Svou první panickou ataku jsem zažila skoro před 10 lety. Nemohla jsem usnout, převalovala se a bušilo mi srdce. A pak TO přišlo. Ve třiceti většinou z vlastní zkušenosti netušíte, jak přesně probíhá infarkt, a já jsem byla přesvědčená, že přesně takhle. Prudká pulsující bolest na hrudi, pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout, propocené tričko během jedné minuty.
Tehdy to sranda nebyla, zpětně mi ale připadalo úsměvné, co mi běželo hlavou. „Tak takhle to vypadá předtím, než umřu? Mám se převléknout a zavolat si sanitku? V čem se vlastně jezdí do špitálu? Můžou se mnou jet děti?“ Manžel byl v té době tisíce kilometrů daleko, a to bylo důvodem, proč jsem nakonec svůj první „infarkt“ zaspala. Doslova. Ráno jsem jen zavolala své praktické lékařce, připravená na všechno. „Tlak i EKG máte v normě. Za mě jste úplně zdravá, málem jste umřela jen ve své hlavě,“ zhodnotila to moje doktorka a další panické ataky s podobným průběhem to později jen potvrdily.
No jo, ale i když umíráte „jen“ ve své hlavě, fakt to není jako koukat se na napínavý thriller. Jste potom energeticky na dně několik hodin a někdy i dní, jako po výstupu na Mount Everest. A i když si můžete oddechnout, hlavou vám běží, kdy se TO stane příště. A taky, kdy se TO stane doopravdy.
Lisa na webu Wondermind sdílí: „Záchvaty paniky jsou jako nákladní vlak, přijíždějící odnikud. U mě to často začíná tím, že mi začne být hrozné vedro, zrychlí se mi tep, trochu mi znecitliví ruce nebo nohy. Jednou nebo dvakrát jsem měla také pocit, že se buď pozvracím, nebo spadnu, protože jsem vůbec necítila nohy. Všechno začalo při pokusech o umělé oplodnění, kdy jsem měla pocit, že je všechno jen na mně, a nesmím selhat.“
Jít strachu naproti
Právě proto jsem se po jedné ze svých obzvlášť vydatných „smrtí“ rozhodla své úzkosti řešit s někým jiným než sama se sebou („Příště už na to sama sobě neskočím!“) a kamarády („Buď ráda, že jsi zdravá, a nevymýšlej blbosti. Prostě na to nemysli!“).
Vzhledem k tomu, že jsem měla problém navázat se na jednoho terapeuta, vybrala jsem si KBT. Tedy terapii, kam dochází skupinka lidí s podobnými problémy jako vy. Ve více lidech se to lépe táhne. V první řadě je léčivé, že v tom nejste sami. Mezi svou rodinou a kamarády jsem si občas připadala jako jediný „chabrus na nervy“. Tady naopak nebyl nikdo, kdo by nevěděl, o čem mluvím.
U mě to často začíná tím, že mi začne být hrozné vedro, zrychlí se mi tep, trochu mi znecitliví ruce nebo nohy. Jednou nebo dvakrát jsem měla také pocit, že se buď pozvracím, nebo spadnu, protože jsem vůbec necítila nohy. Všechno začalo při pokusech o umělé oplodnění, kdy jsem měla pocit, že je všechno jen na mně, a nesmím selhat.
Principem KBT terapie je dokonale poznat své strachy… a pak se jim vydat naproti. Děsí vás jízda metrem? Potom byste měli po malých kouskách absolvovat co nejvíc tras z konečné na konečnou. Při sociální fobii zase můžete dostat za domácí úkol oslovovat třeba neznámé lidi na ulici.
KBT je zkrátka šitá na míru a potřebujete k ní zkušeného terapeuta, který vás touto cestou provede. Kromě toho jsem se ale naučila používat i několik univerzálních záchranných brzd, které vás z těchto nepříjemných stavů vytáhnou hned. Ideálně ještě dřív, než se úzkost pořádně rozjede:
1. Dýchej!
Víte, co se stane, když jsme ve stresu? Naše tělo v pohotovostním nastavení „bojuj, nebo uteč“ automaticky nasadí mělké a zrychlené dýchání. Je to dobrá taktika, když se chystáte s klackem na medvěda. Při úzkosti vám ale tenhle dech po určité době může vyvolat hyperventilaci, projevující se brněním, křečemi a bolestí na hrudi.
Co s tím? Na výběr je hned z několika dechových technik, pro začátek ale doporučuji vybrat si ty opravdu nejjednodušší. V panice budete jen těžko lovit zpaměti složité dechové vzorce.
5 na 5: Při nádechu nosem počítejte do pěti, stejně dlouhou dobu trvá výdech (nosem nebo ústy).
4–7–8: Nadechujte se nosem a počítejte do čtyř. Zadržte dech na sedm sekund a potom pomalu vydechujte na osm sekund.
2. Přesměruj pozornost
„To se snadno řekne, ale já přece umírám!“ křičí váš mozek v panice. Přelstěte ho, uvidíte, že se nechá. Překlopte vědomou pozornost na detaily okolo sebe, třeba se pokuste najít a pojmenovat všechny modré věci v okolí. Ideální je kombinovat hned několik smyslových vjemů – čeho se právě teď dotýkáte? Jak to voní? Slyšíte nějaké zvuky, a pokud ano, jaké?
Nebo si dejte lekci na Duolingu, vyluštěte křížovku, postavte domeček z karet, řekněte si nahlas nebo v duchu co nejvíc slov začínajících na „A“.
Reklama
Je úplně jedno, pro jaký úkol se rozhodnete – to důležité na tom všem je, že se váš mozek přestal otáčet ve spirále strachu a blikajících bezpečnostních kontrolek.
3. Vyhodnoťte skutečnou hrozbu
Tak schválně, kolikrát už jste takhle vyšilovali z podobných příčin? Kdy to bylo naposledy a co se potom stalo? Byla to opravdu taková katastrofa, jakou jste si vyprojektovali do posledních detailů? Pravděpodobně se totiž nestalo vůbec nic. Tak proč by se to mělo stát tentokrát?
4. Nejste v tom sami
Na Instagramu, Facebooku i dalších sociálních sítích fungují podpůrné skupiny lidí, které trápí úzkosti. Znáte to – sdílená starost, poloviční starost. Jednou pomůžou oni vám a podruhé někoho zase podržíte vy. Kromě toho můžete využít profesionální pomoc a konzultaci, třeba na lince První psychické pomoci 116 123, která funguje zdarma a nonstop.
5. Všechno má začátek a konec
„Nic netrvá věčně“ se většinou s povzdechem používá na konec nádherných chvílí a zážitků. Naštěstí má tahle věta i pozitivní význam, který obzvlášť oceníte při úzkostech. Žádná panika netrvá napořád, nejde to. Když budete aktivně zkoušet jeden z bodů výše, rychleji vám to uteče. Ale i když nebudete dělat vůbec nic, sama časem odezní.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek