Milan Odstrčil patří mezi naše nejlepší tanečníky. Má za sebou 15 let aktivní kariéry a více než 1500 odehraných představení. Říká, že všechno, čeho si přál ve svém oboru dosáhnout a zažít, se mu splnilo, a že zkušenosti a inspiraci, které nabyl za léta strávená na špičce české taneční scény, už nechce předávat cizím lidem na jevišti, ale vlastním dětem doma.

Odejít ze souboru 420People, který je na světové úrovni, nebylo úplně jednoduché a Milan říká, že to bylo hodně o prioritách. Kariéra aktivního tanečníka a umělce totiž vyžaduje 100% fyzické i psychické nasazení a plnou koncentraci na výkon, což podle Milana v kombinaci s minimem volna a nedostatkem času na regeneraci není slučitelné s fungujícím rodinným životem.  

Milan je tvůrcem metodiky pro osobní rozvoj člověka pohybem – zatím s pracovním názvem Emotion in Motion. Pracuje v ní s lidskou jedinečností a nabízí lidem úplně jinou kombinaci zážitků, než na kterou jsou běžně zvyklí – především v netradičním propojení pohybu a řeči.

Naše cesty se setkaly ve Studiu Nové scény, které Milan založil a kde pravidelně vede lekce contemporary dance pro veřejnost. Oba nás baví tvořit, takže jsme pro vás společně vytvořili tento rozhovor o tom, jaké to je ukončit kariéru špičkového tanečníka a jaké je zákulisí tance a umění obecně.

Milan Odstrčil se mimo jiné věnuje mladým tanečníkům

Milane, jaké to je skončit s tancem?

Pro mě vysvobození! Protože já už jsem s tím koncem operoval asi rok a půl až dva, kdy jsem v souboru říkal, že potřebuju odejít. Z osobních důvodů, z fyzických důvodů, z creation důvodů. Už jsem neměl co dát, protože mám svoji rodinu, svoje děti. Tak to bylo docela náročný, protože jsem měl ještě spoustu závazků a slibů, kterým jsem kvůli loajalitě vůči svýmu souboru musel dostát. Výhoda byla v tom, že jsem měl opravdu rok a půl až dva roky čas na přemýšlení, dospět k tomu, že opravdu skončím. Což zase na druhou stranu už ke konci bylo moc dlouhý. Už mi to fakt lezlo krkem a já lezl krkem ostatním. Protože nejhorší pro umělce jakýhokoliv druhu je, když je na jevišti a zjistí, že už ho to tam nebaví. A to jsem zjistil před těma dvěma lety. Když máte krásný dvě děti a tenhle život, tak to není kompatibilní. Ve chvíli, kdy přijde rodina, tak zkušenosti, které jste nabyli, je už zbytečné předávat divákům. Vy je chcete předat doma svým dětem.

Kolik času jsi trávil tancem? Byla to full-time záležitost?

Jsou dva druhy tanečníků. Když si vezmeme tanečníka v Národním divadle, tak nastoupí v 10 hodin ráno na trénink a zkouší do 5 hodin. V sobotu a v neděli většinou hraje. Tito tanečníci se stálým angažmá mají výhodu supportu toho svýho souboru, mají tam svůj sál, šatnu, saunu. Mají zaplacený daně, sociální, zdravotní, mají nárok na 5 týdnů dovolený a myslím si, že pro určitý způsob přemýšlení, pokud chcete být v téhle pseudo-jistotě, tak to lidem vyhovuje. Průser je, že když jste v tom kamenném divadle, tak si zatrsáte na jevišti 2 až 3x do měsíce. Protože víc se balety nehrajou. Tanečník na volné noze, to je úplně jinej druh. Ten, co si neodtrsá, to nesní. To byl můj život těch posledních deset let. Takže se musíte otáčet, musíte hrát. Se 420People, v Laterně Magice, v černém divadle, občas někdo udělá i nějakej muzikál, aby mohl jíst a zaplatit nájem, sociální a zdravotní.

Dá se z platu v divadle uživit?

Já si myslím, že jo. Záleží na lokalitě. Životní náklady jsou asi jiný v Praze než v Českých Budějovicích. Lidi si pomáhají různými způsoby, že si třeba přivydělávají učením na základních uměleckých školách a podobně. Ale ten status toho: Jsi tady zaměstnanej, ty nám „patříš“, protože jsi podepsal smlouvu, a já jako šéf budu řešit, jestli jsi dobře ostříhanej nebo jestli se máš oholit, kdy máš zkoušet a co hrát... Pokud podepíšeš smlouvu se státním divadlem, tak teoreticky nesmíš odmítnout roli, kterou ti dají. Když to odmítneš, tak je průšvih. Na volné noze je možnost si vybírat. Pokud je člověk dobrej nebo má za sebou nějakou kariéru. Mně se za posledních pět let podařilo, že jsem si mohl vybírat – tohle budu dělat, tohle ne.

Tanečník musí být neustále v pohybu. Jakmile přestane, technika jde dolů, říká Milan

Měl by ten, kdo tančí, být sám za sebe? Nebo by měl hrát roli?

Tak pokud ti tu roli dají, tak už většinou tvůj charakter nějakým způsobem nasvědčuje, že to můžeš hrát. Tudíž nemusíš řešit, jak to hrát. Alespoň já jsem to vždycky takhle měl – když jsem dostal smutnýho klauna v Kouzelném cirkusu v Laterně Magice, což je role pierota, tak jsem byl vždycky ten smutnej, ten naštvanej, ten zhrzenej atd. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli mám tu zhrzenost hrát tak či onak, vycházel jsem ze svých zkušeností. Vždycky jsem bral to, že když mi můj šéf nebo choreograf řekl: „Ty budeš hrát tohle,“ (a já to přijal) tak že on asi vidí, že to hrát můžu. Takže ano, být za sebe.

Jak vypadá každodenní život profesionálního tanečníka?

Prosadit se a udržet se v tanečním prostředí není vůbec jednoduché. Obecně tanečník musí obvykle „držet hubu a krok“, aby dostal další roli. Musí neustále být v pohybu,  každý den cvičit, protože když přestane cvičit, tak technika jde dolů. Takže jste v rozjetým vlaku, který nejde zastavit. Jedině tak, že se buď stane úraz, nebo jste už opotřebovaní. V tu chvíli se blížíte na konečnou. No jo, ale ten vlak zastaví uprostřed Sahary. Najednou. Obětovali jste osm let studia ve svém životě tomu, abyste se něco naučili. Pak patnáct let na jevišti a věřte mi, že pokud je tanečník na špičkové úrovni, tak nemá čas se vzdělávat dál. To prostě nejde. Nemáte čas ani sílu, ani fyzickou možnost se rekvalifikovat nebo přemýšlet nad zadníma vrátkama. Máte vždy maximálně den, tři dny před sebou. To je jediný způsob, jak tanečník na volné noze, pokud je na té špičkové úrovni, přemýšlí. V umění nelze být průměrný. To je cesta do pekel. Jediná rada je: „Makat a pak je všechno možný.“ Člověk se nesmí zastavit. Když se jenom na chvilku zastavíte, tak už někdo vedle vás otočí o tři piruety víc a už jste za ním.

Sdílíte své emoce při tanci? Protože já tam vnímám jeden zajímavý kontrast. Zdá se mi, že i když s emocemi musíte hodně pracovat a mít to v sobě, tak že jste hodně uzavření. Jak je to možné?

Bez emoce se nedá pohnout. Je to zásadní. Já znám spoustu otevřenejch tanečníků, ale já jsem třeba introvert a jsem jím docela rád. Já nevím, jak to říct. Když se člověk hodně otvírá na jevišti, tak už prostě v soukromí nechce. Když mě někdo vidí poprvé, tak mu asi připadám arogantní, nepřístupný a distancovaný, ale vlastně to tak vůbec necítím. Já se jenom nerad seznamuju s lidmi. Kolem mě jsou pořád lidi, hraju pro lidi, dívám se na lidi, musím se tomu přizpůsobovat. Když s někým trávíte na tanečním sále 6,7 hodin denně plus trénink, tak to už je možná víc než rodina. A bez tý prvotní emoce nejsme schopní začít něco tvořit. Když nad tím takhle přemýšlím, tak lidi, co jsou na volný noze, jsou větší introverti. Musí o hodně víc pracovat, víc makat, víc se zaobírat, mají víc kolektivů, ve kterých musí fungovat, nemají jenom ten jeden soubor, kam zapadnou a můžou v klidu bejt. Hodně se jim v životě střídají lidi, témata, projekty, myšlenky a všude musí být na 100 %.

Jak vnímají soubor 420People ostatní tanečníci a jakým způsobem pracujete?

 Stavíme na bázi rodinného přátelství. Je pro nás zásadní, aby tanečník, který s námi spolupracuje, byl vevnitř normální. Všichni v souboru jsou úplně normální, ale zároveň mají takovou úroveň a zkušenosti, že by teoreticky mohli chodit s nosem až u Měsíce. Lidé asi když vidí, že se chováme normálně, tak to čtou jako faleš, že si na něco hrajeme – nikdy to nepřečtou, že jsme fakt normální. Je to asi něco, co nedokážou přijmout. Kdykoliv někdo přišel do 420People a měl nosánek nahoru, tak to nikdy nefungovalo a brzy odešel. Ale nepopírám, že si určitou obranu držíme – ty naše ingredience pod pokličkou jsou zásadní, díky tomu jsou ta naše představení taky tak jiná. Já tomu říkám schválně mafie, protože to v překladu je moje rodina. Hodně se tam bazíruje na tom normálním přístupu, nechceme žádný megaumělce.

Milan s rodinou. Ta je pro něj důležitější než kariéra tanečníka

Znamená to tedy dělat to naplno. Dá se to skloubit s rodinou?

Ano, musíte to dělat absolutně. Není nic kolem. Já jsem za celej svůj profesní život neměl osobní život. Neexistoval. Moje žena, když se mnou začala chodit, tak první tři roky se mnou neměla pomalu jediný volný víkend. Musel jsem dojít k tomu, že s tím musím přestat, aby to bylo jinak. To byla ta priorita. Chci být víc se svojí rodinou, a nebo zůstat v té profesi? Protože tahle profese nejde dělat ve smyslu, že mám 8hodinovou pracovní dobu. Koho znám, kdo má rodinu, tak o ni přišel díky této práci – mezi tanečníky. Všichni. Není to možné. Moje žena není tanečnice. Já jsem nikdy nechtěl umělce. Člověka to semele, když je pořád zavřenej v jedný představě. Byl bych hrozně nerad, když mým dcerám bude 16 let, aby mi sice klepaly na rameno, že jsem strašně úspěšný tanečník, choreograf nebo umělec, ale díky tomu mě neznají. „Proč jsi mě teda chtěl, tatínku, když na mě nemáš čas?“ Pokud jde o společenství lidí jako rodina, tak to nemůže být na úkor někoho jiného. To prostě nejde. Je potřeba vždycky najít způsob, aby to bylo společné.

Máš unikátní metodiku. Jak a co učíš lidi?

Je to rozdílný. Když učím na konzervatoři, tak je tam víc aspektů: Pokora, píle, naučit ty mladý lidi (15, 16, 18 let) ten přístup k divadlu. Že když mám problém, tak na jeviště to nepatří. Je samozřejmě víc faktorů, které předávám lidem. Plus ten pohyb. Ale tady je ten princip jinej. Na konzervatoři je zásadní spojit pohyb a řeč. Aby herec uměl, když vypráví Otella, vnímat, že se hejbe. Aby nebyl kamennej, aby věděl, jak odejít, přejít, jakou ruku zvednout. Ale když učím tanec, tak to jednou řekla krásně moje žena, že nakrmit se dá i duše. To je asi zásadní při tom tancování. Protože epileptický záchvat můžeme chytnout na cokoliv. Nebo dejte mi dva měsíce a já vás naučím variaci – odcvičit. Tanec není sportovní disciplína. Proto jsem se třeba nikdy v životě nezúčastnil žádné taneční soutěže. Myslím si, že je to absolutní nesmysl, posuzovat sportovně umění. Protože vždycky je to subjektivní, sugestivní a hrát na to, že se budu líbit pěti porotcům z devíti nebo čtyřem, to mi přijde absurdní. Naopak si myslím, že to to umění hodně degraduje. Že to nemá být o soutěživosti. Má to být o tom, předat nějakou myšlenku, něco sdělit, nakrmit duši toho, kdo na tebe kouká. Ten tam proto šel. Kdyby chtěl vidět nějakej sportovní výkon, tak jde na Spartu nebo na atletiku.

V čem spočívá tvoje metodika s pracovním názvem Emotion in Motion?

„Nutím“ lidi objevovat a používat svou jedinečnost skrze pohyb. Když řeknete manažerovi: „Přijďte zítra v teplákách, v triku a v ponožkách na sál.“ Tak ten člověk sundá kravatu a najednou jde se svojí kolegyní v teplákách a v tričku a já je nutím se válet po zemi a držet hlavu na zemi: „Dělejte si, co chcete, ale musíte mít tu hlavu pořád na zemi. Dostaňte se z bodu A do bodu B.“ Tak pak ten člověk najednou zjišťuje úplně jiný věci. Nebo mu dám přednést jeho prezentaci, na kterou je zvyklej, má ji zažitou a ví, o čem mluví, a ať si při tom přehazuje míček z jedné ruky do druhé. A najednou ten člověk není schopen říct slova. Ale díky tomu se naučí to tempo. A ten rytmus. A naučí se dýchat. A podobně. Je to ta jevištní zkušenost, kterou předávám lidem. Nutím je se ze 70 % jenom hýbat. Protože informace řečí předáváme jenom ze 7 %. Zbytek je neverbální komunikace. 90 % lidí ani neposlouchá, co říkáte, ale dívá se, co při tom děláte, a podle toho se sugestivně rozhodnou, jak přijmou tu informaci. A to si myslím, že je zásadní. Učím lidi skrze pohyb i pracovat s emocemi – jak  zůstat v klidu  a neztratit vnitřní rovnováhu.

Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst zde

Více informací o Milanovi a jeho projektech najdete na 420People

Čtěte také:

Dana Morávková: Nevěřte všemu, co se píše!

Bohyně dneška Ewa Farna: Mám pocit, že jsem dostala něco ze shora a že to tady plním 

Sonda do sportovcovy duše: Jan Micka

 

                  

foto: archiv Milana Odstrčila