JUDr. Jan Mach je vyhledávaným advokátem zabývajícím se zdravotním právem. „Pacienti se na mě sice obracejí, ale protože zastupuji Českou lékařskou komoru, další zdravotnické profesní organizace a poskytovatele zdravotních služeb, z důvodu střetu zájmů jejich zastoupení nepřijímám a odkazuji je na kolegy, kteří se zaměřují na práva pacientů,“ říká JUDr. Jan Mach a vysvětluje rozdíl mezi nemocničním právníkem a ombudsmanem: „Nemocniční právník hájí právní zájmy nemocnice. Ombudsman by měl hájit oprávněné zájmy pacientů a zabývat se jejich problémy a žádostmi.“
Zdá se vám, že jsou lidé pacienti stále náročnější?
Pacienti jsou stále náročnější, ale to je v pořádku. Není ovšem dobré, když si některé budoucí rodičky, byť jich není mnoho, nesmyslnými "porodními plány" (právně nic takového neexistuje) vyhrazují nesmyslné a nereálné požadavky jako "nesmí na mne sáhnout lékař", "nesmím být monitorována", "nesmí se mi podat žádné léky", čímž se snaží donutit zdravotníky postupovat v rozporu s pravidly oboru.
Asi největší rezervy u nás jsou v nedostatečné komunikaci s pacienty, nikoli v odborně chybném postupu. Slavný chirurg kdysi napsal, že v chirurgii jsou dva závažné problémy, oba začínající na K - krvácení a komunikace.
Zmiňujete velmi diskutované téma porodu. V médiích se často řeší stížnosti, že ženy zažívají takzvané porodní násilí, zdravotníci nerespektují jejich přání, i když žena sepíše porodní plán. Jak se na to díváte?
Pojem "porodní plán" naše právo nezná a podle mě je to nesmysl. Zdravotníci musí postupovat tzv. lege artis podle uznávaných postupů a pravidel. Pacientka si nemůže vynucovat postupy, které jsou v rozporu s těmito pravidly. Na druhé straně, porodníci by se měli chovat k rodičkám s maximální laskavostí a přívětivostí. Pokud to nedokáží, neměli by ve zdravotnictví pracovat. Řešil jsem v tomto směru řadu případů a většinou byl postup zdravotníků uznán jako odborně i eticky správný.
Na co má právně těhotná žena nárok?
Než se dítě narodí, má žena právo na pečlivou prenatální péči a měla by si najít dobrou porodnici. Plánovat cokoli dalšího je podle mne nesmyslné. Podle toho, jak porod probíhá, je třeba reagovat na právě vzniklou situaci.
Není snad nic těžšího pro rodiče, když vidí své nemocné dítě, které musí "bojovat" v nemocnici. Když si vzpomenu na svou první nemocniční zkušenost před nějakými čtyřiceti lety, návštěvy rodičů v nemocnici neviděli rádi. Bylo to pro mě velmi stresující, protože jsem tam ležela tři týdny. Dnes se naopak podporuje, aby rodiče byli s dítětem. Za jakých okolností je to možné? A musí to být pouze rodič?
Právo dítěte na přítomnost rodičů či jiných blízkých osob při poskytování zdravotních služeb je velmi správné. Dítě by nemělo být osamělé v nemocnici. Je snaha, aby s ním na pokoji mohla být matka nebo otec. Může to být i pěstoun nebo jiná blízká osoba, klidně babička, starší sourozenec, podle situace v rodině a podle toho, ke komu má dítě blízký citový vztah. Problémy jsou někdy především kapacitní, ale myslím, že je snaha řešit vše tak, aby toto právo dětí bylo dodržováno.
Pojem "porodní plán" naše právo nezná a podle mě je to nesmysl. Zdravotníci musí postupovat tzv. lege artis podle uznávaných postupů a pravidel. Pacientka si nemůže vynucovat postupy, které jsou v rozporu s těmito pravidly.
Kdo všechno má nárok na informace o dítěti, když jsou rodiče rozvedeni?
Právo na informace mají vždy oba zákonní zástupci, tedy oba rodiče. Pokud jsou rodiče rozvedeni a dítě je svěřeno do péče jen jednomu z nich, druhý, který nemá dítě v péči, má bez ohledu na to právo nejen na veškeré informace, ale i právo rozhodovat o souhlasu či nesouhlasu s poskytnutím zdravotní péče, stejně jako rodič, který má dítě v péči.
Výjimkou by byla situace, pokud by byl zbaven rodičovských práv (tzv. rodičovské odpovědnosti), což jsou ovšem případy zcela výjimečné. Pokud se rodiče neshodnou, musí rozhodnout soud. Jde-li však o neodkladnou péči (takovou, kde v případě neposkytnutí hrozí úmrtí nebo vážné zhoršení zdravotního stavu dítěte), jsou lékaři povinni poskytnout takovou péči nezletilému vždy, bez ohledu na stanovisko rodičů i samotného dítěte.
JUDr. Jan Mach
Vede tým právníků České lékařské komory, je právníkem Asociace klinických psychologů ČR, Asociace klinických logopedů ČR, Unie fyzioterapeutů, České ortodontické společnosti a jako advokát zastupuje mnoho nemocnic i ambulantních lékařů. V neposlední řadě vyučuje na Justiční akademii, působil jako poradce hned dvou ministrů zdravotnictví a je autorem řady knih a publikací.
V případě dospělých vždy pacient musí podepsat souhlas a dát kontakt na blízkého, komu můžou lékaři sdělit informace. Může ale toto odmítnout?
Dospělý pacient má právo rozhodnout, kdo může dostávat informace, nahlížet do zdravotnické dokumentace, případně dávat tzv. zástupný souhlas, pokud by pacient nebyl schopen dát souhlas či nesouhlas s nějakým zákrokem. Pacient má samozřejmě právo rozhodnout, že tato práva nemá nikdo, a nikoho neuvést.
Problém je, když při operaci, na kterou dal pacient souhlas, lékař odhalí další problém a mohl by ho rovnou vyřešit. Ale nemůže, protože nemá povolení od pacienta, a tak se pak dělá další operace. Není nějaké řešení?
Při souhlasu s operací může pacient rozhodnout, že zjistí-li lékař další nepředvídaný problém, může v zájmu pacienta provést i další výkony přímo neuvedené v informovaném souhlasu. Může ale rozhodnout, že toto právo lékaři neudělí, a pak je nutno skutečně zákrok ukončit, vyžádat si souhlas s novým, jiným zákrokem a pak jej v případě souhlasu pacienta provést.
Pokud jsou rodiče rozvedeni a dítě je svěřeno do péče jen jednomu z nich, druhý, který nemá dítě v péči, má bez ohledu na to právo nejen na veškeré informace, ale i právo rozhodovat o souhlasu či nesouhlasu s poskytnutím zdravotní péče, stejně jako rodič, který má dítě v péči.
V závěru života má mít pacient právo na splnění přání, pokud to není v rozporu se zásadami… Co si pod tím představit?
Tzv. dříve vyslovené přání má právo vyslovit každý pacient, nejen v závěru života. Toto právo nemá nezletilý a omezeně svéprávný pacient. Může to být přání neresuscitovat, nenapojovat na umělou ventilaci, neudržovat uměle při životě, nebo z důvodu víry nepodávat krevní transfuzi.
Můžete celkově zhodnotit, kdo u stížností bývá častěji v právu? Pacient, nebo nemocnice/zdravotníci? Kde jsou největší rezervy?
Podle mých zkušeností lékař vykonává své povolání proto, aby podle nejlepšího svědomí pacientům pomáhal, nikoli škodil. Asi největší rezervy u nás jsou v nedostatečné komunikaci s pacienty, nikoli v odborně chybném postupu. Slavný chirurg kdysi napsal, že v chirurgii jsou dva závažné problémy, oba začínající na K - krvácení a komunikace.
Zažil jste za svou kariéru nějakou absurdní až vtipnou stížnost?
Nešlo přímo o stížnost, ale upozornění na nesprávné pokyny lékařky, která doporučovala pacientům střídmou stravu a abstinenci. Jistý spolek upozornil ředitele nemocnice, že podle uznávané publikace předních kanadských onkologů (v českém překladu "Jak předcházet rakovině a snižovat její riziko", český překlad nakladatelství Vyšehrad 2016) je červené víno jednoznačně nejúčinnější karcenostatikum, obsahující nejvíce látek bránících vzniku rakoviny. Upozorněno bylo i na tzv. francouzský paradox, spočívající v tom, že obyvatelé francouzského venkova pijí ve velkém množství víno a živí se tučnou stravou, přitom patří k nejzdravější populaci v Evropě. Lékařka by tedy neměla dávat chybné rady k abstinenci a střídmosti. Ředitel nemocnice spolku poděkoval za upozornění a tím případ skončil.
Reklama
foto: Se svolením Jana Macha, zdroj: Autorský článek