Pátek Karla Křivana: Když odcházejí Páni kluci a jeden navíc

Nejde být šťastný pořád. Jsou to jen chvilky, záblesky, momenty, ve kterých se cosi spojí, čehosi se dotkneme, a máme krátký a zcela jasný pocit souznění, radosti, objevení, doteku s tím pravým. Pak to zase zmizí, my to chceme přivolat zpátky, ale už to nejde.

I když přijdeme na to samé místo, pustíme si stejnou muziku, setkáme se s tím samým člověkem, stále se třeba cítíme příjemně, ale ten první dotek s dokonalým štěstím tam již není. Ale stejně se k těm momentům pořád vracíme, pokoušíme se je vyvolat znova a znova, protože síla onoho původního setkání stále funguje.

Filmové odchody

V nedávných dnech odešli do neznáma dva lidé, kteří mi podobný okamžik připravili. Nevymysleli nic mimořádného, nezměnili svět, nepřinesli nový výrobek či zásadní myšlenku. Jen mi v určitém období mého života otevřeli oči nebo ukázali prostor, který byl mnohem lepší než ten, kde jsem se momentálně nacházel. Což mi umožnilo lépe snášet podivnosti mé zdejší cesty. Jednou z nich byla režisérka Věra Plívová-Šimková a druhým herec Jiří Hromada.

Hodně mi pomohl, aby mi všechno v hlavě zapadlo tak, aby se s tím dalo docela příjemně žít.

Věru Plívovou-Šimkovou jsem nikdy osobně nepoznal. Nic moc o ní nevím, viděl jsem jeden dokument o její filmové tvorbě. Ale její film Páni kluci mě zasáhl už jako kluka. Byl jsem asi cílová skupina, jak by se dnes řeklo. Bylo mi deset, když jsem ho viděl poprvé. Uprostřed sedmdesátých let, kdy jsme povinně chodili na sovětské válečné filmy a ty české byly plné pionýrských šátků a dětí, které s mým světem neměly nic společného, tu byl najednou příběh kluků z minulosti, kterým jsem ale rozuměl víc než těm, kteří se tvářili současně.

Český Tom Sawyer

Pokoušel jsem se číst Toma Sawyera od Marka Twaina, ale dávná atmosféra jihu Ameriky kolem Mississippi mi nic neříkala a do děje vtáhnout nedokázala. Rád jsem uvěřil její české verzi a záviděl volnost a svobodu z příběhu tří kluků z městečka, když jsme úpěli pod Rakouskem, ale dalo se to vydržet, jak pak trefně toto období charakterizoval Jára Cimrman.

Žádná politika a výchova, jen volnost fantazie a představivosti. Dnes se těžko vysvětluje, jaký dopad to na kluka s přemírou fantazie mělo. Přemlouval jsem rodiče, abychom na to šli znova a znova do kina Orlík, protože žádná možnost nahrávaní a opakovaného pouštění oblíbených částí tehdy neexistovala. Ono těšení se na tu jednu scénu, kterou si snažíte zapamatovat, patřilo k dnes již zmizelým kouzlům návštěvy kina.

Hromada pochopení

Jiřího Hromadu jsem poznal osobně někdy na začátku devadesátek. V době, kdy jsem se nějak snažil smířit se svojí jinakostí, ale pořád jsem ji neuměl pojmout jako cosi samozřejmého. Několik setkání s ním mi hodně pomohlo. Nebyl to jurodivý aktivista dnešního ražení.

Jen samozřejmě, klidně a nahlas říkal, jaký je, a že není důvod to skrývat. A že má smysl se v tom podporovat. Hodně mi pomohl, aby mi všechno v hlavě zapadlo tak, aby se s tím dalo docela příjemně žít. Stačilo pár jeho vět, které bych nedal již dohromady, ale po setkání s ním jsem odcházel srovnaný s tím, jaký jsem, jako nikdy předtím a asi ani po tom.

Pointa? Čiňte lidem dobře a ono se to ujme. Nikdy nevíte, jaký Karel kdy uvidí váš film nebo vyslechne vaše slova. A jak moc mu to pomůže.