„Děti někdy dělají ve školce při loučení s rodičem velké scény. Věší se jim na nohy, křičí: „Nechoď pryč!“ A fňukají: „Nenechávej mě tu.“ „Já chci být s tebou,“ a podobně. Často je to pak ale tak, že když rodič odejde, dítě osuší slzičky a prakticky okamžitě si běží hrát,“ popisuje typický příklad psycholožka Pavla Koucká. Tak v takovémhle případě je to v pohodě.
„Problém nastává, když dítě pláče dlouho i po odchodu rodiče a není k utišení. Nebo se pak nezapojuje do aktivit, straní se, je plačtivé. Někdy odmítá ve školce jíst, pít, čůrat…,“ vysvětluje autorka knih Odolné dítě či Výchova láskou to, jak se projevuje obtížná adaptace.
Jaké děti podle vás k obtížné adaptaci inklinují?
Zejména děti nezralé. A také o něco víc děti introvertnější, na které je ve školce moc dětí, moc podnětů. Roli hraje také zkušenost dětí s kolektivem, s jinými dětmi, s autoritou. A v neposlední řadě i vztah blízkých lidí ke školce. Zejména pokud má nejbližší člověk, většinou máma, pochybnosti o tom, zda je školka pro dítě vhodná, či má sama na školku nepříjemné vzpomínky, dítě její nejistotu, obavy či rozkolísanost citlivě vnímá a přejímá.
Jak dlouho toto problematické období obvykle trvá?
To záleží zejména právě na té zralosti. Některé děti jsou v pohodě od prvního dne, jiným to trvá déle – týden, měsíc, někdy i víc.
Kompromisy nakonec nemusí vyhovovat nikomu a mohou být ošemetné i v tom, že dítě nechávají spolurozhodovat v oblasti, kterou může být potřebné rozhodnout z pozice rodičovské autority.
Dá se tomu předejít?
Vyplatí se, když má dítě sociální zkušenosti. Když je zvyklé interagovat s jinými dětmi i dospělými. Kde je získá, přitom není tak podstatné. Mohou to být vlastní sourozenci, vzdálenější příbuzní či děti ze sousedství a jejich rodiče.
Pokud rodina nemá nikoho blízkého třeba proto, že se odstěhovala za prací, vyplatí se chodit na hřiště nebo do herniček. Pomoci také může zapsat dítě třeba půl roku před státní školkou do nějaké miniškolky či dětské skupiny, kde je menší počet dětí a intenzivnější péče o ně. Velmi nápomocné je, když má dítě ve školce sourozence či kamaráda.
Vyplatí se dítěti o školce předem vyprávět?
Určitě je fajn, když dítě ví nějakou dobu dopředu, že půjde do školky. Mluvíme s ním o tom, zná někoho, kdo už do školky chodí. Můžeme ho vzít na den otevřených dveří, aby mělo bližší představu, jak to ve školce vypadá. Nebo alespoň jdeme tu a tam kolem školky a ukážeme mu, kam bude chodit, jak si tam děti hrají na zahradě. Není třeba o tom mluvit moc, to by znělo spíš úzkostně. Ale vědět by to dítě mělo a občas mu to můžeme připomenout.
Máme dítě nutit, když do školky nechce?
Na jednu stranu je dobré dítěti pomoci unést, že v životě děláme i to, do čeho se nám nechce. My dospělí máme spoustu činností, které dělat musíme: v práci i doma. Jsme rádi, když nám zbude tu a tam půlhodinka, abychom si něco přečetli nebo si zacvičili. Dítě má volného času víc, neměli bychom se však snažit o to, aby dělalo vždy jen to, do čeho se mu jednoznačně chce. To bychom ho na život moc nepřipravili. Na druhé straně však nenuťme děti, které nejsou zralé, které se ani po delší době nezapojují a den ve školce protrpí.
Jak poznat, jestli tam není nějaký hlubší problém? Šikana, strach z paní učitelky...
Ve školkách rozvinutá šikana ještě nebývá. Nicméně může se stát, že je nějaké dítě ostrakizováno, jsou tam na něj oškliví atd. Vyplatí se, když máte s dítětem důvěrný vztah, když ví, že vám může cokoli říct, že se za něj postavíte, ale nebudete dělat něco proti jeho vůli. Pak se také můžete ptát učitelek. Když dítě přivedete nebo pro něj přijdete, můžete chvilku pozorovat, co se děje, co dítě dělá, jak na ně reagují jiné děti a učitelky, jak reaguje ono na ně.
Problémy ve školce mívají zejména děti nezralé. A také o něco víc děti introvertnější, na které je ve školce moc dětí, moc podnětů. Roli hraje také zkušenost dětí s kolektivem, s jinými dětmi, s autoritou.
Rodiče také zažívají tlaky z okolí. Lidé se na ně dívají divně, když jejich dítě brečí a vzteká se.
Častěji je to jen v mysli rodiče: „Jak to vypadám, co si asi o mně myslí…“ Rodič klopí zrak a stydí se. Kdyby se ale podíval, většinou by zjistil, že pohledy přihlížejících nejsou pohrdlivé ani odsuzující, ale naopak chápající a soucitné. Ale jsou samozřejmě i tací, kteří se na rodiče dívají skrz prsty, protože dítě brečí nebo se vzteká. Tím bychom se však neměli nechat vyvést z míry. Vždy tu bude někdo, kdo nás v nějakém ohledu nepochopí, či dokonce odsoudí. Nemusíme se obhajovat. Ať se ta paní nebo ten pán dívají dle libosti, myslí si, co chtějí, a tváří se dle vlastního uvážení.
Složitější je, když jde o blízké okolí, když jsou třeba prarodiče přesvědčeni, že dítě už musí do školky, nebo naopak nemůže, a svůj názor dávají intenzivně najevo.
Pomůže před nebo cestou do školky nějaký příjemný rituál?
Ano, cesta, na kterou se dítě může těšit, pomáhá ranním přípravám. Pro některé dítě je lákavé, že ho rodič vezme část cesty na ramena, do náruče, pro jiné, když může drandit na odrážedle, a další si užívá, že si cestou do školky s rodičem povídá, má ho chvíli jen pro sebe a nevstupuje do toho protivný sourozenec. A jindy je zase výhodou, když dítě vezme do školky ten z rodičů, na kterého není tolik fixované. Loučení pak bývá snadnější.
Pomáhá také, když nejsme ráno ve stresu. Některé děti také dobře reagují na to, co jim rodiče připomíná — šátek kolem krku, kapesníček s obrázkem, malá hračka v kapse… Případně můžete dítěti před odchodem nakreslit malý obrázek — a ono může hádat, co to má být. Když věnuje pozornost vymýšlení, nemyslí na to, že se mu bude stýskat. Chvíli vaše tvoření zaujatě sleduje, a nakonec mu zbyde něco od vás. Samotné loučení se však už nedoporučuje protahovat.
Měli bychom se dítěte ptát, jak si to samo představuje? A třeba udělat nějakou kompromisní dohodu?
Ptát se, jak by si to představovalo, samozřejmě můžeme, dokonce s tím, že fantazii se meze nekladou. Také se můžeme dítěte ptát, co by mu mohlo pomoci, aby se ve školce cítilo dobře.
Reklama
S kompromisy to ale takto jednoznačné není. Ony nakonec nemusí vyhovovat vlastně nikomu a mohou být ošemetné i v tom, že dítě nechávají spolurozhodovat v oblasti, kterou může být potřebné rozhodnout z pozice rodičovské autority. Je fajn, když dítě ví, že s ním chceme být, že se sami těšíme na společný čas, a jakmile si to můžeme dovolit a ono si to přeje, vyzvedneme ho ze školky po obědě. Ale když pracujete na plný úvazek, není možné udělat kompromis, že bude dítě chodit do školky každý druhý den. Dítě nepozná, co je jeho přání a co je potřeba. To musíme rozpoznat my. Pokud není zralé, musíme si to zařídit nějak jinak. Ale pokud zralé je a prostě se mu nechce, může být na místě požadovat spolupráci.
foto: Se svolením Pavly Koucké, zdroj: Autorský článek
