„Ty mě opouštíš. A s ženskou!“ Manžel se odmlčel. Víc než obsah jeho prohlášení mě zaujalo, že šlo o konstatování. Před lety jsme si s Francisem ujasnili, že důvod, proč naše manželství trvá, je ten, že většinou nemáme tušení, o čem ten druhý mluví. A místo abychom se na to snažili přijít, překládáme si jeden druhého, jak se nám to zrovna hodí. Tentokrát ale odložil noviny a vyčítavě šťouchl do pohlednice s Cézannovým zátiším podzimních jablek. „Četl jsem to. Báseň. A od Emily Dickinsonové? Ty mě opouštíš.“ Zbarvila jsem se jako hlávka přidušeného purpurového zelí. Moje poděkování jedné ženě bylo zjevně tak trapné, že vyznělo jako milostný dopis...
Týden jsem si lámala hlavu, jak upřímně dát vědět jedné osobě, která na mou počest vystrojila malou zahradní slavnost. Kompletní. S rodinným stříbrem a servisem po babičce. Chtěla jsem jí napsat, že mi její úsilí (vařila, pekla, ubrousky škrobila, uklízela, servírovala, záhony okopávala, a to všechno sama) udělalo velkou radost, dojalo mě a vůbec, že to bylo hezké.
Reklama
V Anglii (ostatně jako ve většině zemí, které neprošly společenskou „očistou“ socialistického humpoláctví) jistým lidem nemůžete říct: děkuju, bylo to fajn, zase se někdy uvidíme. V případě, že to fajn opravdu bylo, ale i v případě, že to bylo nesnesitelné, musíte do několika dní (nejpozději do týdne) poštou na jejich adresu vyslat pečlivě vybrané přání v obálce a v něm mile, elegantně, upřímně, nápaditě, osobně a vlastní rukou poděkujete.
Nejtěžší žánr
Nezkoušela jsem ani román, ani detektivku, ale stejně nevěřím, že existuje těžší literární útvar než tzv. „thank-you note“. Dokonce i verbálně protřelá Virginie Woolfová se nad každou děkovnou zdravicí kroutila a trápila. Aby se vyhnula banalitám a klišé, vypotila nakonec jakousi báseň v próze. Třeba: „Najednou si představím keř, krásně košatý a trnitý, a v něm hoří růže… A jako zázrakem, ta růže jsi ty, planoucí… a kolem krku perly…“ Moc by mě zajímalo, jak se na její poděkování tvářil manžel Leonard.
Když nestíhám psát a rozesílat, trpím brutálními výčitkami. Protože jsem obklopena zákeřně zdvořilými Angličany, kteří nezapomínají, a vždycky si na napsání zdravice najdou čas.
Čtyřletá Eliška nutně musela mít pochyby o mé lásce, když jsem jí pod nos strčila pátou pohlednici ke kostrbatému podpisu. A to ještě netušila, že po obědě ji přinutím, aby své exotické jméno vykroužila na dvacet dalších. Teror děkovných zdravic začíná v raném dětství. A privilegium života mezi střední třídou obnáší nekonečný proud písemných díkůvzdání. Barrymu za to, že mi přinesl ze zahrádky červenou řepu, Emílii za obnošená trička pro Tomáše, Christine za tulipány, Jenny za lístek na výstavu, Irene za hlídání (samotná bankovka v obálce by byla tuze vulgární). A když nestíhám psát a rozesílat, trpím brutálními výčitkami. Protože jsem obklopena zákeřně zdvořilými Angličany, kteří nezapomínají, a vždycky si na napsání zdravice najdou čas.
„Jak, nedostali!?“ dopisovatelka Guardianu v Berlíně se na mě dívala, jako bych zrovna řekla, že mám v plánu vyhodit do vzduchu Big Ben. Pobouřeně, nevěřícně, lítostivě. A to jsem jenom řekla, že její „thank-you note“, kterou děkovala za pobyt v Maříži, jsme nedostali. (Musela jsem jí to říct, abych vysvětlila, že jsme jí nepoděkovali za to, že nám poděkovala.) Chvíli vypadala, že omdlí. Když nakonec její balíček s pětiměsíčním zpožděním dorazil, pochopila jsem, proč byla v takovém stavu. Vyrobila rozkošnou pohlednici z dvaceti různých momentek z její návštěvy. Výroba a psaní zpropadené zdravice jí musely zabrat celý týden.
Oteplení zdravicí
Kate vlastně vytvořila prototyp geniální „thank-you note“. Ideálně má její obsah prodloužit příjemné chvíle, které připomíná, a tím prohloubit vztah mezi adresátem a odesílatelem. (Pokud ovšem ve zdraví přežila původní šok z toho, že se její děkovné dílo ztratilo.) Slovanům Angličané ani po desetiletích soužití nepřestanou připadat jako studení čumáci. Pomůžou vám v nesnázích, zachrání vás, bez zbytečných slov se obětují… A přesto si každý cizinec do omrzení stěžuje na neviditelný, ale hmatatelný odstup. Angličanova otázka „Zůstanete na večeři?“ v překladu znamená jediné – Měli byste už jít!
A tak děkovná zdravice je jedno z mála míst, kde všechna ta jinovatka, kterou Angličan od kojeneckého věku omrzá jako pečlivě paličkovanou krajkou, nečekaně a v několika řádcích roztaje. A vás pokaždé znovu zasáhne hřejivost jejich pečlivě promyšleného, mile zformulovaného a dětsky upřímného vzkazu. Vždycky, když jsem zpátky doma v Čechách a na Moravě, uleví se mi, že nemusím nikomu psát. A po týdnu mi začne být líto, že nikdo nepíše mně.
foto: Shutterstock