Herec Jan Budař je nejen skvělý herec a talentovaný umělec, ale také člověk, který se snaží dostat do hloubky věcí, které ho obklopují. Povídali jsme si o jeho pohledu na život, na štěstí, jak se může člověk naučit být vtipný, nebo jak začlenil meditaci do běžného života. Také se dozvíte něco o jeho nejnovějším filmu Vítěz, který je, jak sám říká, „o uzdravení bolavých míst, která si skoro všichni ze svých rodin odnášíme. Je o naději, že tu bolest je možné uzdravit.“
Honzo, jak se dnes máte? Cítíte se být šťastný?
Děkuji za optání. Teď je už pár dní trochu klesající vlna, tak čekám na tu stoupající. Utěšuji se tím, že život plyne v kruzích, spirálách a vlnách a že vše podléhá změně.
Pokud se někdy necítíte být šťastný, co děláte pro to, abyste šťastný byl?
Cvičím, chodím, plavu, potápím se, dobře jím, otužuji se, vědomě dýchám, medituji a přijímám a vylučuji (smích). A směji se, co to jenom jde.
Pomohlo vám dosáhnout ve vašem životě nějakých změn díky pochopení toho, co pro vás znamená být šťastný? Máte nějaké tipy, jak si své vlastní štěstí plně uvědomit?
To asi nemám. Sám pozoruji, jak štěstí a úspěch beru jako přirozenou samozřejmost a neštěstí, bolest a neúspěch jako něco, co mi život znepříjemňuje. Trpělivě se učím, že i stín patří k bytí na Zemi a že i slzy jsou zázračný sekret, který očišťuje tělo a duši.
Ať jsou v našich životech peripetie a překážky sebetěžší, život se stará o to, abychom vše zvládli, prošli tím, našli cestu. Samotné bytí, v němž jsme za života (a možná i po něm) všichni obsaženi, má nesmírnou hybnou sílu, a ta síla je v nás, my jsme tou silou a pro mě je dobré si to občas připomínat.
Jste šťastný, když jste vtipný? A proč?
Protože smích uzdravuje, uvolňuje napětí, doplňuje radost, pocit bezpečí. Být vtipný je otázka rozhodnutí, stejně jako být krásný. Člověk se to může naučit, ostatně jako cokoliv.
Jak se můžu naučit být vtipná?
Dobrá otázka (smích). Tak, že například na tuto moji reakci zkusíte vymyslet něco, co mě rozesměje. Jinými slovy, být vtipný je nejen otázka rozhodnutí, ale i tvrdé dřiny. Taky je možné, a kolikrát to bohatě stačí, být vtipný jen sám pro sebe, zasmát se sobě samému. Tak co, zkusíte si to?
Ano, moje rádoby vtipné poznámky přijdou často vtipné jen mně samé. A vytrénovala jsem se do té fáze, že mi to nevadí!
To je skvělý začátek! Myslím, že když je člověk sám pro sebe zábavný, je to to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat.
Jakou roli hraje ve vašem životě humor?
„Humor“ je možná nejpravdivější pojmenování celého vesmíru. Humor je svoboda projevu. Humor je orgasmus těla i ducha. V dobrém humoru je přítomné vše – pravda, láska, naděje. Humor je pocit, že život se dá zvládnout, i když je někdy strašně těžký.
Myslíte, že se na sebe lidi smějí/usmívají dost? Proč myslíte, že tomu tak je?
Já nevím, já neznám všechny lidi. Když se usmívám já, usmívá se na mě i moje okolí a naopak. To je jednoduchý princip zrcadlení reality, který všichni dobře známe, ať už ho registrujeme, nebo ne. Někdy je to peklo vidět všude svůj zamračený obličej (smích).
Hudba umí přesně vyjádřit, co cítíme, a to tisíckrát líp než všechna slova světa. Hudba umí spustit potok slz a očistit srdce od bolesti a smutku. Hudba umí vyladit naše těla jako ty nejlepší lázně.
Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Hledám ty pravé koproducenty, kteří by se mnou udělali můj druhý film – Největší tajemství Leopolda Bumbáce. Píšu scénáře, a když inspirace teče, dopisuji svůj román. Nosím svoje podepsané knihy do Zásilkovny a představuji si, jak je moji čtenáři poprvé otvírají a začítají se. A taky se věnuji krátkému filmu Vítěz. Natočili jsme ho s Petrem Horkým a teď si hledá cestu k divákům.
Proč bychom si ten film neměli nechat ujít?
Je to film o uzdravení bolavých míst, která si skoro všichni ze svých rodin odnášíme, je o naději, že tu bolest je možné uzdravit. Hlavní téma je vztah otce a syna a víra ve schopnost žít láskyplný a podporující vztah, i když ho člověk sám u svých rodičů nezažil. Mám radost, že první diváci, a mezi nimi i kapacity v oboru psychoterapie, film velmi chválí a poukazují na jeho katarzní a léčivý potenciál.
Ještě bych se vás ráda zeptala na meditaci. V jednom z vašich videí na sociálních sítích jste zmiňoval, že je pro vás přirozenou součástí života. Jak jste toho docílil?
Prostě jsem ji přestal řešit jako něco vážného a těžkého a to mi ohromně pomohlo. Přestal jsem ji brát jako dovednost, kterou umí jen duchovně zralí jedinci. Seděl jsem, zavřel oči a byl se vším, co se dělo. Zdřímnu si, tak si zdřímnu. Nejde mi usnout - tak nejde... Hlavou mi běží totální kraviny? Hurá, to bývá dost zábava. Nemůžu z myšlenek dostat těžké, stravující starosti? Co nadělám, zadrbal jsem si systém, tak to teď hlava zpracovává a já to musím poslouchat, přirozený proces přijímání a vylučování… A tak dále. Takto prozaicky jsem se dostal k meditaci.
Trpělivě se učím, že i stín patří k bytí na Zemi a že i slzy jsou zázračný sekret, který očišťuje tělo a duši.
Proč je podle vás dobré myšlenky nechat být takové, jaké jsou, a nesnažit se je měnit?
Myšlenky si žijí svým životem. Kolikrát ani všechny myšlenky, které mi proběhnou hlavou, nejsou moje. Ve skutečnosti nikdo neví, kolik jich je skutečně mých a kolik jich tam moje zázračné tělo schopné telepatie (každé lidské tělo to umí) nachytává z okolního vysílání. Snažit se měnit myšlenky, co mě otravují, je jako zkoušet předělat svoje výkaly. Dost složitá práce, řekl bych. Můžu ovlivnit, co přijímám, a to jak ušima, očima, tak i pusou. Podle toho, co přijímám, to pak budu vylučovat. Jednoduchý princip životního cyklu přebytků, co jsou dalšími zdroji.
Zaujala mě vaše metafora vyvráceného stromu a života. Popisujete v něm, že u vyvráceného stromu vidíme jeho kořeny s kameny a vaši fascinaci tím, jak kořeny musely vrůstat do země a nacházet si cestu skrze ty kameny. A to, že my úplně stejně prorůstáme do života. Co bychom si z toho měli odnést?
Ten obraz mě naplnil nadějí a optimismem, že ať už jsou v našich životech peripetie a překážky sebetěžší, život se stará o to, abychom vše zvládli, prošli tím, našli cestu. Samotné bytí, v němž jsme za života (a možná i po něm) všichni obsaženi, má nesmírnou hybnou sílu, a ta síla je v nás, my jsme tou silou a pro mě je dobré si to občas připomínat.
Jaká je vaše osobní filozofie, která vás vede ve vašem osobním i profesním životě?
Učím se rád od nejlepších v jakémkoliv oboru. Leonardo da Vinci, Steven Spielberg, Alfred Hitchcock, Hans Zimmer, Anthony Hopkins, Cate Blanchet, Meryl Streep, Dan Brown a další a další…
Je nějaká kniha, film či divadelní hra, která vás nejvíce inspirovala v otázkách štěstí a životní spokojenosti?
Z knih mě velmi inspiroval Carlos Castaneda a jeho učení s Donem Juanem. Je to možná celé vymyšlené, ale je to geniální. Já věřím tomu, že umění, ať už filmy, hudba, divadlo, knihy, dokáže lidem měnit životy. I divadelní hry, v nichž jsem hrál, ve mně určitě mnoho proměnily, ať už to byly Běsi, kdy jsem se dotýkal svého stínu, nebo Romeo a Julie, kdy moje srdce četlo dávný příběh lásky, Racek byl o smrti a sžírajících pochybnostech, Něžná o šikaně a nesmyslném týrání, Úklady a láska – moje první velká role v Divadle Na Zábradlí po boku Jiřího Ornesta, kterého mám moc rád, nebo Hamlet a můj Laertes, kdy jsem poprvé potkal Vladimíra Morávka a Kateřinu Holánovou.
Reklama
Jaké aktivity nebo záliby vám přinášejí největší radost a jak se snažíte tyto momenty sdílet nebo jimi inspirovat ostatní?
Vše, co dělám pro svoje zdraví a dobrý pocit, mi nakonec přináší radost. To, co žiji, nemůžu nežít s každým, kdo mi je v tu chvíli na blízku. Všichni se stále ovlivňujeme, hlavně příkladem.
A co klavír? Jaký má pro vás význam hudba?
Miluji hudbu, protože je velmi hmatatelnou (ač zcela nehmotnou) potravou pro tělo i duši. Hudba umí přesně vyjádřit, co cítíme, a to tisíckrát líp něž všechna slova světa. Hudba umí spustit potok slz a očistit srdce od bolesti a smutku. Hudba umí vyladit naše těla jako ty nejlepší lázně. Pro mě je hudba zázračný a celosvětový jazyk.
Máte nějakou konkrétní zkušenost z vašeho života jako příklad vytrvalosti a pozitivního přístupu?
Trénink s kaskadéry. Růst citrónové pecky v květináči na okně. Mexický stařec, co tlačí svůj vozík plný kukuřice v jednu ráno v Mexico City. Úsměv unavené prodavačky na Andělu v Praze v devět večer. Film, který dokáže v kině rozplakat tři sta lidí. Cvičení každé ráno díky jednomu šikovnému chlapíkovi, co žije na Bali. Východ slunce každý den. Moře, kdykoliv se mě dotýká.
foto: Václav Šilha, se svolením Jana Budaře, zdroj: Autorský článek