O trailu s dětmi, překonávání výzev a léčivém potenciálu chůze s koučkou Erikou Bach

Chcete mít psychicky odolné dítě? Vystavujte ho stresovým situacím, radí psycholog Radek Ptáček. „Psychická odolnost, stejně jako ta fyzická, se buduje v kontaktu s nějakým nepohodlím… A pokud dítě před veškerým nepohodlím chráním, tak je možná spokojené, ale za pár let nebude vůbec schopné a připravené jakékoli náročné situace řešit,“ vysvětluje na svém instagramovém profilu.

Byznys koučka a maminka dvou kluků (10 a 12 let) Erika Bach sdílí stejný názor. Poté, co se minulý rok vypravila s dětmi na cestu do Santiaga, letos se rozhodla pro něco ještě náročnějšího – výpravu po portugalských útesech na stezce nazvané Fishermen´s Trail. Co ji k tomu vedlo, jak si poradila se strachy, které ji na cestě provázely, a v čem vidí léčivý potenciál chůze, nám prozradila v rozhovoru.

Vaše společné každoroční výpravy sis nazvala „Sto jarních kilometrů“. Proč ses rozhodla z nich udělat tradici?

Chtěla jsem, aby kluci měli nové zážitky a také na co vzpomínat. Já různé výpravy miluji a kluci to mají po mně, proto jim to chci předávat. Cestováním se člověk hodně naučí. Na cestách poznáme sebe, ale i ostatní v celé naší kráse a hezky se můžeme na sebe sama, ale i na druhé napojit. Třeba si tedy kluci i v dospělosti uvědomí, že cestování nebo přímo putování je dobrý způsob, jak relaxovat a jak si odpočinout. Že to není jen o tom přilepit se na tablet. Chůze nás učí zpomalit, což je pro děti, které jsou dnes přehlcené a nevědí, co by chtěly, naprosto zásadní.

Právě takový delší pochod může člověku pomoct zjistit, co v životě opravdu chce, co je pro něj zásadní a co mu přináší tu pravou hodnotu, protože má čas si to v sobě vytříbit.

Navíc loňské Santiago bylo pro nás všechny skvělé. Hlavně mladší syn z toho stále žije. Když se ho nedávno kamarád ptal, jaký byl nejhezčí zážitek v jeho životě, řekl: „Když jsme byly s mamískem v Portugalsku.“ To mě úplně dojalo a motivovalo mě to k tomu vymyslet další trip. Rozhodně kluky nechci do ničeho tlačit, chci, aby je to bavilo, to je pro mne zásadní.

A proč zrovna Fishermen´s Trail?

Říká se, že je to jeden z nejhezčích dálkových trailů na světě. Rybáři tudy prý chodili, když hledali nejlepší místa na lov ryb. Trasa má celkem 225 kilometrů a vede z Porto Covo až do Lagos. Našim cílem bylo ujít opět jen sto.

Co tě na téhle cestě oproti Santiagu překvapilo?

Je to opravdu nádherná cesta s překrásnou přírodou a výhledy, protože se jde skoro celou dobu po kraji vysokého útesu a divokou přírodou. Co činí chůzi náročnější, je brodění se poměrně hlubokým pískem většinu cesty.

Ale zatímco trasa Porto – Santiago, kterou jsme šli minulý rok, vede skrze vesnice a města, je zpevněná a udržovaná, tady je to úplně o něčem jiném. Je to převážně zemědělská oblast, takže vesničky jsou malinké a od sebe mnohem vzdálenější. Každý den musí člověk ujít naplánovaný úsek v rozmezí patnáct až dvacet kilometrů, mít s sebou dostatečnou zásobu jídla a vody a ideálně zamluvené ubytování předem, takže více dopředu plánovat.

To je pro děti celkem náročné, ne?

Určitě. Musím říct, že rozdíl oproti Caminu je obrovský, a dostalo mě to rychle do úplně jiného módu. Původně jsme měli ujít sto kilometrů z Porto Covo, ale já to nakonec zapíchla už po sedmdesáti ve městečku Odexeice. Ty útesy jsou opravdu vysoké a místy nebezpečné. Když ti sklouzne noha, nikoho se nedovoláš a nikoho ani nevylovíš. Byla to tedy pro mě celkem výzva. Bojovala jsem dost se strachem z výšek a měla jsem velký strach i o kluky. Normálně úzkostná matka nejsem, ale tady jsem fakt byla. A ta zodpovědnost za ně mě dost vyškolila.

Jsi koučka a mimo jiné učíš lidi, jak pracovat se svými emocemi. Jak se ti to na trailu dařilo?

Dělala jsem si zpřítomňovací cvičení a snažila se tomu strachu nepodléhat. V místech, kdy jsme šli opravdu po kraji útesů, nebo brodili nějaké rozvodněné potoky, které tam normálně tečou, jsem si říkala: „Dýchej, jsi teď a tady, všechno dobře dopadne, krok po kroku.“ Takhle se sebou mluvíš. Taky nechceš dát nic najevo před dětmi, aby se taky nezačaly bát a užily si to. Byla to velká vnitřní práce, jak překonat strach a hned po druhém dni neříct: „Hele, kluci, já se bojím, kašleme na to.“ Protože přesně to jsem měla chuť udělat. Taky ten zvláštní pocit, že jsi tam sama na kraji Portugalska, vlny jako kráva pod tebou, někde v dálce Amerika a kolem jen oceán, skály a divoká příroda. Je to nádherný, ale zároveň strašidelný.

A jak to zvládali oni?

Skvěle, byli fakt stateční a vůbec se nebáli, což mě uklidňovalo. Šlapali statečně, a když už nemohli, nebo před námi byly nějaké fakt velké okrajovky, vyšli jsme někam na silnici a tam jsme si něco stopli. Musím tedy ale říct, že celou dobu jsem šla podle mapy.cz, a bylo to super.

Změnilo nebo posunulo to nějak váš vztah?

Určitě. Já jsem v sobě zas objevila takovou tu dětskou radost, hodně jsem se na kluky napojila. Zpívala jsem si s nimi, vyprávěli jsme si vtipy.

Vnímám, že jsem přepnula z takového toho klasického rodičovského režimu a na cestě jsme byli spíš taková partička. Ten starší už i sám něco plánoval a vymýšlel různé věci, třeba kudy půjdeme. Taky mě občas uklidňoval, ať se nebojím. Myslím, že tam trochu oba museli začít fungovat víc jako chlapi, což je někdy dobře. Umět si poradit, zorientovat se, najít cestu, improvizovat – to je snad to nejvíc, co jim na cestě můžeš předat.

Říká se, že delší cesty dokážou změnit pohled člověka na svět. Jak to bylo u tebe?

Řekla bych, že jsem si uvědomila, jak málo věcí v životě potřebuji. Po loňské zkušenosti jsem si na trail vzala jen minimum a z toho jsem stejně půlku nepoužila. A pak jsem po příjezdu domů vyházela z baráku spoustu krámů, protože mi došlo, v jak šíleném přebytku žijeme. Uvědomila jsem si, jak mě ta cesta i v tomhle směru osvobodila. A taky to, že v životě nechci být zahlcená myšlenkami, ale ani věcmi. Ono mít pořádek doma – nejen ve skříni, ale i na sociálních sítích, v tom, co si do hlavy i do sebe cpu, v přátelích i denních činnostech, je neskutečně důležité.

Právě takový delší pochod může člověku pomoct zjistit, co v životě opravdu chce, co je pro něj zásadní a co mu přináší tu pravou hodnotu, protože má čas si to v sobě vytříbit.

Reklama

Jak se jako koučka díváš na důležitost chůze, potažmo pohybu v terapiích a psychickém zdraví?

Myslím, že do terapie by měl být pohyb zapojen, protože tělo si hodně pamatuje, ukládá si potlačené emoce, které pak můžou v nestřeženou chvíli vyplavat na povrch. Ale když se hýbeme, mozek se dostává do módu zpracování. Taky se říká, že člověk jde „něco rozchodit“. Proto s klienty chodím po lese a pořádám retreaty a víkendy. I když se může zdát, že se toho při chůzi moc neděje, ve skutečnosti se toho děje hrozně moc.

Jak konkrétně nám chůze zlepšuje psychiku a život celkově?

Chůze je naprosto přirozená a pomalá. Člověk se do ničeho netlačí, a tím pádem dělá pomalé a přirozené kroky ke změně, k danému cíli – ať už je geografický, nebo mentální, to je jedno. Pravidelný pohyb – krok za krokem – je také hodně zpřítomňovací, přesouvá nás z myšlenek na budoucnost nebo minulost do „teď“.

A další věc je, že tělo se chůzí rozhýbává. Kolikrát v životě stojíme na místě a cyklíme se. Nevíme, co dělat a jak se rozhodnout. A když se potom vydáme na cestu, tak se rozpohybuje nejen naše tělo, ale celkově i ta energie a řešení dané situace se pak často samo ukáže. Jak se říká, nemusíme vědět, kam jdeme, ale je dobré tušit směr a cesta se pak sama ukáže. Nebo se říká, že flow je jen pohyb, flow není statické. A když chceme být v životě ve flow, musíme se hýbat.

foto: Se svolením Eriky Bach, zdroj: Autorský článek