Poporodní deprese, ignorovaná a nedoceněná nemoc, má mnoho tváří. V exkluzivním rozhovoru nám paní Erika otevřeně přiznala, že se kvůli depresi v jednom z temných momentů chtěla pokusit vzít život sobě i svému dítěti. Tento příběh je nejen varováním, ale i svědectvím o síle lidské vůle a důležitosti včasné intervence.
Byla vám diagnostikována poporodní deprese. Jak byste tento stav přiblížila lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli?
Poporodní deprese je vážný psychický stav, který může postihnout jakoukoliv ženu po porodu. Na rozdíl od běžného „baby blues,“ které trvá jen několik dní, může poporodní deprese trvat týdny až měsíce a vyžaduje odbornou pomoc.
Žena se cítí neustále smutná, vyčerpaná a bez energie. Není schopná se radovat z věcí, které ji dříve těšily, a trpí přesvědčením, že není dostatečně dobrá matka. Tyto pocity mohou být doprovázeny úzkostí, podrážděností a problémy se spánkem. Některé ženy mohou dokonce mít myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu.
Je důležité si uvědomit, že poporodní deprese není ničí chyba a že se jedná o léčitelný stav.
Nebudu lhát, mnozí z mých nejbližších lidí z rodiny tento stav odmítali a doslova se mi vysmívali, že jsem jen přecitlivělá a vymýšlím si.
Poporodní deprese bývá častější u lidí, kteří zažívají zvýšený stres. Co bylo příčinou u vás?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět stoprocentně. Nikdy jsem s lékaři neřešila, proč já, proč teď. Důležité pro mě bylo řešit daný problém a být co nejdříve v pořádku.
Poporodní deprese je komplexní stav, který může být způsoben kombinací různých faktorů včetně hormonálních změn, genetické predispozice a životních okolností. Zvýšený stres může určitě hrát roli, ale není to jediný faktor.
První měsíce s miminkem bývají často označovány jako nejkrásnější období v životě ženy. Vy jste toto období vnímala spíše jako noční můru. Co jste tehdy přesně cítila?
Pro mě osobně to bylo období plné temnoty a zoufalství. Cítila jsem se neustále vyčerpaná, smutná a beznadějná. Bylo těžké najít radost v každodenních věcech a neustále jsem měla pocit, že nejsem dostatečně dobrá matka. Přitom vím, že jsem nebyla a ani nejsem špatná matka, nedělala jsem nic špatně. Poporodní deprese není něco, co si vybíráme, a není to naše chyba. Je to zdravotní stav, který vyžaduje podporu a léčbu. Otevřeně mluvit o svých pocitech a hledat pomoc je prvním krokem k uzdravení.
Společnost často idealizuje mateřství a vytváří tlak na ženy, aby se cítily šťastné a naplněné. Když se realita neshoduje s těmito očekáváními, může to vést k pocitům selhání a izolace. Je důležité si uvědomit, že každá žena prožívá mateřství jinak. A také, že žádná žena není sama a že její pocity jsou platné.
Nebojte se sdílet své pocity a problémy s ostatními. Pokud máte pocit, že vaše okolí nerozumí nebo nevěří vašim pocitům, nenechte se odradit. Hledejte podporu u odborníků, kteří vám mohou poskytnout potřebnou pomoc a porozumění.
Který příznak poporodní deprese byl pro vás nejhorší?
Popravdě, první rok si téměř vůbec nepamatuji. Bohužel si ale dokonale pamatuji, když jsem stála se synem na terase, odhodlaná ho hodit dolů a pak skočit také. Přišlo mi to jako jediné a nejlepší možné řešení. Neuvědomovala jsem si důsledky svého činu, neuvědomovala jsem si nic. Toto byla má jediná naděje, jak se cítit lépe. Naštěstí u mě převládl nějaký vnitřní cit, hlas, sama nevím. Z terasy jsem odešla a nic takového neudělala.
Nicméně toto období bylo pro mě opravdu celé hrozné. Syna jsem nemilovala a nic, co souviselo s péčí o něj, mi nepřinášelo potěšení. Zabít dítě, případně spáchat sebevraždu jsou časté myšlenky u žen s poporodní depresí. I proto není vhodné toto onemocnění podceňovat.
Jak dlouho jste si musela tímto stavem procházet, než vám byla udělena diagnóza?
Moje první konzultace u lékařky, která se specializuje na poporodní depresi, byla necelé dva týdny po porodu. V podstatě jsem byla pod dohledem hned od začátku. Měla jsem opravdu štěstí na úžasný tým lidí a lékařů v mém okolí. Žijeme s manželem ve Francii, konkrétně v Montpellier, kde je jedna z nejstarších lékařských univerzit. Je pravda, že přístup i možnosti jsou tu úplně jiné než na Slovensku a možná i v Čechách.
Také jsem měla úžasnou porodní asistentku, která mi o poporodní depresi povídala. Poučila i mého manžela a oba jsme věděli, kdy už nejde o baby blues a kdy je to problém. A já si to přiznala v podstatě hned.
Vím, že jsem nebyla a ani nejsem špatná matka, nedělala jsem nic špatně. Poporodní deprese není něco, co si vybíráme, a není to naše chyba.
Důsledkem poporodní deprese již zemřelo nejedno dítě. Jak tomu může okolí zabránit? Co je podle vás nejdůležitější?
Poporodní deprese je vážný stav, který může mít tragické následky, pokud není včas rozpoznán a léčen. Okolí může hrát v prevenci těchto tragédií klíčovou roli.
Je důležité, aby rodina, přátelé a zdravotníci byli informováni o příznacích poporodní deprese. Okolí by mělo být připraveno naslouchat bez odsuzování a nabídnout praktickou pomoc, jako je péče o dítě nebo domácí práce.
Pokud jsou příznaky závažné, je nezbytné vyhledat odbornou pomoc. Jak už jsem říkala, nejdůležitější je, aby matky věděly, že nejsou samy a že je v pořádku požádat o pomoc.
Zmiňujete zásadní podporu okolí. Jak to bylo ve vašem případě?
Nakolik žijeme s manželem sami ve Francii, byl mi od začátku oporou. Moje blízká kamarádka, kterou tu mám, nic nezlehčovala a snažila se mi pomoci. Nebudu ale lhát, mnozí z mých nejbližších lidí z rodiny tento stav odmítali a doslova se mi vysmívali, že jsem jen přecitlivělá a vymýšlím si.
Jak dlouho u vás poporodní deprese trvala a co vám pomohlo se uzdravit?
V důsledku poporodní deprese se u mě vyvinulo OCD – obsedantně-kompulzivní porucha. Existuje několik typů OCD a já mám přímo čisté OCD – nutkavé, vtíravé a opravdu nepříjemné myšlenky, ve kterých ubližuji vlastnímu synovi, sobě nebo jiným lidem. Reálně však nejsem hrozbou ani pro syna, ani pro sebe, ani pro své okolí. Vše se odehrává, řekněme si to tak, jak to je, jen v mé hlavě. Už téměř dva roky jsem pod léčbou antidepresivy; pravidelně chodím na terapie a jsem pod dohledem psychiatričky. Jak ony samy zhodnotily, čeká mě ještě dlouhá cesta, ale důležité je, že chci jít dál.
Reklama
K mému synovi jsem téměř 18 měsíců necítila nic. Postupně se to zlepšovalo a teď, když má tři a půl roku, cítím konečně tu lásku, o které všichni mluví. Vím, že pro mnohé jsem špatná matka, žena, ale je třeba přestat si zakrývat oči před psychiatrickými diagnózami a onemocněními. Protože opravdu existují a ten vnitřní prožitek bolí víc než to, co je vidět navenek.
Slyšela jsem, že se poporodní deprese může týkat i mužů. Víte o tom něco?
Ano, tímto stavem mohou trpět i muži. Nová studie ukázala, že až 10 % novopečených otců projevuje symptomy podobné poporodní depresi. U mužů se často jedná spíše o psychické projevy související s novou životní rolí, ale stále je důležité, aby byli podporováni a měli přístup k péči. Existují také rizikové faktory, jako jsou nesoulad v partnerském vztahu, nízký příjem a hormonální změny, které mohou u mužů k výskytu poporodní deprese přispět. Je důležité, aby i otcové měli dostatečnou podporu a informace o této problematice.
Vaše odvaha mluvit o této problematice může pomoci odtabuizovat téma poporodních psychických potíží. Co byste vzkázala ženám, které si něčím podobným prochází?
Poporodní psychické potíže nejsou nic, za co byste se měly stydět. Je to běžná součást mateřství, kterou prochází mnoho žen, a je důležité o tom mluvit.
Nebojte se sdílet své pocity a problémy s ostatními. Pokud máte pocit, že vaše okolí nerozumí nebo nevěří vašim pocitům, nenechte se odradit. Hledejte podporu u odborníků, kteří vám mohou poskytnout potřebnou pomoc a porozumění. Vaše duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické a zasloužíte si péči a podporu.
A prosím, apelujte i na své okolí. Rodina, přátelé a blízcí, nezlehčujte pocity rodičů. Vaše podpora a pochopení mohou zachránit život – a to nejen jeden. Buďte oporou a naslouchejte, protože někdy je právě to, co potřebují nejvíce.
foto: Se svolením Eriky Mokrý, zdroj: Autorský článek