Jaký byl váš červencový pátek třináctého? K nám do Kanady přijela korejská rodina mého nastávajícího, která tu zůstane tři týdny... Tady bych skoro mohla skončit, ale budu pokračovat dál.
Reklama
Tyto řádky píšu ve velmi nahnuté atmosféře u nás v kuchyni. Za linkou moje budoucí korejská tchyně připravuje kimči, je tu ticho a já mám sto chutí prohnat si hlavou kulku, nebo pro jistotu raději dvěma. Před dvěma dny nám hlava rodiny oznámila, že se svatbou nesouhlasí. Od té doby sedí tahle hlava dole ve sklepě a testuje sílu kanadské pálenky.
Stesk a sebelítost
Já jsem dnes po třech dnech dostala chvíli pro sebe, když jsem se zamkla v koupelně a po usedavém pláči jsem hodinu vyřvávala na celý dům cokoliv, co mi hudební přehrávač zrovna nabídl. Ten pláč, to byla sebelítost, vztek a stesk. Jediné, co v posledních dnech dělám, je, že vařím cokoliv, co nepřipomíná evropské jídlo, které moje nová rodina odmítá jíst, sedím u stolu a poslouchám, že bych už neměla pracovat a raději bych měla přemýšlet o kariéře profesionální matky.
Mám vztek, že si ráno nemůžu udělat palačinky, protože pro moji budoucí tchyni jsou moc sladké, a musím jíst rýžové polévky, které se mi ze srdce protiví. Mám vztek, že musím zpívat „Happy Birthday“ otci mého snoubence, který mi otevřeně dává najevo, že o mě nestojí. Stýská se mi po mojí rodině, po té evropské části našeho malého kanadského společenství.
Bolestně si uvědomuji, že se vlastně těším, až moje svatba skončí a oni odjedou.
Do každého textu se snažím dostat nějaké pozitivum nebo inspiraci, je to i moje osobní terapie, během psaní si spoustu věcí uvědomím a posouvám se v životě dál. V soužití s Korejci toho ale moc najít nejde. Z mého pohledu myslí jen na sebe, chovají se v mém domě, jako bych tu byla host já, a díky nim se moje šťastné dny před svatbou stávají docela solidní noční můrou. A já si bolestně uvědomuji, že se vlastně těším, až moje svatba skončí a oni odjedou.
Z jejich pohledu jsem pravděpodobně rozmazlená Evropanka, co odmítá vařit a jíst asijské jídlo a zároveň se odmítá podřídit tomu, že tu má otec rodiny právo říkat si, co chce a komu chce. Takže naše soužití tak nějak uvízlo ve slepé uličce.
S lednicí ve sklepě
Můj muž se dostal do fáze, kdy si uvědomuje, jak moc se vzdálil od svých jihokorejských kořenů a jak málo společného se svými rodiči má. Přesto je jistým způsobem svázaný tradiční hierarchií a korejskými tradicemi. Navíc je od přírody bezkonfliktní a vždycky se snaží najít kompromis. I pro něj ale situace tak vygradovala, že tatínkovi řekl, ať se tedy sbalí a vypadne, když se chce k naší svatbě stavět takhle. Výsledkem bylo, že tatínek nakázal ženě, aby mu jela koupit ledničku, kterou si postaví k nám do sklepa, aby nemusel chodit nahoru a potkávat se s námi. Jelikož maminka neumí řídit, kdo myslíte, že tu lednici nakupoval? Jo, přesně.
Je přesně týden do svatby, nemám kytici, výzdobu a nádobí a chybí mi energie, ale mám stále silnější motivaci.
Je přesně týden do svatby, nemám kytici, výzdobu a nádobí... A hlavně nemám žádnou energii. Už chápu, proč se říká, že multikulturní vztah je komplikovaný, právě v jednom takovém jsem. Já a můj muž na straně západní a jeho rodina na té východní. Je přesně týden do svatby, nemám kytici, výzdobu a nádobí a chybí mi energie, ale mám stále silnější motivaci. Říct ano muži, který mě miluje, respektuje moje pracovní ambice a k snídani má rád palačinky. Tak uvidíme, co bude příště.
foto: Shutterstock