Smrt je jen změna podmínek a prostředí. Není třeba se jí bát, říká dokumentarista Viliam Poltikovič

Rozhovor s panem Poltikovičem byl po dlouhé době jeden z těch, který se mě opravdu dotkl. Možná proto, že smrt byla nedávným tématem v mojí rodině, možná i proto, co z Viliama vyzařuje. Smrt a hlavně to, co se pak s námi děje či neděje po ní, je dost kontroverzní a tabuizované téma, na kterém se neshodují ani současní vědci. Proto je i tenhle rozhovor určený všem, koho zajímá pohled z trochu jiného úhlu... 

Váš nový film Tajemství smrti jde do kin 31. října. Jaké je hlavní poselství, které skrze něj chcete lidem předat?

Hlavní poselství je, že není třeba se smrti bát, že je to přirozený konec, nebo – jak říkají Japonci – vyvrcholení života. A že i po smrti je nějaká kontinuita, což už je prokázáno vícero cestami.

Můžete uvést nějaký příklad?

Vědci v několika oborech, například v kvantové fyzice, prokázali, že prvotní je vědomí a že náš projevený svět je produktem tohoto vědomí. Na pracovišti CERN na švýcarsko-francouzských hranicích, které se zabývá částicovou fyzikou, se také v podstatě prokázalo, že pozorovatel v průběhu experimentu přímo ovlivňuje realitu a že leckdy tu realitu i vytváří.

Od lidí jsem dostal celou řadu svědectví, kdy ti, co se vrátili, byli naštvaní, že se tak stalo.

Ještě bych zmínil experiment ohledně šíření myšlenek. Zjistilo se, že dorozumívání mezi jednotlivými subjekty lidského vědomí probíhá mimo prostor a čas, že tedy vědomí je nelokální, všudypřítomné a že existuje nezávisle na prostoru a času. To bylo prokázáno tisíci pokusy a experimenty. Na youtube o těchto experimentech hezky mluví Ervin László, filosof a vědecký teoretik maďarského původu, který byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu.

Pozoruhodný je fenomén sdílené smrti, který také nasvědčuje tomu, že je zde kontinuita po smrti těla a že mnohdy jdeme i do lepšího – lidé, minimálně ti, kteří vědomě druhým neškodí, se dočkají zajímavější reality, než je ta naše.

Zmínil jste fenomén sdílené smrti. O co se jedná?

To je poměrně široký fenomén. Dá se zestručnit, ale pak už je to trochu zavádějící. Zajímavé je, že jeho velkým propagátorem je americký lékař a psycholog Raymond Moody. Ten se zasloužil i o šíření zážitků blízké smrti, které jsou u nás známé jako klinická smrt. Právě i o fenoménu sdílené smrti napsal Moody pozoruhodnou knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se Doteky věčnosti.

Jedná se o to, že živým lidem je umožněno sdílet část procesu umírání člověka, který skutečně zemřel. Nedá se to vynutit, je to spontánní záležitost, kterou často zažívají pracovníci ve zdravotnictví, paliativní péči, ale samozřejmě i příbuzenstvo, přátelé.

Co je zajímavé a co tomuto fenoménu dává významnou hodnotu, je, že ho může zažít i vícero lidí najednou. A když se z té zkušenosti vrátí a navzájem ji sdílí, tak se ukáže, že ji prožili shodně. Jak už jsem říkal, často se navíc jedná o odborníky ze zdravotnictví, kteří jsou zdraví a netrpí žádnými psychózami ani představami. To znamená, že nejde o nějaké halucinace, představy či sny.

Co tito lidé popisují?

Tito lidé vnímají, že z těla dotyčného umírajícího se oddělí cosi světelného, stoupá to kamsi vzhůru a vezme je s sebou. I jejich vlastní vědomí opouští tělo, které nechávají někde dole pod sebou, a společně s umírajícím putují do jiného prostoru či dimenze, která bývá popisována jako neobyčejně krásná. Tam vidí, jak daného zemřelého vítají jeho již zesnulí blízcí, kteří s ním prožili kus života a odešli před ním, nebo i zvířata, se kterými žil.

Existují společnosti, kde lidé strach ze smrti nemají. To znamená, že strach ze smrti přirozený není, spíš v nás byl vypěstován.

A pak vnímají v retrospektivě život právě zemřelého člověka. Nejzajímavější ale je, že jeho život probíhá z pozice lidí, se kterými ho prožil. To znamená, že on na sobě zažívá vše, co v ostatních lidech vyvolal svými činy, slovy, emocemi. Všechny ty pocity, které díky němu měli, a jemu to možná nedošlo, nebo o tom nevěděl. Zjišťuje, komu ublížil, nebo naopak pomohl, protože to vše sám prožívá. Jakoby se mu to vrací. Takže to je velké memento pro nás být laskavým, dobrým a empatickým člověkem.

Také tam člověk vidí, do jaké míry žil život sám za sebe, rozhodoval se sám za sebe, bral odpovědnost za svá rozhodnutí, jak v sobě rozvíjel nebojácnost, kdy naopak podlehl různým vlivům, formování. To všechno mu ten proces odhalí, je tomu vystaven tváří v tvář. No a pak jde někam dál…

Ve filmu vystupují kromě známých osobností i takzvaně lidé z davu. Můžete zmínit nějaký příběh, který vás zaujal?

Třeba konkrétní zkušenosti lidí, kteří zažili na vlastní kůži zmiňovaný fenomén sdílené smrti. Je tam také krásný příběh Kláry, učitelky v mateřské školce, který si myslím je srovnatelný s příběhem Anity Moorjany, která napsala světový bestseller Musela jsem zemřít. Byla to podobná situace. Klára byla smrtelně poraněná, už na ni vypsali i úmrtní list, maminka se s ní jela do nemocnice rozloučit.

Ve filmu Klára popisuje, jak zažila nádherný stav, onu nekonečnou, bezpodmínečnou lásku. Na Zemi se jí nedočkala, ale tam si uvědomila, že je její součástí, vlastně i zdrojem. Když tohle ucítila, nechtěla už nic jiného, než v tom stavu zůstat. A jak si té lásky užívala, najednou jí vysvitlo, že ona sama v životě lásku málo rozdávala. Že třeba ani své mamince neřekla pořádně, jak ji má ráda, s tou pravou naléhavostí. A to ji začalo natolik trápit, že přestože zažívala něco nadpozemsky krásného, ucítila potřebu vrátit se zpět a své mamince to říct.

Dostala možnost se vrátit, což také udělala. Její vnímání života se díky tomu zážitku změnilo, za tři měsíce se vrátila do práce a je úplně bez následků. Přitom jí lékaři říkali, že ji čeká rok a půl léčení a že už nikdy nebude chodit.

Příběhy lidí ve filmu jste znal. Přesto, je něco, co vás během natáčení překvapilo?

Dílčí věci byly pro mě nové, třeba lékaři ze záchranky. Říkají, že někdy sami vnímají, že zachraňovaný už si nepřeje být zachraňován, už se nechce vracet do bolavého, rozbitého těla, ale chce si užít ten nový prostor, do kterého vstupuje, a cítí, že bude pro něj lepší. Od lidí jsem dostal celou řadu svědectví, kdy ti, co se vrátili, byli naštvaní, že se tak stalo. Dokonce mi říkala matka s dcerou, když jim umírala babička, že se modlily, aby ještě neumírala, najednou se babička probrala se slovy: „Vy husy, už přestaňte a nechte mě odejít.“ Takže ony se zarazily, přestaly a pak babička konečně v klidu odešla.

V presskitu zmiňujete, že je podle vás důležité, aby se lidé zamysleli nad tím, jaký mají vztah ke smrti. Proč je to tak zásadní?

Kdo se bojí, je lépe ovladatelný. A druhá věc je, že ze strachu ze smrti se odvíjejí všechny ostatní strachy, fobie. Když se bojíme, nežijeme svobodně, to je jasné. Bojíme se žít naplno, rozhodovat se podle svého. Chybí nám svobodný prostor, který přijde, když se těch strachů zbavíme.

Říká se ale, že strach ze smrti je přirozený. Můžeme se ho tedy vůbec zbavit?

Existují společnosti, kde lidé strach ze smrti nemají. To znamená, že strach ze smrti přirozený není, spíš v nás byl vypěstován. Ano, máme pud sebezáchovy, který nás drží, abychom zbytečně nespadli ze skály nebo pod auto, ale strach ze smrti je něco jiného. Třeba předkolumbovské civilizace ve Střední Americe ho neznali vůbec. Ti smrt brali jako změnu stavu, přechod do jiné sféry bytí. Tyto lidi trochu naučili strachu ze smrti až křesťané. I indiáni v Amazonii říkají: „My víme, že každý má svůj čas a nikdo nezemře dřív, než má.“ Také se smrti nebojí.

Jsem přesvědčený, že naše euroamerická civilizace je přehnaně materialistická. Podařilo se jí z našich životů důsledně vytlačit spiritualitu, a tím nemyslím tu náboženskou. Ta tady tak nějak existuje, ale víme, že náboženství jsou a vždycky byla součástí mocenských struktur. Mám na mysli nenáboženskou spiritualitu, vědomí přesahu, že tu nejsme jen sami za sebe, ale že jsme všichni společně součástí nějakého velkolepého stvoření. Vědomí jednoty, propojenosti pak dává všemu větší smysl, dává mi i vnitřní sílu a všechny situace lépe zvládám.

Proč by v nás měl být strach ze smrti pěstován?

Možná i proto, abychom byli snáz ovladatelní. Abychom poslechli toho, kdo za nás chce rozhodovat. Třeba že půjdeme do války, toto je náš nepřítel, co smíme a nesmíme. Svobodný člověk, který není ovládaný strachy, takhle nepřemýšlí. Ten se rozhoduje sám za sebe. Trochu odbočím – v létě jsem byl mezi Sany (Křováky) a ptali jsme se jich, jestli mají nějaké nepřátele – odpověděli, že žádné nemají...

I v mainstreamu už velká část vědců přijímá fakt, že vesmír je multidimenzionální, že jsou různé dimenze, různé vesmíry, druhy bytí a tak dále. 

Jak se během života vyvíjel váš vlastní vztah ke smrti? A jak na smrt nahlížíte teď?

Jako dítě jsem se bál. Strašidel i smrti. A smrti ještě na střední škole. Ale pak časem přišly vlastní zkušenosti, několikrát jsem byl i v ohrožení života. Na cestách jsem zažil potápějící se loď uprostřed oceánu, v Amazonii nás chtěli zastřelit pracovníci naftařů, protože jsme natáčeli, co zrůdného tam dělají, a na vlásku to bylo, když jsem dostal vysokohorskou nemoc. Tehdy jsem byl smrti opravdu hodně blízko. A pak i různé vnitřní zkušenosti mě dovedly k tomu, že se opravdu není čeho bát. Smrt je pro mě transformace, změna podmínek a prostředí.

Pokud přijmeme, že prvotní je vědomí, které se různě projektuje do iluzorní oddělenosti, tak vnímáme, že vědomí nezaniká, že se jen mění kulisy, prostředí, nebo dimenze. Ale že hra pořád běží. I mnozí vědci dnes říkají, že realita je virtuálního charakteru. A co mě pozitivně překvapilo, že i v mainstreamu už velká část vědců přijímá fakt, že vesmír je multidimenzionální, že jsou různé dimenze, různé vesmíry, druhy bytí a tak dále. Časem tedy strach ze smrti odezněl. Smrt nevnímám jako něco tragického.

A jak přistupovat ke strachu, že nám zemře někdo jiný?

Je důležité si uvědomit, že všechno tu máme jen na chvíli. I život máme půjčený jen na nějakou dobu. A všechno, co potkáváme, všechno, co zažíváme, vše je jen na nějaký čas. A s tím je dobré se taky smířit. Buďme vděční za lidi, které máme rádi a kteří nám do života něco dobrého vnášejí, to je prima. Ale také musíme být připraveni na to je pustit. I to je součástí, smyslem života.

Je dobré být otevřený. Když mi něco nesedí, nebo to neznám, tak je trošku unáhlené hned říct, že je to nesmysl.

A zároveň – není nikde psáno, že se víckrát nesetkáme. Před lety jsem si o tom povídal s Jasonem McDonaldem, což je světové médium. Často ho oslovují například příbuzní zemřelých, kteří odešli nečekaně. Tito lidé chtějí od zesnulých něco slyšet nebo dovysvětlit. On s dušemi navazuje kontakt a říká, že nemá potřebu nic druhým dokazovat. Protože když pozůstalým poví něco, co věděli jen oni, je jasné, že na jeho práci něco je. A řekl mi zajímavou věc – v tom takzvaném bardu, což je stav mezi smrtí a dalším zrozením, někdy na sebe celá rodina, rod či přátelé čekají, než se znovu sejdou, a pak spolu zase vyrazí někam dál.

Víte, my se na vše díváme jen z hlediska našeho života. Ale je tu i širší pohled. Samozřejmě chápu, když se s tím někdo neztotožní, protože s tím nemá žádnou zkušenost. Já jsem také spoustu věcí přijal až na základně nějakých vnitřních prožitků a zkušeností. Na druhou stranu je dobré být otevřený. Když mi něco nesedí, nebo to neznám, tak je trošku unáhlené hned říct, že je to nesmysl.

Nebo že to věda ještě nedokázala…

Vždyť ani přesně nevíme, jak vznikl život. Ano, věda dokázala hodně věcí, ale v těch podstatných věcech víme ještě proklatě málo, takže namístě je velká pokora. Nehledě na to, že poločas rozpadu vědecké teorie je údajně pět let.

Zkrátka myslím, že je dobré otevírat se tomu, že věci jsou jinak, než jak my je známe. Než jak nám byly předestřeny. A že když s něčím nemáme zkušenost, tak se tomu hned neuzavírat. Čím víc totiž budeme otevření představě, že věci mohou být i jinak, tím víc do našich životů může vstoupit nová kvalita a naše životy se stanou bohatší, svobodnější, naplněnější a více si je užijeme.

Reklama

foto: Se svolením Viliama Poltikoviče, zdroj: Autorský článek