Neviditelná smítka erodovaného plastu z dávno zapomenutých zubních kartáčků nebo obalů od sladkostí. Jsou všude. Žijí v našich koších na prádlo, Mariánském příkopu i v lidském krevním oběhu. Mikročástice plastů mohou být dostatečně malé na to, aby pronikly biologickými bariérami, jako jsou střeva, kůže a tkáň placenty. Ale jak velké obavy bychom z nich měli mít? A existuje nějaký způsob, jak minimalizovat působení mikroplastů na náš organismus? Ve svém článku pro The Guardian o tom píše autorka Amy Flemingová.
Odborníci se shodují, že v současné době ještě kvůli nedostatku údajů neznáme škodlivé účinky mikroplastů. „Ve studii by bylo opravdu obtížné izolovat vliv mikroplastů od všech ostatních znečišťujících látek,“ podotýká pro The Guardian vedoucí vědecký pracovník Úřadu pro ochranu životního prostředí v australském státě Victoria Mark Taylor. S tím souhlasí i environmentální toxikoložka z Imperial College v Londýně Stephanie Wrightová. „Ale řekla bych, že snížení expozice částicím obecně, včetně mikroplastů, bude pravděpodobně prospěšné,“ říká serveru.
Nový nejlepší přítel? Vysavač
Vyhýbat se těmto látkám je nicméně náročné – vzhledem k tomu, že se nacházejí „ve vzduchu, pitné vodě, prachu a potravinách,“ vyjmenovává Wrightová. Potraviny a nápoje uzavřené v plastu byly přitom dlouho spojovány s čistotou, nezávadností a ochranou před kontaminací. Nyní ale víme, že zpracované a balené potraviny a nápoje patří mezi věci, které jsou mikroplastům vystaveny nejvíce, upozorňuje Wrigtová. Vylučování plastů se pak podle ní zvyšuje ve chvíli, když jsou obaly vystaveny teplu. „Z horké vody v plastových kelímcích a nádobách na jídlo s sebou se také uvolňují mikro a nanočástice, v některých případech biliony na litr, i když není známo, zda se jedná o skutečné plastové částice,“ vysvětluje.
Je zcela zřejmé, že ať už se jedná o mikroplasty nebo stopové kovy, pravidelné vysávání je skutečně účinné při snižování zátěže.
Prvním krokem pro snížení vystavování se mikroplastům tak podle ní může být neohřívání věcí v plastu nebo vyhýbání se horkým tekutinám, které přišly s plastem do kontaktu. Pokud jde o vodu, dává Wrightová před balenou přednost té z kohoutku. „Některé balené vody, včetně skleněných lahví, obsahují tisíce částic mikroplastů na litr,“ upozorňuje.
Dalším jednoduchým způsobem, jak omezit vystavování se mikroplastům, je podle Taylora udržování čistoty v domácnosti. „Koberce, záclony, pohovky, které pravděpodobně nejsou vyrobeny z úplně přírodních látek, degradují a jejich vlákna se hromadí,“ vysvětluje. Chuchvalce prachu, které se válí pod pohovkou, tudíž obsahují plastová vlákna. „Je zcela zřejmé, že ať už se jedná o mikroplasty nebo stopové kovy, pravidelné vysávání je skutečně účinné při snižování zátěže,“ dodává Taylor. Tyto látky se podle něj usazují také v otevřených nádobách s vodou, na ovoci, na rukou nebo kuchyňském náčiní. Právě v domácnostech totiž podle Taylora absorbujeme plastového znečištění vůbec nejvíce.
Vyvinuli jsme se tak, abychom se vypořádali s vdechováním a požitím nečistot. Proto máme komplexní dýchací systémy a nejrůznější záchytná zařízení, která zabraňují vnikání částic do plic. Proto máme imunitní systém, který je nastaven tak, aby se vypořádal s malými cizími tělesy. Proto máme trávicí systém, který nepropustí větší nečistoty do našeho systému – prostě jím projdou.
Minimalizace, ne stres
Taylor ale zároveň upozorňuje, že těmto věcem je nemožné se vyhnout, a proto nemá smysl dělat si starosti kvůli každému kousku plastu, s nímž se setkáme. „Skutečnost je taková, že lidé žijí déle než kdykoliv předtím. Někteří lidé – z celosvětové populace čítající osm miliard – budou samozřejmě postiženi a dost možná zemřou v důsledku vystavení mikroplastům,“ podotýká. Cesta vpřed podle něj ale spočívá ve „vyvážení rizika mikroplastů versus praktická opatření a délka života“.
Místo stresu tak Taylor radí zaměřit se na minimalizaci nepotřebných plastů. „Pokud máte děti, potřebujete plastové lžičky a talíře?“ ptá se Taylor. On sám uvádí, že se aktivně vyhýbá nákupu potravin, jako je například ovoce a zelenina zabalená v plastu. V kuchyni pak místo plastů používá sklo. „Nosím převážně, ale ne výhradně – protože moje pracovní bunda je z polyesteru – oblečení z přírodních vláken,“ nastiňuje.
Zaměřit se na budoucnost
Také docent environmentálních věd na Southamptonské univerzitě Malcolm Hudson říká, že bychom kvůli mikroplastům neměli propadat panice. Pochybuje, že v tuto chvíli snaha omezit expozici nějak výrazně změní jeho zdraví. „Vyvinuli jsme se tak, abychom se vypořádali s vdechováním a požitím nečistot. Proto máme komplexní dýchací systémy a nejrůznější záchytná zařízení, která zabraňují vnikání částic do plic. Proto máme imunitní systém, který je nastaven tak, aby se vypořádal s malými cizími tělesy. Proto máme trávicí systém, který nepropustí větší nečistoty do našeho systému – prostě jím projdou,“ vysvětluje pro The Guardian.
Některé balené vody, včetně skleněných lahví, obsahují tisíce částic mikroplastů na litr.
Místo toho by podle něj bylo lepší věnovat energii tomu, abychom zabránili hromadění dalších plastů na planetě. „Pokud bude životní prostředí stále více znečištěné, myslím, že tu máme potenciálně škodlivý problém,“ varuje. Částečně je to způsobeno právě i obrovským objemem mikroplastů, které se za několik desítek let nahromadí. A čím větší je expozice, tím větší je riziko. „Před několika lety proběhla studie, která ukázala, že lidé pracující v textilních továrnách v Bangladéši byli vystaveni velmi vysokým hladinám mikroplastových vláken v ovzduší a skutečně onemocněli respiračními chorobami,“ upozorňuje.
Dalším důvodem, proč zdravotní rizika s časem porostou, je to, že čím jsou částice starší, tím mohou být toxičtější. Mohou se v nich také nacházet patogenní mikrobi a přebírat další znečišťující látky, jako jsou těžké kovy.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian