Nejdůležitější je umět odpouštět, říká advokát kanadských indiánů

S  Lewisem Cardinalem se potkávám v historické části kanadského Edmontonu s výhledem na centrum města a řeku, která jím protéká. Je to chudá a sociálně slabší část města a je to znát – na lidech, co si kupují levné kafe v místních řetězcích, i na oprýskaných domech, lemujících čtyřproudovou dálnici do centra. Řada místních jsou indiáni, tedy členové menšiny původních obyvatel země, a právě proto je tu Lewis Cardinal často, ať už díky své práci nebo ve svém volném čase. Společně si sedáme na lavičku nad údolím a pouštíme se do diskuzí o minulosti, přítomnosti a dalajlámovi. 

Reklama

Vy jste dostal několik cen za veřejnou službu, mezi nimi například nejvyšší možné ocenění udělované původním obyvatelům za jejich úspěchy. Veřejná služba je ale tak široký pojem, co znamená pro vás? 

Snahu pomáhat ostatním, dělat v životě dobro. Já mám dva pracovní životy a oba se prolínají právě v oblasti veřejné služby. Soustředím se na lidská práva, školím organizace a společnosti v tom, jak přistupovat k indiánům a jak s nimi spolupracovat. Například součástí mojí práce je pomoct provinční vládě přijít s takovým systémem vzdělávání, který bude prospěšný pro všechny a nebude nikoho vylučovat ani potápět. Dnešní mladí indiáni se cítí vyloučeni ze společnosti, mají pocit, že nezapadají, a to i ve školách.

Edmonton bude první město v celé Severní Americe, kde budou mít indiáni svou vlastní posvátnou zemi

Tak to je moje profese a pak je tu ještě moje dobrovolnická činnost, kterou jsem v posledních letech musel lehce omezit, protože jsem už neměl čas na sebe a svou rodinu. Ve zkratce ale jsem něco jako advokát indiánů, chcete-li, a pomáhám jim uskutečňovat jejich cíle a touhy. Můj poslední velký úspěch má celonárodní význam. Zatímco křesťané mají své kostely, muslimové své mešity a třeba buddhisté své kláštery, my nemáme v kanadských městech nic. Své ceremoniály musíme vykonávat daleko za městy. Začal jsem tedy s městskými úředníky vyjednávat o tom, že bychom chtěli svou posvátnou půdu. Edmonton se tak stane vůbec prvním městem nejen v Kanadě, ale pravděpodobně v celé Severní Americe, kde budou mít indiáni svou vlastní posvátnou zemi, aniž by hodiny řídili do nejbližší rezervace. 

Jak se hledá posvátná země? 

Těžko. Stařešinové k tomu dají striktní příkazy, takže jsme ji hledali docela dlouho. Musí být v čisté krajině, i tvar a velikost podléhají pravidlům. Nakonec jsme ji ale našli v údolí kolem řeky nedaleko centra a příští rok už bude vše hotovo. Edmonton je jedno z mála měst v této zemi, které spolupracuje s indiány na tak skvělé úrovni. 

Odpusťte mi mou neznalost, mluvíme o indiánech ve městech, ale já měla za to, že pro původní obyvatelstvo jsou v zemi velké rezervace, kde si sami vybrali, že chtějí žít…

Ne, rezervace jsou místa, kde původní obyvatelé Kanady mohou žít, když chtějí. A řada z nás z rezervací odchází. Před časem jsem na sjezdu Spojených národů v Chille mluvil právě o tomhle, o migraci indiánů do měst. Celosvětově se původní obyvatelstvo, ať už tady v Kanadě, v Africe nebo v Austrálii, stahuje do měst.

70 procent indiánů odchází z teritorií a stěhuje se do měst

Jde o velká čísla. Tady je to zhruba 70 procent lidí, kteří zmizeli z teritorií, a je to velký problém. Edmonton má největší populaci indiánů v celé zemi. Ve městě samotném je nás zhruba 75 tisíc, ale když vyjedete ven v okruhu zhruba 45 minut jízdy, to číslo stoupne o dalších 115 tisíc lidí, kteří sem dojíždějí z rezervací za prací nebo za zábavou či vzděláním každý den. 

Zmínil jste, že je to problém – proč? 

