Chválíte své dítě a chcete slyšet, že je to správné? Ne vždycky. Světoznámá autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi vás možná přesvědčí o opaku. 

Podle Naomi Aldort dítě velebíme, protože chceme, aby udělalo, co se nám líbí. To může vést ke ztrátě vnitřní motivace a závislosti na té vnější – na našem názoru a schválení. Dítě si není jisté samo sebou a často může být jeho touha po uznání tak silná, že se odkloní od vlastní cesty. „Potomek není šťastný, že jste ho pochválili, spíše cítí úlevu, že má váš souhlas,“ píše Naomi na svém webu.

Jak tedy s dítětem komunikovat bez vynášení soudů? Když vaše dcera nakreslí obrázek, vyjádřete své pocity, aniž byste cokoli hodnotili. Nesnažte se vytvořit v ní nějaký pocit, místo toho spíše reflektujte: „Máš z obrázku radost? Chceš ho pověsit na zeď?“ Nebo: „Ta zahrada, co jsi namalovala, mi připomíná babiččinu.“ Pokud už je dítě naučené na hodnocení a ptá se, jestli je to dobré, řekněte třeba: „Mrzí mě, že se na to ptáš, protože bych byla ráda, kdybys byl sám se sebou spokojený a sám se dokázal ocenit.“

Vážím si tvé pomoci

Chvála je hodnocení, a jakmile cokoli hodnotíme, dáváme najevo svou nadřazenost. Pak se často setkáme (především u dětí ve vyšším věku) s podrážděností či obracením očí v sloup. Náš potomek bere naši pochvalu jako znamení, že se ho snažíme do něčeho vmanipulovat. Jeden 12-ti letý kluk se poté, co ho matka pochválila za posekání trávy, vyjádřil: „Nepotřebuju být hodnocen za to, co dělám. Když mě chválíš, vím, že prostě jen chceš, abych to pořád opakoval.“ A naopak - přijme – li dítě vaši pochvalu, vede to často k výše zmíněné nejistotě a nižšímu sebevědomí. Pokud vám ratolest pomáhá, nepotřebuje slyšet hodnocení, ale fakt, že si jeho pomoci vážíte. Slova: „To jsi hodný, že jsi byl zticha a já se mohla dobře vyspat,“ jsou zhodnocením, ne vyjádřením vděčnosti. Místo toho Naomi Aldort doporučuje: „Cítím se odpočatě a jsem vděčná, že byl v domě klid. Děkuji.“

Poskytnutí zpětné vazby

Pokud vás dítě požádá o zpětnou vazbu stylem: „Bylo to dobré?“ Zeptejte se ho, co konkrétně chce slyšet. Například: „Ptáš se, jestli jsi měla při tanci rovné nohy?" Nebo: „Chceš změřit čas, jestli jsi byl rychlejší než minule?“ Pokud se jedná o vaše pocity, vyjádřete je, ale bez hodnocení. Například: „Tvoje skladba mě úplně pohltila.“ Pocit dítěte, že má hodnotu, nesmí být podmíněn jeho úspěchy.

Budování sebevědomí 

Někteří rodiče si myslí, že poté, co jejich potomek „zlobil“ a oni mu vyjádří svou bezpodmínečnou lásku a pochopení, jen tak posílí jeho špatné chování. Ale u dítěte neexistuje „špatné“ chování. Ono nezlobí za účelem, aby nás naštvalo. Pouze se snaží upozornit na své potřeby. Pokud chceme pochopit jeho osobnost a pocity bez odsuzování, učíme ho tím soucitu, rozpoznání dobra v sobě i druhých a lásce, která si neklade podmínky.
Možná od nás děti, které ještě nejsou „zkažené“ závislostí na našem názoru, opravdu nevyžadují pochvalu, ale spíš chtějí, abychom s nimi sdíleli pocity a dali jim najevo, že jsme tu pro ně a milujeme je takové, jaké jsou. 

Foto: Shutterstock