Začalo léto a poslední, po čem toužím, je strávit jeho sebemenší část s účastníky zájezdu. Průšvih ale je, že atmosféra odjezdů ve mně vyvolá stejné pocity, jaké před mnoha desetiletími popsal John Steinbeck v kouzelné knížce Toulky s Charliem.
„Když jsem byl ještě moc mladý a táhlo mě to někam jinam, dospělí lidé mě ujišťovali, že dospělý věk mě z takových laskomin vyléčí. Když jsem byl už věkem dospělý, předpisovali mi jako lék střední léta. Ve středních letech mě ujišťovali, že mou horečku utiší zralejší věk, a když je mi teď osmapadesát, snad se o to postará stáří. Nic nepomáhá. Čtyři chraplavé hvizdy lodní sirény ještě stále způsobí, že se mi na zátylku rozježí vlasy a nohy začnou podupávat,“ píše Steinbeck.
Jen pohled na jakékoliv nádraží ve mně vyvolá potřebu nechat všeho, nasednout do libovolného vlaku a vyrazit.
„Hluk tryskáče, zabíhajícího se motoru, dokonce i dusot okovaných kopyt na dlažbě ve mně vyvolá to odvěké rozechvění, sucho v ústech a nepřítomný pohled, rozpálí se mi dlaně a žaludek se začne vysoko vzpínat v kleci žeber. Jinými slovy se to se mnou nijak nelepší. A ještě jinými slovy vandrák jednou, vandrák vždycky. Obávám se, že tahle nemoc je nevyléčitelná.“
Já to tak mám především s vlaky. Jen pohled na jakékoliv nádraží ve mně vyvolá potřebu nechat všeho, nasednout do libovolného vlaku a vyrazit. Bohužel moje ruka zůstane přilepená k tyči tramvaje, a tak o ideální dovolené jen sním.
Stačí, když to cítíte
Sedím v letním vedru ve stínu na louce pod stromem a čtu po čtyřiceti letech Waltera Scotta. Upíjím chlazené rosé a přikusuji k tomu meloun se slaným sýrem. Čas přestal existovat, já pomalu usínám a vítr mě ovívá, nikde nikdo, jen já a moje fantazie. Leč jsem chlapec z města, které nerad opouštím.
Takže mnohem raději bych v tom horkém létě seděl v nějakém dublinském pubu, přede mnou napůl vypitý tmavý stout a otevřený sešit. Zapisuji si do něj zážitky z cesty. Mám datum a jméno města, jinak nic. Čas přestal existovat a já cítím, kdykoliv se otevřou dveře, vůni moře.
Miluji vůni moře. Nemusím se v něm koupat, stačí cítit tu slanost. A ještě působivější jsou pohledy na něj. Asi by bylo lepší sedět v kavárně na trochu zašlé promenádě mého oblíbeného městečka Sitges kousek pod Barcelonou. Popíjím Rijochu, namáčím si podlouhlé piškotové těsto do čokolády, kouřím doutník, čtu Fiestu od Hemingwaye a přemýšlím, kde jsem cestou zahlédl papírnictví, abych si koupil sešit a v mistrově díle mohl pokračovat.
Zpátky do tramvaje
Čas přestal existovat. Znuděně pozoruji zábavné dvojice gayů, kteří se procházejí kolem, a říkám si, kde jsem udělal chybu, že jsem tu singl. To také není ono, dovolená má být veselá. Lepší by byla hospůdka Les Incorruptibles v Colmaru. Tady se spíš pije pivo než víno a vybavení trochu připomíná naše devadesátky. Čas přestal existovat. Chodí sem místní a já v duchu zkoumám, kdo je co zač, a můj mozek je zcela zaměstnán složitou úvahou, co si dám ve vedlejší restauraci k večeři. Takže zase starosti a žádná dovolená.
A tak stojím v té tramvaji, do uší mi drmolí kdosi cosi v jednom z mnoha podcastů, které poslouchám cestou do práce, protože je to příjemnější zábava než myslet na resty, které na mě čekají v kanclu. Vidím nastupovat rozjívenou rodinku s kufry, která zřejmě neuspěla v castingu na Účastníky zájezdu II. Musím někam vyrazit, říkám si.
Tak to bude celé léto. Dokud neuvidím nádraží, nevypnu podcast a neodkliknu zabookování hotelu v prvním místě, které mě napadne. Užijte si léto, na rozdíl od vzpomínek na něj netrvá dlouho. Čas existovat nepřestal.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek