Při velkých rozhodnutích vnímejte, co vám radí tělo, říká terapeutka

Skutečné rozhodnutí má obrovskou moc. Terapeutka Hana Hniličková je toho důkazem. „Po mateřské dovolené jsem měla pocit, že se musím rychle vrátit do práce, abych nepřišla o náročně vybudovanou profesní kariéru. Moje tělo se ale bránilo a rozbolela mě záda. Byla jsem na tom tak zle, že jsem nemohla sedět ani stát, jen ležet na tvrdé podložce,“ vzpomíná na období, které jí udalo nový směr.

Zdravotní problémy ji donutily k rozhodnutí nástup do práce posunout. V tom okamžiku bolesti rázem ustoupily. Tehdy se ocitla na workshopu vedeném metodou Core Energetics a právě tam si uvědomila, že když se jí zpátky do advokacie a náročného života v ní nechce, tak tam prostě nemusí. A tak se opět rozhodla, tentokrát opustit jistotu. Po několika dalších pracovních výzvách si ke čtyřicátým narozeninám nadělila terapeutický výcvik v metodě Core Energetics. Čtyři roky studovala v Nizozemí a před dvěma lety otevřela sdílené prostory pro terapeuty Slunná 27, Therapy centrum, kde se prý cítí skutečně šťastná.

Co vše nám dává rozhodnutí?

Rozhodnutí nás nasměruje. Celý život činíme rozhodnutí, která nás postupně dostávají tam, kde právě jsme. Vybíráme si z velké škály možností. Každé rozhodnutí bolí, protože volím jednu z mnoha možností. Tím, že jsem si vybrala jednu, přicházím o ty ostatní. Proto se často nechceme rozhodnout. Přesto i to je rozhodnutí. Rozhoduji se, že si nevyberu. Zůstávají mi různé možnosti a nevydávám se určitým směrem.

Pokud nechávám i v dospělém životě o sobě rozhodovat druhé tam, kde mám možnost vlastní volby, je možné, že zkrátka jen nechci přijmout odpovědnost.

Když stojíme před velkým rozhodnutím, například jakého partnera zvolit, zda si pořídit dítě, čím bychom se měli řídit?

Věřím, že při takových rozhodnutích je třeba poslechnout vlastní intuici. Jak se budu cítit, když řeknu dané volbě ano, resp. jak se budu cítit, když řeknu ne? Vnímejte, co se děje ve vašem těle. Pokud je v těle uvolnění a proudí radost, je to jasné. Pokud se vám začne stahovat žaludek a cítíte diskomfort, podívejte se, jaká vaše část je proti. Možná je to jen „dítě v nás“, které se bojí kroku do neznáma a potřebuje ujistit, že danou volbu zvládnete. Možná je to ale hluboké přesvědčení, že tahle cesta není pro vás.

Co značí, když se rozhodnout nedokážeme?

Přijetí rozhodnutí je aktem vyspělosti. Rozhoduji se, vím, že se někam pohnu, a jsem připraven nést důsledky. Nerozhodnost je naopak neochota nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Pokud nechávám i v dospělém životě o sobě rozhodovat druhé tam, kde mám možnost vlastní volby, je možné, že zkrátka jen nechci přijmout odpovědnost. Například pojedu na dovolenou, kam rozhodne manžel, ale mně se tam nelíbí. Já jsem ale učinila rozhodnutí, že to nechám na něm. Za to, že se mi tam nelíbí, tedy nesu odpovědnost já sama. Jak vidíte, rozhodujeme se, i když si myslíme, že se nerozhodujeme. Pokud ale vědomě činím nějaké rozhodnutí a jdu za ním, je v tom velký kus vnitřní síly. A věřím, že každé rozhodnutí nás posiluje a činí další rozhodování jednodušším.

Velmi často žijeme v domnění, že možnost volby nemáme, že naše situace je daná vnějšími vlivy a prostředím...

Součástí procesu je právě i zjištění, že možnost volby mám vždy. Rozhodnutí je akt. V mysli dojdu až na místo, kde vím, že něco udělám. A pak je třeba ještě ten krok udělat. Například začít se studiem, s novým návykem, nebo konfrontací partnera či odchodem ze vztahu. V neposlední řadě je třeba výdrž, schopnost stát si za svým a nepolevit při prvním nezdaru. Vracet se k rozhodnutí a pokračovat v jeho naplňování.

Někdy se rozhodneme věci neřešit, neustále je odkládáme...

I to je rozhodnutí. Je to naše volba. Věřím, že má cenu právě tohle si uvědomovat. Pak můžeme hledat příčinu, proč volíme právě takhle. Je to ze strachu? Strach bývá častým motivem našeho jednání (konání i nekonání). Nebát se učinit rozhodnutí podle mě neznamená, že nemám strach ho učinit, ale že má touha ho učinit je větší než můj strach. Touha něco změnit je větší než strach z neznámého. Neznámého, které mě bezesporu přijetím rozhodnutí čeká.

Takže je nutné pořádně si uvědomit naši touhu? Opravdu silně toužit?

Na tom často pracujeme v terapii. Co si pro sebe přejeme? Co potřebujeme? Po čem toužíme? Naše touhy, to jsme my. Obvykle se bojíme touhy vyjadřovat, protože v takovém okamžiku jsme hodně otevření a zranitelní. Věřím, že na tom není nic špatného. Je to navýsost lidské. Dotýkáme se naší hloubky a podstaty. Jsme sami sebou, unikátní a zároveň tak podobní ostatním lidem, kteří také po něčem touží.

Jak s naší schopností dobře se rozhodovat souvisí náš vztah k sobě samému?

Velmi a v této oblasti máme často velké rezervy. Věřím, že jsou části nás samých, které máme rádi a jsme s nimi spokojení. Jsou ale také jiné části, kterých si na sobě nevážíme, a některé dokonce nenávidíme. Pokud samu sebe nemám ráda, nebudu pro sebe ani činit rozhodnutí, která jsou pro mě dobrá. Nezasloužím si to, nezasloužím si být šťastná a naplněná a radostná. Budu samu sebe sabotovat. Nepůjdu za svými sny, budu se vymlouvat na spoustu okolností, proč to nejde. Za tím ale může být velmi negativní vztah k sobě.

Jak se budu cítit, když řeknu dané volbě ano, resp. jak se budu cítit, když řeknu ne? Vnímejte, co se děje ve vašem těle. Pokud je v těle uvolnění a proudí radost, je to jasné. Pokud se vám začne stahovat žaludek a cítíte diskomfort, podívejte se, jaká vaše část je proti.

Jak odstranit nezdravé myšlenky, návyky, postoje a nahradit je zdravými? Zní to jednoduše…

Záleží na tom, z jakého místa rozhodnutí dělám. Zda je to proto, že se mám ráda, nebo proto, že se nenávidím. Tohle se může týkat třeba zdravé výživy. Když začnu se zdravou výživou, protože se mám ráda a cítím, že mi to dělá dobře, je mnohem větší pravděpodobnost, že u svého rozhodnutí zůstanu a nenechám se odradit prvním nezdarem a porušením pravidel zdravé výživy. Na prvním místě je tolerance. Dělám chyby, je to v pořádku. To neznamená, že zítra nebudu pokračovat v tom zdravém, co jsem si předsevzala. Mám pro chyby pochopení a nezlobím se za ně na sebe. Pokud se nemám ráda, je pravděpodobnost, že si zdravý návyk udržím, mnohem menší. V nejzazším koutě duše totiž nevěřím, že si to zasloužím.

Kolik času potřebujeme na změnu? Říká se, že 21 dní...

Máte pravdu, říká se to. Já na tahle tabulková čísla moc nevěřím. Každý jsme jiný, máme individuální potřeby a jsme různě nastavení. Také jde o to, co chceme změnit. Pokud chci přenastavit jídelníček, hodně těžké je to prvních třicet dní. Po třech měsících už je tělo přivyknuté změně a staré návyky postupně zapomíná.

Pak jsou tu jiné změny. Změna povolání nebo třeba právě ta změna vztahu k sobě…

Budu mluvit o sobě. Odejít z prestižního povolání advokátky se mi podařilo rychle. Ale úplně opustit právnickou profesi a najít své místo v jiném povolání mi trvalo téměř deset let. A změna nastavení k sobě samé – na tom pracuji pořád. Podařilo se mi postupně přestat se plísnit za své nedostatky a chyby, mít se ráda i s nimi a rozhodovat se podle svých potřeb a přání. To bych chtěla předávat i svým klientům a klientkám.

Všechno je tedy naše volba?

Všechno určitě ne. Nevybereme si závažnou nemoc svoji ani svých blízkých. Nevybereme si tragické události, které mohou mít vliv na naše životy. Co můžeme ovlivnit je, jak se k takové situaci postavíme a jak se přitom vztahujeme k sobě. Je přirozené být naštvaný, přijměme to. Buďme naštvaní. Je přirozené být smutný, přijměme to. Buďme smutní. Patří to k životu. Prožívání bolesti, stejně jako prožívání radosti. Někdy tyhle tragické události odhalí nečekané věci – hluboké přátelské vztahy, hlubokou lásku k blízkému člověku. Za tyhle momenty můžeme být vděční i v těch nejtěžších časech.

Související…

Rozhodování bolí. Většinou nám totiž nadobro zamkne zadní vrátka

Kamila Steinbachová

Reklama

foto: Se svolením Hany Hniličkové, zdroj: Autorský článek