Odchod Pirátů do opozice zahájil jejich vnitřní debatu, k čemu vlastně jsou a co nám budou nabízet. Uvidíme. To, co nám chybí a co Piráti přes očekávání nebyli schopni zaplnit, je program pro nejmladší Česko. Stále nerozumím tomu, proč se politické strany a hnutí více neotevřenou opravdu mladým lidem. Přineslo by to jejich komunikaci příjemnou energii a čerstvý závan naděje.
Naše strany jsou obranáři. Stále něco brání, jejich program je strach, že o něco přijdeme. Například o devadesátky, které se ale logicky vrátit nemohou, protože stav světa i ten náš je naprosto odlišný od té dekády.
Kam až pro hodnoty
Jiní brání tradiční hodnoty, aniž je jasné, co si pod tím představují. Kam až ale máme pro ty tradiční hodnoty zajít? Do minulého století, jehož půlku jsme strávili v nacistické a komunistické nadvládě? Do první republiky?
Mohli bychom jít od jedné strany ke druhé a našli bychom, čemu chtějí zabránit, ale ne to, kam chtějí tuto zemi dovést.
Její reálné problémy bychom ale vskutku řešit nechtěli. I tak byla ale kulturně velmi otevřená novotám a nedá se tedy říct, že by zde vládla konzervativní atmosféra. Nebo jít až do devatenáctého století? Ještě hlouběji?
Defenzivní politika
Kdepak. Je-li konzervatismus pojímán jako pohled dozadu, je to spíš zaprděnost a útěk před otázkami, na které si musíme dát jasnou odpověď, chceme-li něco říct k dnešnímu světu. A tak bychom mohli jít od jedné strany ke druhé a našli bychom, čemu chtějí zabránit, ale ne to, kam chtějí tuto zemi dovést.
A když to tam je, tak je to v obvyklých frázích, floskulích a klišé, z nichž cítíme, že autoři cosi chtějí, ale nevědí, jak na to. Celý problém dnešního Česka je, že naše domácí politika je defenzivní, a současně nedokážeme přinášet výsledky. Slova by nám šla. I videa umíme točit, posty na sociální sítě psát. Ale zůstává u těch slov. Věci se nehýbou. Ani se moc nenamáháme říkat, jak chceme toho, co lidem slibujeme, vlastně dosáhnout.
Hra, která už nebaví
Existují samozřejmě jako vždy výjimky. Ale politika jako taková se soustředí na emoce, na reakce na konkurentovy výroky. Vydáváme slova za činy. Natřeli jsme to soupeři, rychle jsme napsali cosi vtipného i obrázek k tomu přidali a soupeř hned odpoví také, a tak my ještě přitvrdíme. A čas letí a sociální sítě se zaplňují, ale těm to nevadí, to je jejich byznys. Byznys politiků by měl mít i tu druhou, skutečnou podobu, nejen marketing. A sice, že po nich něco zůstane. Že pohnou s problémy tak, aby nám svět alespoň neujížděl, když už ho nepředhoníme.
Cítím rozčarování a obavy ve společnosti. A nemohu se zbavit dojmu, že politici jedou dál svoje hry, a tu společenskou atmosféru podceňují nebo si myslí, že přejde, až se někdy zvedne ekonomika, že. Někdo čeká na zázrak, někdo je smířen s nejhorším. Chybí lidé, kteří by dodali naději. Naději věrohodnou, podloženou vírou v činy. Otázka zní, jestli počkáme, až padneme úplně na dno, nebo si řekneme, že každého promrhaného dne je škoda.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek