Když se určité konkrétní zvuky ukazují jako nesnesitelné a spouštějí rozličné nepříjemné emoce od úzkosti a paniky až po stud i hněv, jedná se pravděpodobně o misofonii, nepříjemnou chorobu, kterou podle prestižního britského žurnálu The Guardian trpí ve Velké Británii každý pátý člověk. Mezi nemocné patří i klinická psycholožka z Oxfordské univerzity Jane Gregoryová, která se původu a podstatě choroby věnuje ve své nové knize Sounds like Misophonia.
Nejen pouhá citlivost na zvuky
Někoho stresuje zvuk skákajícího basketbalového míče, jiného odkašlávání, dalšího tikající hodiny, křoupání popcornu nebo vrkání holubů. Poslední tři typy zvuků způsobují úzkosti Jane Gregoryové. Podle toho, co píše v nové knize, není misofonie zdaleka jen pouhou citlivostí na určitý druh zvuku. Může být živena souhrou různých faktorů, včetně snížené schopnosti odfiltrovat asociace negativních významů spojené s konkrétními zvuky a zátěže pocitů spojených s emocionální reakcí na ně.
Psycholožka na stránkách nového počinu nabízí cvičení založená na kognitivně behaviorální terapii, která by měla čtenářům pomoci pochopit původ nemoci, přeformulovat významy, které zvukům přisuzují, a s pomocí toho vyvinout nové strategie jejich zvládání. „Mým cílem je, aby lidé díky knize skutečně zaznamenali nějakou změnu,“ svěřila se autorka redaktorům Guardianu.
Silná reakce na zvuk tak může dle jejího názoru odrážet třeba i těžké vzpomínky. U některých ovšem vyvolává zvuk silné emoce pouze v případě, že přichází od určitého zdroje, jímž může být i osoba.
Gregoryová operuje s informací, že misofonií trpí v Británii přibližně každý pátý člověk. Diskutuje se však o tom, že těžké případy by měly být klasifikovány pod jiným názvem. Sama psycholožka tvrdí, že její choroba je zvládnutelná, jiným pacientům ovšem podle ní může život znepříjemňovat výrazně více. „Existují lidé, kteří ji zažívají až do extrému, kdy ovlivňuje každý jejich den,“ řekla Guardianu. „Odcházejí ze zaměstnání, mají problémy ve vztazích, trpí tím a zvuky jim přinášejí skutečné pocity zoufalství a úzkosti,“ dodala.
O misofonii se mluví až od roku 2010
Až do roku 2010 přitom byla dnes již poměrně známá choroba fenoménem neznámým. „Většina dospělých s misofonií vyrostla bez ponětí o tom, proč na některé zvuky reagují tak, jak reagují. Mnozí z nás kvůli tomu dospěli k závěru, že jsme blázni,“ píše na Guardianu. Výsledky nového výzkumu však podle ní, naštěstí, mění situaci a vnáší do ní nové světlo. Popisuje, že v rámci jedné studie požádali badatelé respondenty s nízkou a vyšší formou misofonie, aby v přítomnosti maskovacího zvuku poslouchali zvuk spouštějící ataky.
Ukázalo se, že obě skupiny detekovaly spouštěč stejně snadno. Osoba s misofonií měla intenzivnější reakci teprve poté, co identifikovala, o jaký zvuk se jedná. Tato zjištění podle ní naznačují, že lidé s misofonií nejsou ve své podstatě ve zjišťování konkrétních zvuků, jako jsou popotahování nebo šustění, lepší, spíše jsou jim třeba více vystavováni v každodenním životě, a tak si jich více všímají, nebo je nedokáží tak dobře odfiltrovat jako ostatní. Gregoryová také spekuluje o tom, že v minulosti se mohlo jednat o dovednost, která nositele chránila před útokem predátorů vydávajících podivné zvuky.
Zajímavým návrhem je, že misofonie by mohla být nakažlivá – Gregoryová udává příklad, že její manžel je sám už alergický na zvuky, které spouštějí negativní reakce u ní.
Další novinkou, kterou Gregoryová v souvislosti s výzkumem zmiňuje, je informace, že silné negativní reakce nezpůsobují pouze sluchové rysy zvuků, ale také významy, jež jim byly připisovány. Zřejmým příkladem může být silná reakce na cinkání obojku psa poté, co byl dotyčný vystrašen jeho agresivním chováním. Všechny spouštěcí zvuky ale podle ní nemusejí mít tak jednoduchý původ/vysvětlení, například v jejím konkrétním případě je bez zjevného důvodu negativně ovlivňována vrkáním holubů.
Trauma z dětství, blízká osoba nebo nakažlivost?
Silná reakce na zvuk tak může dle jejího názoru odrážet třeba i těžké vzpomínky. Pokud byl například v dětství někdo zesměšňován nebo kárán za to, že se bál nějakého zvuku, mohou nepříjemné pocity z toho přetrvat do dospělosti a změnit se v chorobu známou jako misofonie.
U některých ovšem vyvolává zvuk silné emoce pouze v případě, že přichází od určitého zdroje, jímž může být i osoba. To by mohly osvětlit výsledky jiného výzkumu, podle kterých jsou intenzivní emoce často spojovány s porušením slušného chování, řekněme pravidel etikety. Potom nás samozřejmě pohoršuje nevhodné chování někoho, na kom nám záleží, více než když se tak chová někdo, koho neznáme, nebo ho známe jen velmi málo. Může se to týkat třeba mlaskání nebo srkání.
Dalším zajímavým návrhem je, že misofonie by mohla být nakažlivá – Gregoryová udává příklad, že její manžel je sám už alergický na zvuky, které spouštějí negativní reakce u ní.
Hluboká osobní zpověď s cílem pomáhat a léčit
Cílem knihy, kterou Guardian označil za hluboce osobní ponor do vlastních spouštěčů, je nabídnout podporu těm, kterým se podle Gregoryové až příliš často radí, aby nepříjemné zvuky ignorovali, nebo jednoduše ostatní požádali, aby je přestali vydávat. „Emocionální reakce je mnohem složitější než pouhé naštvání. Někteří nemocní mají doslova pocit, že jsou v nebezpečí, nebo že se za chvíli zblázní. Když se setkají se spouštěcími zvuky, cítí se být v pasti a bezmocní. Pokud si myslíte, že to nic není, pak nezažíváte to, co nemocná osoba,“ uzavírá autorka.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: The Guardian