Zatímco před měsícem hokejisté byli oslavováni a šťastné fanynky a fanoušci měli svého hrdinu ve střelci vítězné finálové branky, nyní fotbalistům padla druhá strana mince oblíbenosti. Již to nejsme „my“, kdo hrajeme na hřišti, ale „oni“ a místo klaďasů se lidé shodují na nejhorším ze špatných.
Je zajímavé sledovat měnící se nálady na sociálních sítích od „zpívá hymnu nejlíp“ po „Poborský mu to ve studiu pěkně nandal“. Do toho se samozřejmě prolínala oblíbená česká vlastnost svést to na nespravedlnost světa, v tomto případě na „proti našim zaujatého“ rozhodčího.
Odstrčený národ
Jeho rumunská národnost pak umožňovala rozkvést konspiračním úvahám, že jeho výkon není náhoda, nýbrž pomáhá „svému“ národnímu týmu, jemuž by určitý výsledek našeho zápasu mohl přinést postup. Po neuznaném gólu se sledující občanstvo sjednotilo proti společnému nepříteli a báje o nespravedlivě odstrčeném národě si připsala další odstavec.
Mně pak bylo nejvíce líto lidí, kteří za tuhle bídu dali peníze a jeli k dalekému Baltu.
Ale máme mezi sebou i lidi věřící a optimistické, kteří tipovali i za krutých a rychle ubíhajících časů, kdože rozhodne v prodloužení. Líbil se mi tip na Krejčího v poslední minutě z penalty. Nakonec v prodloužení gól padl, ale do té špatné branky. A jak to tak chodí, příznivci ligových týmů začali rozvracet křehkou společnou jednotu poukazováním na nemohoucnost reprezentantů z toho druhého pražského S. Na závěr došlo k většinové shodě, že za to může rozhodčí a trenér. Oba ven.
Mně pak bylo nejvíce líto lidí, kteří za tuhle bídu dali peníze a jeli k dalekému Baltu, což, jak věděl již Cimrman, „nepotěší“.
Deset milionů trenérů
Povzdechl-li si v minulém století francouzský prezident Charles de Gaulle „jak vládnout zemi, kde existuje 256 druhů sýra“, mohla by kterákoliv hlava státu českého kontrovat tím, jak vládnout zemi, která se při libovolném sportovním utkání promění v deset milionů trenérů. A abych neviděl třísku v očích jiných, maje břevno ve svém, tak trpělivý hledač by i v mých postech našel pár nepěkných slov na adresu sestavy českého hokejového nároďáku, abych za pár týdnů nadšeně a dojatě jásal ve vyprodané aréně nad výkonem mistrů světa.
Jsme holt národ rozumbradů, kteří vědí vše nejlépe, a tolerance ke kompetentnosti se zde netrpí. Proto je tak těžké se u nás na něčem shodnout, protože v zemi kutilů ví každý nejlépe, jak postavit jadernou elektrárnu nebo most. Když má ale přejít od slov k činům, bývá to horší. Jak už věděl ostrý v kritice a praktický v novinařině či politice Karel Havlíček Borovský. Jeho úsloví „kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou ráčilo přejíti“ bohužel nezastárlo.
Fotbal pro nás skončil a začalo léto, období výmluv, že se nedá nic moc dělat, protože jsou lidi na dovolené. Pak budou volby, pak Vánoce a další a další období, kdy je možné svalovat na okolnosti, proč jsme s něčím nezačali. Fotbalisté letos nezahráli dobře, což je důvod ke smutku až naštvání. Je to ale stejné jako se sociálními sítěmi. Skutečný život většiny z nás probíhá jinde. Je možné tedy i fotbalistům předvést, jací pašáci jsme na svém vlastním hřišti my.
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
