Vyplývá to z výsledků nové studie Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), kterou pro ni zpracovala společnost EY podle nových dat Ústavu zdravotnických informací a statistik (ÚZIS).
V České republice žije více než 160 tisíc dospělých a přibližně čtyři tisíce dětí s revmatoidní artritidou, tisíce dalších lidí každý rok přibývají. Nejčastěji jde o ženy ve věku 40 až 60 let. U malých pacientů jde o takzvanou juvenilní idiopatickou artritidu, jíž každoročně onemocní dvě až tři stovky dětí.
Zánětlivá onemocnění poškozující klouby
Revmatoidní artritida, lidově revma, se projevuje zánětem synoviální membrány, obklopující klouby. Tento zánět je původcem otoků, bolestí, ztuhlosti a postupného poškození kloubů. Choroba zpravidla napadá stejné klouby na obou stranách těla, vedle kloubních symptomů se mohou objevit i mimokloubní, zahrnující záněty šlach nebo řídnutí kostí.
Nemoc probíhá ve čtyřech stádiích. Během prvního dochází k poškození měkkých tkání kolem kloubu a k řídnutí přilehlých kostí (osteoporóza). Ve druhém stádiu se začíná narušovat struktura kloubu, třetí stadium přináší změnu tvaru kloubu a jeho uspořádání (deformace). Ve čtvrtém stadiu znemožňuje ztuhlost kloubu jakýkoliv pohyb. Bez adekvátní léčby tak může revmatoidní artritida způsobit trvalé deformace a omezení pohyblivosti kloubů, což významně zhoršuje kvalitu života pacientů.
Čím včasnější diagnostika, tím vyšší šance na úspěch léčby
Toto chronické zánětlivé onemocnění dříve vedlo k invaliditě a plné závislosti pacienta na okolí. Jak studie AIFP ukazuje, současná léčba dokáže kombinací moderních léčiv, fyzioterapie a změn životního stylu postup nemoci zpomalit a funkčnost kloubů výrazně zlepšit. Zásadní ale je, aby byla nasazena včas. Nedostatečně léčeným pacientům hrozí nejen trvalé poškození kloubů, ale i zvýšené riziko onemocnění srdce, ledvin, plicních komplikací nebo infekcí.
Reklama
Navzdory pokrokům v léčebných možnostech však situace stále není ideální. Prof. MUDr. Ladislav Šenolt, Ph.D., předseda České revmatologické společnosti, upozorňuje zejména na problémy s nedostatečnou podporou včasné diagnostiky. V současné době se pacient podle něj od prvních příznaků dostává k odborníkovi v řádu několika měsíců, k biologické léčbě se pak dostane v horizontu osmi let. „Což je dlouhá doba i s přihlédnutím k tomu, že v zahraničí je běžné nasadit pacienta na biologickou léčbu již o dva roky dříve,“ uvádí příkladem profesor Šenolt.
Velkým přínosem může být přístup praktických lékařů
Zkrátit čekací dobu mohou pomoci přitom už sami praktičtí lékaři. Podle profesora je však zásadní nenechávat objednání k revmatologovi na pacientech samotných, ale aktivně se do procesu zapojit. „Pokud u pacienta existuje podezření na zánětlivé revmatické onemocnění, měl by praktický lékař zvednout telefon a revmatologovi přímo zavolat. Když jsou pacienti odesláni, aby se objednali sami, dostanou většinou termín již zmiňovaný, tedy nejdříve za tři až čtyři měsíce, někdy i déle, což významně zkracuje dobu, kdy by mohli být léčeni,“ vysvětluje lepší cestu k efektivnější léčbě.
A čím pozdější zahájení léčby, tím hrozí horší vyhlídky na úspěch. „Choroba se při včasné léčbě lépe dostane pod kontrolu a z dlouhodobého hlediska má pacient lepší prognózu. Proto by měly fungovat ambulance pro časný záchyt artritidy,“ popisuje profesor s tím, že v Revmatologickém ústavu se jedna taková nachází. Další podobnou provozuje v Brně profesor Petr Němec a svého času fungovala také v Hradci Králové. Celorepublikově to je ale problém, proto se v Revmatologickém ústavu snaží podporovat ostatní lékaře, aby takové ambulance zaváděli také.
Hlavní roli nehraje lék, ale rychlost nasazení
Revma dříve vedlo k plné invaliditě pacienta a zkrácení jeho života v průměru o pět až deset let. Přestože ani v současnosti není onemocnění plně vyléčitelné, léčebné a podpůrné možnosti prognózu pacientů již výrazně zlepšily. Kombinací moderních biologických léčiv (tzv. biologických DMARD), fyzioterapie a cílených změn životního stylu se daří zpomalit postup nemoci, zmírnit její příznaky a redukovat zánětlivost i strukturální poškození kloubů. Délka života pacientů nyní odpovídá celorepublikovému průměru.
Velká část pacientů by bez této léčby rychle progradovala a nemoc by je uvedla do invalidního stavu.
Paradoxem ale je, že ačkoliv se moderní léčebné přípravky dostávají ke stále vyššímu počtu lidí, kteří je potřebují, není podle profesora Šenolta v konečném důsledku nejdůležitější, který lék je nasazen, ale jak brzy samotná léčba začne. Znovu se tím podle něj ukazuje, jaký význam má včasná diagnóza: pokud se totiž zahájí brzy, může se stát, že pacient biologickou léčbu ani nebude potřebovat.
Biologická léčba změnila obor, většině pacientů ale stačí terapie konvenční
Pod termínem „biologická“ léčba si můžeme představit cíleně působící léky, které se aplikují podkožní injekcí, méně často pomocí infuze nebo formou tabletových přípravků, které fungují obdobně nebo někdy i lépe než biologické přípravky. „To je to, co významně změnilo obor. Velká část pacientů by bez této léčby rychle progradovala a nemoc by je uvedla do invalidního stavu,“ přibližuje profesor Šenolt s tím, že díky novým léčebným postupům však naprostá většina pacientů může pracovat, vede normální život, nemá silné bolesti a může dobře spát. „Obor se tak proměnil z relativně smutného na mnohem veselejší,“ říká lékař s úsměvem.
Většině lidí stačí podle něj standardní neboli konvenční léčba, nejčastěji methotrexát. „Tato léčba funguje často dobře a pacienti vedou normální, někdy mírně limitovaný způsob života,“ vysvětluje profesor. Pokud je však onemocnění aktivní, jinými slovy nedostatečně reaguje na léčbu, což znamená, že klouby jsou po ránu ztuhlé, otékají, bolí, pak by pacient měl dostat léčbu biologickou.
Jak vypadá nasazení biologické léčby v praxi: Janě Křížkové splnilo sen o rodině
Juvenilní idiopatická artritida se u Jany Křížkové objevila v osmi letech. Nejen diagnózu, ale i smutnou prognózu si od lékařů vyslechla až o půl roku později. Než se dozvěděla, že skončí na invalidním vozíku, byla léčena pouze analgetiky a její stav se zhoršil natolik, že byla odkázána na péči svého okolí a nedokázala se sama o sebe postarat.
Dětství prožila převážně v nemocnicích, lázních a na rehabilitacích. Nemoc ji vyčleňovala z kolektivu vrstevníků, brzdila ji v realizaci životních snů a cílů, brala jí energii i chuť do života. Rodiče se ale nevzdávali a dostali Janu k odborníkovi, který se jí ujal a začal léčit. V té době již ovšem měla zničené klouby a s tím související trvalé omezení.
„Ze zdravé a veselé holky jsem se stala unavenou a bolavou, což změnilo život celé naší rodiny. Výlety a dovolené se přizpůsobovaly mému aktuálnímu stavu, protože každý den s juvenilní idiopatickou artritidou je jiný. Při akutních stavech jsem byla upoutaná na lůžko a potřebovala pomoc při každé činnosti, nezvládala jsem se ani posadit nebo napít,“ vzpomíná.
Bojovnice Jana se ale přesto všechno snažila žít jako každý, nemoc přijala jako svou součást, začala chodit do práce, randit, prostě žít. Skutečný zlom přinesla biologická léčba, která její snahy o nevzdání se života podpořila a sedla jí hned na první pokus. Následovalo rozhodnutí založit rodinu, porod prvního syna a za pět let druhého.
„Ani teď to není vždy jednoduché, nemoc se občas ozve, bolesti se ale dají vydržet,“ říká Jana. S revmatoidní artritidou žije 41 let, klouby má zničené a některé vyměněné, je v invalidním důchodu. „Přesto se cítím šťastná, že se mi splnil životní sen. Mám svou milující rodinu, která se mnou má trpělivost, a když potřebuji, vždy mi pomůže. Jsem vděčná za každý den se svými blízkými,“ usmívá se a dodává, že biologická léčba změnila její život od základů.
Dostupnost léků se zvyšuje, situace se snad bude ještě zlepšovat
Moderní léčba je pacientům podávána ve specializovaných zdravotnických centrech, kterých je v Česku aktuálně kolem sedmdesáti. Nejvíce je jich v Praze, Moravskoslezském a Jihomoravském kraji, třeba v Ostravě hned deset. V kombinaci s postupným poklesem ceny těchto léků se specializovaná biologická léčba stává dostupnější stále vyššímu počtu těch, kteří ji potřebují.
Nedostatek revmatologů by bylo možné částečně řešit přenosem některých kompetencí na praktické lékaře, například při monitorování pacientů.
„Tyto léky jsou dnes zhruba na třetině nebo čtvrtině ceny, než tomu bylo před dvaceti lety. Jak ale přibývají počty pacientů ambulance a centra biologické léčby často překračují své rozpočty, které mají vyhrazeny od pojišťoven, na část indikovaných pacientů se opět biologická léčba nedostává. Lékaři jsou navíc za svoji práci, jež logicky často končí nadprodukcí, pojišťovnami penalizováni,“ kritizuje profesor Šenolt. Předpokládá však, že ceny moderních léků se budou do budoucna dále snižovat, což snad přispěje k léčbě většího počtu pacientů.
V Česku schází revmatologové
Zřizování a provoz ambulancí pro včasný záchyt artritidy je proto podle odborníků záležitostí zásadní, bohužel ale zároveň náročnou. A to zejména proto, že Česko se aktuálně potýká s významným nedostatkem revmatologů. Situace je kritická zejména v kraji Ústeckém, Pardubickém, Královehradeckém a na Vysočině. Celkově v Česku ordinuje jen 280 revmatologů, v jižních Čechách například působí pouze jeden dětský revmatolog.
I zde mohou v účinném řešení hrát významnou roli praktici. Profesor Šenolt je toho názoru, že nedostatek revmatologů by bylo možné částečně řešit přenosem některých kompetencí na praktické lékaře, například při monitorování pacientů.
„Revmatolog sleduje své pacienty většinou každé tři měsíce, stabilizovaného pacienta je možné vidět jednou za půl roku. V mezidobí je potřebné, aby monitorování onemocnění a bezpečnosti léků převzal praktický lékař, podobně jako je to u hypertenze, diabetu a řady dalších nemocí. To je jedna z důležitých možností, jak alespoň částečně řešit situaci s nedostatkem revmatologů,“ vysvětluje.
Angažovat by se měly také kraje prostřednictvím pobídek nejen pro revmatology, ale i ostatní specializace, které jim chybí. „Ruku v ruce by měla jít motivace studentů lékařských fakult ke studiu revmatologie, kterou v posledních letech intenzivně podporuje naše odborná společnost,“ dodává.
foto: se svolením Ladislava Šenolta, se svolením Jany Křížkové, zdroj: Autorský článek