Telefon krátce vyzvání a po chvíli se na druhém konci ozve příjemný hlas mladé ženy. Její titul zní Office Manager, a jelikož dotyčná firma na výrobu elektronických komponentů nemá zcela pochopitelně nikoho, kdo by se specializoval na novináře, zjišťuji, zda jde rozhovor s generálním ředitelem domluvit přes ni. Ano, bez problémů. A tak spouštím. Volám z deníku New York Times, připravuji reportáž o robotizaci v České republice, bylo by možné se setkat atd. atd.
Čtěte také:
Pustá je krajina mediální aneb když nemají majitelé své médium rádi
O prodavačích vzduchu: Kdo je vlastně novinář? A kdo se za něj jen vydává?
Dříve milý hlas mne najednou nekompromisně zarazí. „A cena?“ „Prosím?!“ odvětím. „Jaká bude cena toho rozhovoru?“ opakuje hlas. Naprosto zmatena, lehce uražena a úplně beze slov jsem se vzmohla jen na chabé: „Ale já jsem novinářka, ne obchodník.“ Málo naplat. „Ano, já vím. Pořád sem volají z novin, že něco publikují, a pak chtějí peníze,“ trvala na svém slečna. Začalo mi svítat a v celé své kráse se mi během vteřin vyjevila jedna z tragédií mediálního průmyslu v Čechách.
Píšeme o vás, zaplatíte?
Chápu, že nejsme všichni mediální odborníci, i když se nemohu zbavit pocitu, že tohle bychom měli mít všichni tak pod kůží, aby nikoho záměna novináře a mediálního obchodníka ani nenapadla, ale realita, holt, je jiná. Slečně jsem vysvětlila, že v novinách existují novináři a obchodníci. V ideálním případě, jako třeba v případě New York Times, spolu vůbec nekomunikují. To proto, aby redakční část listu nebyla ovlivněna obchodními vazbami firmy a tím kompromitována její objektivita, či dokonce výběr témat.
Novináři a obchodníci spolu třeba v New York Times vůbec nekomunikují. To proto, aby redakční část listu nebyla ovlivněna obchodními vazbami firmy a tím kompromitována její objektivita, či dokonce výběr témat.
V Čechách to funguje poněkud jinak. Nezřídka se stává, že redakce vymyslí téma, na jehož výběru dost často obchodníci participují, a s ním pak obvolávají potenciální klienty se slovy, že píšou článek a jen tak mimochodem je možné k němu zakoupit reklamní sdělení. Jinými slovy, témata se mohou odvíjet od toho, kdo zrovna pustí nějakou tu korunu.
Abych byla fér, samozřejmě to nejsou všechna média, není tomu tak vždy a už vůbec tomu tak vždy nebylo. Jen je k tomu, bohužel, dotlačily okolnosti. Mimochodem, není to jediný průvodní jev, dalšími jsou například drastická personální omezení, obsazení redakcí elévy a absurdní časové limity pro tvůrčí práci.
A teď zpět k okolnostem, tak třeba naprostý krach příjmového modelu způsobený totální disrupcí celého průmyslu s příchodem internetu a sociálních sítí a takzvanou demokratizací tvorby a šíření informací. Další faktory, jako omezený zásah kvůli jazyku a velikosti trhu, jsou už podružnosti.
Informace bez hodnoty
Taxikáři si stěžují, že jim Uber leze do zelí a sdílená ekonomika je připravuje o práci. Řeší to půlka planety, města regulují, bodří pánové od fochu stávkují a zuby nehty bojují o svou skývu chleba. Novinářům se stalo něco podobného. Jen to neřeší v zásadě nikdo, naopak. Kdyby se někdo odvážil prohodit něco na téma možné škodlivosti toho, že kdokoliv může dnes velmi jednoduše šířit jakýkoliv obsah, pravděpodobně by byl ostrakizován a kritizován za napadání svobody slova.
O tom, že řadě profesionálů to zničilo kariéru, podkopalo kredibilitu jednoho z pilířů tradičního pojetí demokracie a z médií udělalo pravděpodobně jediný průmysl, kde dnes není poptávka po lidech (tedy pokud nejsou obchodníci), se příliš nepíše. Důsledek je přitom mnohem závažnější než v případě taxikářů.
Dnes se navzájem zaplevelujeme informacemi bez informační hodnoty, nevyznáme se ve zdrojích, nevíme, komu věřit a komu ne, nerozlišujeme mezi komentářem a zpravodajstvím...
Dotýká se totiž toho, jak získáváme informace, na jejichž základě se rozhodujeme. Důsledek je ten, že se dnes navzájem zaplevelujeme informacemi bez informační hodnoty, nevyznáme se ve zdrojích, nevíme, komu věřit a komu ne, nerozlišujeme mezi komentářem a zpravodajstvím a svou vlastní vinou se topíme ve fenoménu jménem fake news (a ve jménu fake news jen tak mimochodem začínáme potlačovat nepohodlné názory). Rozeštvali jsme si totiž hlídací psy, kteří tuhle lavinu drželi za hradbou složenou z prověřených novinářských zásad, tedy složenou z ověřování informací, uvádění zdrojů, jasného sdělování literárního útvaru i armády editorů.
O den později jsem měla potěšení udělat ještě jeden telefonát, cíl byl v zásadě stejný, chtěla jsem informace do článku. Slečna na druhém konci byla shovívavější, nevybafla na mne slovo cena, jen naznačila, že to asi nebude tak hned, jak bych potřebovala, jelikož jde o komerční spolupráci, a to musí schválit vedení. Vysvětlovat jsem už neměla sílu, poděkovala jsem a zavěsila.
