Pětasedmdesátiletá Dana Smutná je už patnáctým rokem v důchodu. Rozhodně ale nezahálí. Jakožto bývalá ekonomka stále zůstává v kontaktu se svým bývalým zaměstnáním. „Stále ještě trochu pracuji, zdaleka ne na plný úvazek, a tak je pro mě práce příjemným naplněním času. Proto jsem změny z přechodu do důchodu převážně vítala. Částečně mi zůstaly pracovní kontakty a současně jsem měla i víc času pro sebe,“ pochvaluje si s tím, že má prostor pro své záliby, jako je četba, výtvarné umění a dnes již i dobrovolnické aktivity směřované převážně k osamělým seniorům. „Říká se, že důchodci nemají nikdy čas, a to pro mě platí v plné míře,“ směje se Dana.
Terezie Šmídová je manažerka sociálních služeb ŽIVOTa 90, který už více než třicet let nabízí starším lidem pestrou škálu služeb a aktivit, poskytuje poradenství a zajišťuje i krizovou pomoc. „Každý člověk je osobnost s vlastním životním příběhem, zkušenostmi a možnostmi. Co všechny ale podle mě spojuje, je prvek stále být druhým užitečný a mít sociální kontakty. Pokud o naplnění této potřeby člověk přichází, je to velmi těžké a je třeba hledat a budovat nové možnosti, aby byla potřeba naplněna,“ vysvětluje Terezie Šmídová.
S čím se na vás lidé, kteří právě nastoupili do důchodu, nejvíc obracejí?
TŠ: Tito lidé s námi neřeší ani tak svůj vlastní přechod do důchodového stavu a přípravu na něj, ale spíše starosti, které je v tomto období provázejí, například péče o své blízké, tedy obvykle o stárnoucí rodiče, kteří potřebují již péči další osoby, nebo pokles finančních prostředků či vlastní psychické zdraví.
Čerstvý důchodce je člověk, který přišel o postavení v práci, desítky svých kolegů a řadu známých. Společenské kontakty a vazby, které mu v produktivním životě často i lezly na nervy, nejednou téměř ze dne na den ztratil. S tím se psychika zvlášť staršího člověka těžko vyrovnává.
Zároveň se ale setkáváme s lidmi, kteří k nám přicházejí, protože chtějí například věnovat svůj čas druhým v rámci dobrovolnictví, nebo u nás pracují jako lektoři různých kurzů, nebo se sami chtějí naučit novým věcem. Je to takový inspirativní prostor pro všechny, kteří chtějí pomáhat druhým a aktivně hledat příležitosti. Připravují si proto přednášky na různá témata, věnují se životnímu stylu, advokační činnosti, informačním technologiím apod.
Do dění v ŽIVOTě 90 se zapojila i paní Dana. Jak jste vnímala blížící se důchod? Bála jste se ho, nebo jste se na něj těšila? Připravovala jste se na něj nějak?
DS: Na důchod jsem se těšila, to nepopírám. Skoro každý zaměstnanec, který je denně uvázán za pracovním stolem, se těší na to, až bude svobodně nakládat se svým časem. Ten je hned po zdraví největším bohatstvím každého z nás. Těšila jsem se, jak zreorganizuji knihovnu, domácnost a přestěhuji se z centra města někam do klidu.
Dana tedy evidentně patří do skupiny těch, kteří si důchod užívají. Jaký typ lidí s ním naopak má největší problém?
TŠ: Všeobecně lze vypozorovat, že lidé, kteří nemají žádné své osobní koníčky či zájmy, nesou ztrátu zaměstnání obvykle těžce. Jsou najednou vyčleněni mimo prostředí, ve kterém se dlouhá léta pohybovali, a ztrácejí tak i určitý režim nebo rytmus dne. Mohou to být lidé, kteří svou identitu silně spojili se svou prací, a mohou mít problém najít nový smysl. Lidé vysokého postavení, kteří ztrácejí svůj společenský status. Dále také lidé s nízkým příjmem nebo bez dostatečných úspor – finanční nejistota může být hlavním faktorem, který způsobuje stres a problémy s přechodem do důchodu. V neposlední řadě pak osoby bez dostatečné sociální podpory nebo rodiny, které mohou trpět osamělostí a sociální izolací po odchodu z pracovního prostředí.
DS: S tím naprosto souhlasím. Mně s přechodem do důchodu nejvíc pomohla a stále pomáhá práce. Ale také rodina, nová přátelství a společnost, kterou si buduji v ŽIVOTě 90.
Co byste poradila lidem, které toto období čeká? A lidem, kteří se v důchodu trápí?
DS: Odchod do důchodu znamená zahájení nové životní etapy, ve které strávíme skoro třetinu života. A na novou situaci by se měli lidé začít připravovat v předstihu. A pokud se v důchodu zbytečně trápí osamělostí, stereotypem nebo nudou, těm poradím, aby si našli nějakou zálibu, nové přátele, třeba právě jako já v ŽIVOTě 90. Rozmanitost akcí a příležitostí, které tato organizace nabízí, je široká, každý si může najít své vyžití – kulturní, sportovní, zážitkové, vzdělávací. A hlavně, najde tam společenství podobně orientovaných lidí. Navíc – podobných možností je spousta, jenom je třeba se zajímat.
Všeobecně lze vypozorovat, že lidé, kteří nemají žádné své osobní koníčky či zájmy, nesou ztrátu zaměstnání obvykle těžce. Jsou najednou vyčleněni mimo prostředí, ve kterém se dlouhá léta pohybovali, a ztrácejí tak i určitý režim nebo rytmus dne.
Jenomže jiné možnosti mají lidé ve městě a jiné na vesnici… Ten rozdíl pak může být diametrálně odlišný.
TŠ: To ano. Může se lišit v sociálních kontaktech a podpoře, kdy lidé v menší obci často mívají intenzivnější vztahy nejen s rodinou, ale i se sousedy, bývá zde pevnější komunitní život. Život ve městě přináší větší možnosti společenských aktivit, ale také větší anonymitu, a tím i možnost pocitů osamělosti. Další rozdíly se týkají přístupu ke službám a zdravotní péči, liší se životní náklady i možnost přivýdělku.
Pro obě skupiny však platí důležitost udržení si denního rytmu dne s různými podněty, věnování se svému rozvoji, sobě samému, dobrým vztahům v rodině i s přáteli. Je nutné udržet si zájmy, které mi přináší radost, ale myslet na zdravý životní styl včetně pohybu, který může mnohé ovlivnit. Pokud to okolnosti dovolují, zapojit se do dobrovolnické činnosti, případně i využít možnosti částečného úvazku.
Zmínila jste pohyb. Něco jiného je, když je člověk zdravý a může být aktivní. Ale co poradit těm, kteří aktivní být nemůžou?
TŠ: Samozřejmě každý má individuální možnosti. Například se mohou zaměřit na duševní aktivity, jako je čtení, psaní, učení se novým věcem. Dnes je možné i skrz komunikační technologie absolvovat různé kurzy, udržet si vztahy s přáteli, rodinou. Můžete se vzdělávat, realizovat domácí „projekty“ jako třeba pěstování květin, psaní pamětí apod. Ale i v rámci dobrovolnictví lze vykonávat činnosti, při kterých není nutná například velká pohybová aktivita, jako třeba administrativní práce, telefonická podpora apod. V rámci ŽIVOTa 90 máme například zavedeny tzv. přátelské hovory, tedy kontakt po telefonu mezi dobrovolníkem a osamělým seniorem, seniorkou. Tím člověk získá pocit, že je potřebný.
Odchod do důchodu je velká životní změna – finanční, psychická, sociální… Co z toho považujete za nejzásadnější?
DS: Podle mého názoru je rozhodující sociální dopad. Čerstvý důchodce je člověk, který přišel o postavení v práci, desítky svých kolegů a řadu známých. Společenské kontakty a vazby, které mu v produktivním životě často i lezly na nervy, nejednou téměř ze dne na den ztratil. S tím se psychika zvlášť staršího člověka těžko vyrovnává.
Reklama
TŠ: Na základě výzkumů a zkušeností odborníků významnou roli hraje to, že se těším na důchod a chci si ho užít, jak jen mohu. Důležitá je i finanční připravenost (úspory, pojištění, přehled o nových příjmech a výdajích), péče o fyzické i duševní zdraví, opakované sociální kontakty, pohybové aktivity, udržení si svých zájmů, společenská angažovanost, ale i určitá flexibilita a adaptace pro lepší přizpůsobení se změnám a otevřenosti vůči novým příležitostem a zkušenostem. To vše nezačíná až datem odchodu do důchodu, ale v produktivním věku.
Pokud jste se ocitli v krizi, nebojte se oslovit odborníka a požádat o radu nebo se jen svěřit. Jednou z možností je i kontaktování Linky důvěry Senior telefonu na tel. č. 800 157 157, kde odborní konzultanti ŽIVOTa 90 mohou pomoci poradit či provést obtížnou situací. Linka je bezplatná a dostupná 24 hodin po celý týden.
KOMUNITNÍ CENTRUM
telefon: 773 071 024
e-mail: KC@zivot90.cz
DOBROVOLNICTVÍ
miroslav.strnad@zivot90.cz
mob.: +420 739 477 609
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek