Doba se mění a mění se i lidé. Frontman kapely Olympik je toho důkazem. Jedna z největších legend naší populární hudby, zpěvák, skladatel a kytarista Petr Janda, vidí dnes život jinak než před lety. Ani rockerům se totiž nevyhýbá potřeba žít co nejdéle a napravovat vztahy z minulosti. Připouští existenci duše, dokázal se vzdát cigaret, a na oltář pokroku dal nyní dokonce také klasickou českou kuchyni.
Vaše parádní číslo v kuchyni bývaly vepřové kotlety na paprice s knedlíkem a slepičí vývar. Kde je jim konec?
Je fakt, že českou kuchyni jsem se skoro odnaučil. Vařím pořád, ale klasická česká jídla a omáčky už jen výjimečně. Naposledy jsem na Vánoce dělal svíčkovou z daňka. Dost zásadně jsme odlehčili.
Stravujete se také bio?
Částečně, ale například bio mléko nám moc nechutná. Má divný šmak. V USA, kam jezdíme minimálně jednou za rok na měsíc, mají také biopotraviny, ale říkají tomu jinak a to mléko má také zvláštní chuť. Je fakt, že zrovna dneska jsem otevřel ledničku a našel jsem v ní na tácku klíčky a to jsem si už řekl, že si musím s manželkou vážně pohovořit a zeptat se, jestli se to bude sázet v zahrádce nebo to je na talíř.
Prozradíte, jak jste se zbavil cigaret?
S kouřením jsem prostě seknul. Chtěl jsem mockrát přestat, ale jak jsem si udělal kafe, hned jsem zase hledal cigáro. Zkoušel jsem i nikotinové náplasti, ale pak jsem nemohl celou noc spát. Potom jsem si začal představovat dobu, kdy si na to už ani nevzpomenu, a dal si do hlavy, že jsem prostě frajer a zvládnu to, ale dva roky jsem se trápil.
Stará láska nechtěla zrezavět?
Po padesáti letech se to zasadí jako strom a drží to v hlavě svými kořeny, ale teď si na to už opravdu vzpomenu málokdy.
Jak o sebe pečujte po tělesné stránce? V květnu jste oslavil pětasedmdesátku a kromě letního hraní na festivalech vás na konci roku čeká velký koncert k 55. narozeninám Olympiku a to je zápřah...
Fyzičku si udržuju hlavně tenisem, který hraju třikrát v týdnu, vždycky v pondělí, ve středu a v pátek poté, co malou Rozárku odvezu do školky. Je mi úplně fuk, kdo vyhraje. Hlavně že se proběhnu a zklidním se. Vlastně to je rituál.
A jak o sebe pečujete po stránce psychické?
O moji psychickou stránku pečují hlavně děti, osmiletá Anežka a pětiletá Rozárka, protože jsou úplně úžasné. Jsou bezprostřední a dávají nám najevo svoji lásku. Jsou to prostě zlatíčka. Rád si s nimi povídám nebo si hrajeme, teď momentálně se spinnerem. To je taková věc, která se točí, a dá se s tím úžasně vyblbnout.
Jak jste se předtím vyrovnal s těžkými ranami osudu, které jste prožil?
Víte, že s tím se občas nemůžu vyrovnat dodnes? Kdybych neměl ty dvě holčičky, bylo by to asi mnohem těžší, ale i tak se splín někdy objeví. Nejsem proti tomu dost imunní. Staré rány se už nehojí, jak zpívám v naší nové písničce…
Cítíte s věkem pokoru, zmoudření nebo vděčnost?
To určitě a leccos už chápu jinak. Člověk ke stáří začne sám od sebe dělat dobré skutky. Dělal jsem je vždycky, ale teď je dělám záměrně. Zároveň je člověk vděčný za to, co mu život dal a dává, a v tom si nemůžu stěžovat.
Pozoruju, že několik posledních let se také snažím navštěvovat místa, kde jsem dlouho nebyl, nebo se najednou chci sejít s někým, s kým jsem se dlouho neviděl. Pak se sejdeme třeba jen na pět minut, ale jsem spokojený. Můj starší brácha Jirka je už na vozíku, protože má nemocné nohy, a to měl i náš otec, který umřel v 84 letech. Každý týden pro bráchu jezdím do domova důchodců a beru ho do hospody.
Vždycky jste tvrdil, že jste materialista, ale možná, že i to jste už přehodnotil…
Je pravda, že o tom přemýšlím čím dál víc, a to i díky otci Františkovi, který za námi jezdí do našeho penzionu Nivy v Jestřabí u Luhačovic. Povídáme si spolu o všem možném, filozofujeme a je to příjemné. Je to nový rozměr, který se fyzicky uchopit nedá, ale je to pěkný.
Připouštíte tedy už, že existuje duše?
To jo, jenom je problém s náboženstvím, kdy se mezi sebou různé směry mydlí ve jménu jednoho a toho samého Boha. Tam je něco špatně.
Potkáváme se v pražské botanické zahradě, kde jste byl přizván k projektům Kořeny osobnostní a Stezka osobnosti a kde jste už před lety s manželkou Alicí zasadili Armandovu borovici. Nebyla to náhoda, protože váš vztah k přírodě je velmi vřelý…
Botanika a stromy mě bavily vždycky. Jako kluk jsem hodně času strávil na Vinohradech v Grébovce, která mi doslova učarovala tím, jak tam rostly kořeny z pařezů až na cesty, což je tam dodnes a je to nádhera. Jednou jsem v nějaké zahradě také zasadil semínka a pak je chodil zalívat vodou z flašky od piva. A doma jsem pěstoval citronovník. I dnes máme doma velkou zahradu, kde máme například kanadské douglasky. Zahrada byla založená ve 30. letech 19. století a zurčí tam i potok. Spíš je to anglický park, protože tam nejsou chodníčky. Doufám, že tomu stromečku, co jsme s Alicí zasadili v pražské botanické zahradě, se bude i nadále dařit.
U našeho penzionu na Moravě teď také budujeme lesopark s jezírkem. Celková rozloha je jeden hektar. Na úpravu trávníku jsem koupil traktůrek a zrovna nedávno jsem celý trávník posekal. A jména některých stromů, které tam máme, jsem se naučil i latinsky.
Dříve jste také tvrdil, že na prvním místě je muzika a rodina je až na místě druhém? I to je možná už jinak…
Dnes je to vyvážené, to je pravda. Bez těch mých holek, a tím myslím všechny moje dcery a také Alici, bych byl desetinovej. Alice je prima holka a bezvadná partnerka a bylo to zajímavé, už když si ve svých osmnácti ke mně přišla po koncertě s fotkou pro podpis. Takových holek přijde hodně, ale Alice v sobě měla něco příjemného a její obličej jsem si zapamatoval.
Ženu k životu potřebuju jako zdroj inspirace i máminy náruče a také si člověk potřebuje s někým blízkým popovídat. Zkrátka potřebuje souputníka životem.
Čtěte také:
Tvůj talent je unikát: David Svoboda
Bohyně dneška Ewa Farna: Mám pocit, že jsem dostala něco ze shora a že to tady plním
Má Tomáš Klus život „za odměnu“?
foto: Instagram kapely Olympic, archiv