„Vy budete grilovat, že jste nic neřekli? A proč topíte, jako kdyby mrzlo? Vždyť je sedmadvacet stupňů?“ Sousedka chalupářka přiběhla, přilákal ji odpolední intenzivní dým vycházející z našeho venkovního krbu. Manžel přikládal polínka o sto šest. „Nebudeme grilovat ani nám není zima. Karel musí topit, protože potřebuje hodně popela!“
Manžel se škaredil, přinesl ale další skleničku, Ireně nalil víno a šel se ochladit do kamenného domu. Irena na mě zvědavě koukala. „Karla znáš léta. Všechno ví, všemu rozumí, zkrátka ředitel. Poslední roky ale dost zapomíná. Radila jsme mu, ať si dělá do mobilu poznámky,“ vykládala jsem zeširoka. „Nepotřebuju to, ohrazoval se: mám paměť jako slon! Prý si pamatuje všechno, co potřebuje. V březnu zapomněl na svátek sestry, prý nečte kalendář. Když šel v dubnu za svojí matkou, nenapadlo mě, že jí jde sice na její přání opravit těsnění v kohoutku, ale zapomene, že ten den má narozeniny! Víš, jak matka plakala?“
Irena popíjela a napjatě poslouchala.
„V květnu byl na služební cestě. Žádná esemeska nepřišla, do telefonu vykládal, co má práce. Žádné přání! Karel zapomněl na moje narozeniny!“
„Strašné! On, který tak miluje čísla?“ žasla sousedka.
„Ale ne v kalendáři! Jen na bankovním účtu! Hrozně jsem se naštvala a přemýšlela, jak ho polepšit. V době mobilů, záznamníků a různých připomínátek včetně facebooku přece nikdo nemůže zapomenout na žádné narozeniny!
Tak jsem vymyslela zastavení. Řekla jsem, že se sejdeme na Václaváku, mám pro něj překvapení. On je dost zvědavý, tak se na Můstek dostavil. Žbrblal, co má celý den za rachotu, že ho bolí nohy a že Václavák nesnáší. Asi tušil, že překvapením nebude zaparkované poršátko, po kterém touží. Kdyby se líp učil, tak by si na něj vydělal. Zastavili jsme u stánku s buřtama.“
„Proč u stánku s buřtama?“ nechápala Irena.
„Abych mu názorně předvedla, jakou mám pro něj, sklerotika, hodnotu po letech manželství! Zíral na mě – a to je jako překvapení? Nic netušil, nic ho nenapadlo. To mě zaskočilo, že je tak zabedněný. Tak jsme šli dál. Kam mě to vlečeš? Skuhral. Došli jsme do květinářství. Proč jsme tady? Nechápal. Před třemi dny jsem měla narozeniny! A z mých očí vyšlehly blesky!“
„Nepovídej! Povídej, to je dobrý! Pokračuj!“ nabádala Irena, celou dobu na mě nadšeně zírala.
„Koupil kytku, ale byl najednou bílý jak stěna, že se bála i prodavačka. Venku vztekle vykládal o pasti, kterou jsem na něj narafičila. Proč jsem mu to neřekla, on si své narozeniny prý taky nepamatuje! A co má práce, a já ho zbytečně tahám po Václaváku. Prskal nepříčetně.“
„Ty jsi mlčela?“
„Já výřečná jsem mlčela! A ani neodpověděla, že své si pamatovat nemusí, protože si je pamatuje celá rodina a všichni jeho přátelé. Chvíli byl zticha a pak se na mě podíval smutnýma očima a vyhrkl, že nemá dost popela, který by na sebe nasypal.“
„To řekl velmi výstižně!“ komentovala spokojeně Irena.
„Přesně! A hned mě něco napadlo, tak jsem se obměkčila a začala jsem se smát. Řekla jsem mu, co není, tak bude a dostatečné množství popela prostě vyrobí. Tak se nediv, že topí. A topit ještě pár víkendů bude!“
Karel se vrátil. Stejně někde za rohem poslouchal, jak o něm dím pravdu. Přinesl vychlazené víno a zase pilně přikládal.
„Není toho dřeva škoda?“ zeptal se opatrně.
„Není! Však sis koupil pilu, pořád se válí ve stodole. Když dřevo dojde, půjdeš do lesa a nařežeš nové!“ odsekla jsem.
Irena najednou vyskočila, jako kdyby jí bylo dvacet.
„Evženééé!“ zahulákala přes plot. „Jdi zatopit do krbu, ale pořádně!“
„Proč?“ ozval se soused, který pečlivě stříhal okraje trávníku.
„Protože budeš taky potřebovat hodně popela!“
foto: Shutterstock
