Poslední dobou mi vrtá v hlavě téma, které mám snad dennodenně doma na talíři. Taky už jste někdy slyšeli, že by si vás vaši rodiče představovali někde jinde nebo jako někoho jiného? Nebo jste snad ti, co něco takového řekli svému dítěti?
Obecně vzato je samozřejmé, že každý rodič má nějakou představu o svém budoucím potomkovi a chce pro něho "jen to nejlepší". Devět měsíců čekání je poměrně dlouhá doba na to, utvořit si v hlavě utkvělou představu, a následně podle ní své dítě i vychovat.
Je "jen to nejlepší" pro nás to nejlepší?
Rodiče se nás snaží vychovat k nějakému obrazu svému nebo něčemu, co by sami chtěli a nemají. Mají své měřítko, svůj názor a své zkušenosti. A právě proto se pak často zapomíná na to, co bychom si vlastně přáli my. Každý z nás se narodí jako originál s vlastním pohledem na svět, vlastním měřítkem a v každém z nás už je stanoveno něco, čemu se říká talent, tedy to, v čem jsme vlastně dobří, co bychom měli rozvíjet a co nás třeba i zajímá a baví.
Děti by se měly v jistém věku vzepřít, rodiče by je neměli nutit do něčeho, co se jim samotným nepodařilo zvládnout.
Proč bych tedy měla za každou cenu chodit na hodiny klavíru jenom proto, že mě "nutí" rodiče, přičemž každou skladbu mám doslova vydřenou, tu činnost nesnáším a mé přednosti jsou úplně někde jinde, třeba ve sportu? Ale ten nesmím dělat, protože…
Bohužel, je to tak v dnešní době u většiny domácností. Často se pak stává, že se přesně tímto přístupem k dětem potlačují a následně i zanikají jejich vrozené talenty. To je největší škoda, protože ne všechny děti jsou natolik tvrdohlavé, aby se postavily na odpor a i přes zákaz svůj koníček rozvíjely. Rostou z nich pak lidé s typicky českou mentalitou: "Nic mě nebaví, nezajímá, nic neumím, ale hlavně musím všem okolo všechno zkritizovat."
Stát si za svým se vyplatí
Neříkám, že je to tak u všech a že nejsprávnější řešení této situace je tvrdohlavost, ale stát si za svým se mnohdy dost vyplatí. I když to s námi rodiče nemusí myslet zle a všechno pro nás dělají ve své dobré víře.
Pokud mám říct něco z vlastní zkušenosti, heslo mého úspěchu bylo a je vždy toto: "Základem je neposlouchat." Ne vždy je sice to, co chceme, rozumné, ale sami přece musíme nejlépe vědět, jaký cíl v životě máme, čeho jsme schopni a hlavně čeho chceme z vlastní vůle dosáhnout.
A taky se musíme stokrát spálit, protože jedině z vlastních chyb se dokážeme poučit. Nikdy nedosáhneme úspěchu v něčem, co nám předepsal někdo jiný, protože si nedokážeme představit ten cíl, který vidí jenom hlava, která to sama vymyslí, a nemáme motivaci, která nás pohání dopředu.
Nakonec bych našla asi rozumné řešení pro obě strany. Děti, poslouchejte své rodiče, ale buďte ohledně svých zájmů trochu víc své. Rodiče, naslouchejte více svým dětem, co je baví a zajímá, protože jestli je milujete, dokážete je podpořit v čemkoli.
foto: Carly Kirstenová
