Je lepší své úkoly plnit průběžně a soustavně, nebo dělat všechno na poslední chvíli? Jednoznačná rada neexistuje. Každému totiž vyhovuje jiný způsob rozvržení práce. Důležité ale je mít hotovo ve stanoveném termínu.
Reklama
Považuji se za člověka, který má rád přehled. Ve věcech, v penězích, ve vztazích, ale i v práci, kterou musím udělat. Funguji tak, že ze stanoveného úkolu musím každý den splnit alespoň kousek s vědomím, že každý tento kousek mě přibližuje k cíli. I kdybych se tomu měla věnovat třeba jen pět minut, ten pocit, že si můžu odškrtnout další část, mě uklidňuje. Naopak jsem velmi nervózní, když vím, že třeba za týden mám mít něco hotové, a zrovna dneska jsem se přes všechny ostatní povinnosti k ničemu nedostala.
Důležité ale je, že mi průběžné plnění svých úkolů vyhovuje. Měnit bych to nechtěla.
Doslova mě ubíjí třeba jen tak sedět a nedělat nic, když vím, co všechno mě čeká. Někdy se mi stane, že si uvařím kávu, ale ani ji celou nedopiji a otevřu počítač, protože se blíží termín pro odevzdání toho či onoho. Stejně tak tento článek nedokážu napsat naráz pouhé dvě hodiny předtím, než jej musím poslat editorovi. Musím na něm pracovat průběžně, jinak bych se dostala do stavu, kdy nevymyslím ani půl věty a nenapíšu ani písmeno. Důležité ale je, že mi průběžné plnění svých úkolů vyhovuje. Měnit bych to nechtěla. Přesněji řečeno, kdybych to měla jinak, asi by mi to vyhovovalo také, ale to se bavíme o naprosto jiném nastavení mysli.
On je vrchař
Třeba o takovém, které má můj manžel. On je můj přesný opak. A to nejen kvůli svému opačnému pohlaví. Když po něm něco chci, například přivrtat poličku nebo konečně dodělat sokly u schodiště, on se zkrátka nezvedne a nejde to udělat hned. Vždycky se mě zeptá, dokdy to chci mít hotové. Jak jako dokdy? Co je to za otázku? To je snad jasné, že to už mělo být dávno hotové. A když ho tedy o to žádám právě teď, očekávám, že půjde pro nářadí a začne na tom dělat.
„Teď na to nemám čas,“ dostanu zpravidla odpověď. „Řekni mi deadline a já si zařídím, aby to bylo hotové do toho termínu,“ dodá. Zpočátku jsem si myslela, že je to klasický střet ženského a mužského světa. Že my, ženy, jsme zodpovědnější, pečlivější, a proto na svých úkolech pracujeme soustavně. Nejsme přece ty, které to nechávají na poslední chvíli. Zatímco chlapi, to jsou přece ti, kterým se všechno musí říkat desetkrát, jinak nejsou schopni věci nejen začít, ale ani dotáhnout do konce.
Rovinář zkrátka potřebuje každý den udělat něco, protože ví, že na konci celého procesu bude nějaký očekávaný výsledek.
Samozřejmě, že jsme se kvůli tomu i několikrát chytli. Snažil se mi sice vysvětlit, že jde jen o jiný způsob rozvržení práce, ale na mě to moc přesvědčivě nepůsobilo. Tím spíše, že podobné zkušenosti měla i většina mých kamarádek. Nedalo mi to a začala jsem pátrat, jestli na tom skutečně nemůže něco být.
Hlavně žádný stres
Zjistila jsem, že jsem takzvaný rovinář, zatímco můj manžel je vrchař. Co to znamená? Nemá to nic společného s cyklistikou, byť pojmenování těchto dvou typů osobností z cyklistiky pochází. Rovinář si jede svým konstantním tempem a ví, že jednoho dne dojede do cíle. Přeneseme-li to do plánování práce, rovinář zkrátka potřebuje každý den udělat něco, protože ví, že na konci celého procesu bude nějaký očekávaný výsledek.
Naproti tomu vrchař stupňuje své tempo s tím, jak je profil trati stále strmější. Dokud jede po rovině, nemá potřebu nějak výrazně šlapat do pedálů, protože ví, že přijde kopec, a nyní je třeba šetřit síly. Neboli tím, že bude makat jako blázen v situaci, kdy je kolem něj pořád rovina, výsledek nijak nevylepší. Jakmile se silnice pod ním začne zvedat, roste také intenzita každého šlápnutí. Převedeno do pracovního úsilí: vrchařův výkon se úměrně zvyšuje s blížícím se termínem odevzdání hotového díla.
Situace se zhoršuje s tím, jak roste naše pracovní vytížení celkově.
Musím uznat, že to tak opravdu je. Situace se ale zhoršuje s tím, jak roste naše pracovní vytížení celkově. Takže ačkoli jsme doma vyřešili problém, „ty tu sedíš na gauči a já kmitám“, narážíme pro změnu na to, že těch věcí, které je třeba udělat, se objevuje nějak více. Pak už musí přijít na řadu také stanovování priorit, tedy určení, co má přednost před čím. Na prvním místě jsou pochopitelně děti, hned za nimi běžný provoz domácnosti včetně jejího hmotného zajištění.
Kdo vymyslí aplikaci?
Plánování času je u nás obecně poměrně velký problém a s manželem bychom uvítali, kdyby byl den tak o dvě či tři hodiny delší. Možná by však jen stačila nějaká šikovná aplikace, která by to uměla dělat za nás. Uživatel by do ní „naházel“ vstupní data a aplikace by prostřednictvím optimalizace „vyplivla“ výsledek. Vlastně by to byla taková obdoba nákupního seznamu, na který také píšete věci, které potřebujete pořídit. Zároveň máte u každé z nich implicitně nastaven stupeň priority, to abyste si ujasnili, bez čeho se nesmíte vrátit domů a co můžete koupit příště.
Musím nějak svého manžela-vrchaře přesvědčit, aby do plánu úkolů, které je třeba splnit, zahrnul alespoň ty sokly na schodišti.
Přesně v tomto módu fungujeme i my. Proto stále ještě naše zahrada vypadá jako rumiště, chodník ke vstupním dveřím máme zhotoven z dřevěných palet a v garáži neparkuje auto, nýbrž hromady nářadí a různých zbytků ze stavby. Není čas a nejsou lidi. I když, v rámci možností je mírný pokrok přece jen patrný. Musím holt nějak svého manžela-vrchaře přesvědčit, aby do plánu úkolů, které je třeba splnit, zahrnul alespoň ty sokly na schodišti. On je tam vlastně už tak trochu má. K cíli mu chybí už jen kousek – očistit zbytky spárovací hmoty. Jelikož tu za čtvrt roku máme Vánoce, asi napíšu Ježíškovi.
foto: Shutterstock