Je tomu několik desetiletí, co jsme se radovali, když rodiče vypadli na víkend z bytu či z domu a mohli jsme udělat doma mejdan. Teď jsme rádi, když vypadnou dospívající či dospělé děti, co s námi bydlí, a my máme klid. Těžko poměřit, která kvalita je lepší, zda rodiče pryč nebo děti v tahu, ale to první si už moc nepamatuju a úklid po mejdanu dal práci, takže druhá varianta je komfortnější.
Tohoto klidu využíváme k tomu, abychom pozvali úhlavní kamarádku a byl čas s ní mnohahodinově všechno probrat. Tak jsem vyrazila k Táboru, a protože ani manžel nebyl doma, byl to senzační večer. Byl mi přidělen Davidův pokoj. Tereza mi ukázala jeho poslední fotku, je mu dvacet a je to moc hezký kluk, vysoký, sportovec, hezčí než herci idolové. Se zájmem jsem prohlížela kupy na jeho psacím stole – matematika ČVUT, jakýsi nákres či rys, test na zbrojní průkaz, fotky správných postojů bojového umění, boxovací pytel s boxerskými rukavicemi, skripta pro potápěče. V rámečku se usmívala krásná dívka jeho věku, musí to být moc hezký pár.
Lehla jsem si do mladíkovy postele, ale znáte to, když nejste ve svém, tak se hodně vrtíte. V nohách jsem ucítila něco podezřelého, co do postele nepatří! Přiznávám se, lekla jsem se, jestli tam není něco nebezpečného, nebo mrtvola hlodavce, a radši rozsvítila hlavní světlo a s napětím odkryla peřinu. Bylo to divné, nehýbalo se to. Opatrně jsem se přiblížila… Plyšákový roztomilý pejsek na mě koukal skleněnýma očima, bylo evidentní, že má za sebou řadu let muchlání a spaní s páníčkem. Tak jsem ho posadila na stůl se slovy – budeš v boudě, já spím bez tebe! Ráno jsem řekla, s kým jsem mohla strávit noc. „Má ho od dětství,“ smála se Tereza. „ No a co se divíš, je to pořád dítě!“