmenuje Santa Sagitta a je to certifikovaný terapeutický kůň, který miluje mrkev a spánek. Minipony princezna s netypickou modrou barvou očí se přidala do týmu před dvěma lety. O rok později splnila potřebnou certifikaci pro práci s klienty. Skvěle pracuje s dětmi a taktéž miluje jídlo. Na webových stránkách Darujme.cz má spolek momentálně založenou finanční sbírku na jejich podporu, do které se může zapojit kdokoliv.
Sagimu bude jedenáct let, s Asistenčním jednorožcem jezdíte za klienty pět let. Věděla jste už od začátku, že se spolu budete věnovat hipoterapii?
Napadlo mě to až ve chvíli, kdy jsem se sama před těmi pět lety zranila a Sagi mi hodně pomohl dát se dohromady, jak po fyzické, tak i psychické stránce. Měla jsem po velkém úrazu hrozné bolesti a prášky už moc nefungovaly. Chtěla jsem si ulevit od bolesti, tak jsem jela za Sagim, že s ním strávím nějaký čas a vyčistím ho. Jenže on mě pak nechtěl nechat odejít, pořád mi olizoval nohu a čuchal k ní.
Co se dělo potom?
Další den jsem skončila v nemocnici, protože jsem měla v celé noze trombózu. A před nedávnem jsem s ním vyrazila do terénu a jemu se moc nechtělo jít ven. Seděla jsem na něm a říkala jsem si, jestli mu něco není, když nechce jít ven. A šli jsme dlouho a mě začalo pobolívat v zádech, protože jsem dostala ledvinovou koliku. Věděla jsem, že pěšky to nedojdu, tak mě domu odvezl jak pytel. Myslím si, že cítil, že nejsem fit.
Takže v Sagim celou dobu dřímal skrytý psychoterapeutický talent?
Přesně tak. Obecně jeho napojení na paliativní pacienty je až neuvěřitelné. Už se mi několikrát stalo, že si sám pokládal hlavu na vybrané klienty. A až později jsem se od nich dozvěděla, že mají onkologickou diagnózu. Zájem domovů pro seniory o dotykovou terapii je po celém Česku obrovský. Jenže hiporehabilitace je hodně finančně náročná, i když se to nemusí zdát.
Na kolik korun vyjde jedna návštěva hospice?
Finančně to vychází přibližně na deset a půl tisíce. Počítá se do toho ustájení koní, veterinární péče a veškeré krmení. Koně také potřebují fyzioterapie, aby byly zdravotně v pořádku. Když je totiž něco bolí, nejsou schopni se věnovat nemocným lidem. Dále se platí licence u České hiporehabilitační společnosti. Něco také stojí doprava na místo za klienty, pojištění spolku, náklady na vůz i povoz pro koně, plus mzda pro člověka, který koně doprovází. Počítám do toho také výcvik nejen koně, ale i můj.
Reklama
Musíte být na setkání s klienty nějak speciálně připravená i vy?
Například u paliativní medicíny je dobré být vzdělaný, protože navazuju spolupráci i s multidisciplinárním týmem, který pomáhá paliativním pacientům na sklonku jejich života. Jde mi totiž také o to, abych nekazila práci jim.
Jak náročné je financovat spolek Asistenčního jednorožce?
Když jsme začínaly, byl to po finanční stránce hodně náročný rok a vůbec jsem nevěděla, jak to zvládnu. Nakonec jsme to ustáli díky darům od firem. Část financí čerpám z grantů, což s sebou nese hodně administrativy. Abychom se uživili, máme tu k vyzkoušení také simulátor stáří. Nejvíc mě ale zahřeje u srdce, když se mi firmy ozývají samy, že by nás chtěly podpořit. Pro mě je to úžasné, protože fundraising je pro velký adrenalin, a neumím ho. Kdokoliv nás ale může podpořit na Darujme, kde máme sbírku.
foto: Hospic Dobrého Pastýře, se svolením spolku Asistenční jednorožec, zdroj: Autorský článek