Tím zásadním problémem je to, že jsme ve městech odtrženi od svých tradic, třeba tím, že nemáme posvátnou půdu. Jsme daleko od přírody, která je pro nás velmi důležitá. Nežijeme ve svém přirozeném prostředí a jsme tak v jistém slova smyslu i odtrženi od své historie. To se nestalo teď přes noc, to je problém, který jde sedm generací zpátky, když v Kanadě začal fungovat takzvaný systém rezidenčních škol. Stát bral děti z indiánských rodin pryč z rezervací do škol, většinou daleko od domova, a tam je zcela otevřeně přeměňoval na bělochy. Děti měly například přísný zákaz mluvit jazykem svého kmene a tak dále. Doma v rezervacích kromě toho platil přísný zákaz praktikovat rituály, dělat ceremoniály a vůbec cokoliv, co se vládě zdálo být indiánské, bylo zakázáno. Babička vyprávěla, že i houpací síť, zvaná Hammok, na stromě byla prohřešek, za který se šlo do vězení. Stát navíc dělal časté přepadovky, kdy do teritorií posílal úředníky na kontrolu. 

Jak mohl po sedm generací přežít jazyk různých kmenů a tradice? 

Tajemství! Rodiče rodnou řeč a důležité tradice, třeba jak provádět obřady a rituály, historii kmene atd. předávali zpravidla nejstaršímu dítěti. Odváděli ho tajně do lesa mimo osadu a tam ho vždycky jeden z nich učil.  Sedm generací jsme byli vystaveni velmi náročnému životu na okraji společnosti a v těžké ilegalitě a dnes se pomalu vracíme zpátky ke svým kořenům a to není jen tak, to je potřeba si uvědomit. Bylo napácháno velké zlo a to způsobilo a dodnes způsobuje velké problémy, se kterými se každý indián musí sám vnitřně vypořádat. Je to každodenní boj s rasismem, nezakotvením a s hledáním sám sebe. 

Takže se vracím k té otázce, proč je život ve městě tak zásadní problém? 

Je pro nás důležité mít přístup k našim tradicím, k historii, musíme mít svobodu budovat dál naši kulturu. To je klíč k uzdravení původního obyvatelstva – svoboda. Jak už jsem zmínil, ve městě ji zatím nemáme, nejen kvůli nedostatku místa pro tradiční obřady. Mezi mrakodrapy se vlastně musíme opět přizpůsobovat stylu života bílých lidí, což je pro nás nepřirozené, a nechává to stopu nejen na společnosti jako takové, ale i na jednotlivcích. Jakmile nejste v rovnováze – a to nejen indiáni, ale všichni lidé – vede to vždycky k potížím. Naši mladí to řeší hlavně drogami, alkoholem a násilím – to jsou, řekněme si upřímně, největší potíže indiánů v Kanadě.

Ale znovu, a ne že bych chtěl omlouvat jejich chování, jen chci vysvětlit, že kdykoliv jsou lidé a klidně i celé národy odříznutí sami od sebe, od své rodné řeči, od své kultury nebo i od své rodné země, vede to k podobnému chování. 
Jen tak pro zajímavost, nacisté před vypuknutím druhé světové války Kanadu navštívili a studovali tu, jak legálně odříznout národ od jeho kořenů, jak to pak v přípravě na holocaust udělali s Židy. Přesně to samé udělala kdysi Kanada svým indiánům. Samozřejmě, mohlo to být horší, třeba v USA kolonisté většinu původního obyvatelstva zavraždili, kdežto Kanada je „jen“ odsunula na okraj společnosti.

To postavení se ale mění, na okraji společnosti už nestojíte...

Ne, postavení indiánů v kanadské společnosti se z gruntu změnilo. Máme například monopol na půdu, když nepatří královně, vládě nebo soukromníkovi, je automaticky naše, a když na ní chce někdo stavět, musí s námi o tom vyjednávat. Indiáni mají také společně s francouzskými obyvateli provincie Quebec unikátní (doslovný překlad z unique relationship, což je oficiální název, pozn. autora) vztah ke koruně (Kanada je součástí Comonwealthu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a tak je nejvyšším představitelem země královna Alžběta II., pozn. autora). My jsme toho ale zatím neuměli tak dobře využít jako Francouzi. Ti si vymohli nárok na dvojjazyčné vzdělávání, na francouzská média, mají deklarovaný, danou kvótou zaručený určitý počet lidí v parlamentu atd. My teď musíme jít tou samou cestou. 

Postavení indiánů v Kanadě se změnilo, máme monopol na půdu, která nikomu nepatří. Stále ale čelíme velkému rasismu – velmi nízké procento indiánů studuje na vysokých školách, protože se cítí vyloučeni ze společnosti

To jsou ty dobré zprávy – je stále kam jít, kam se posouvat. Stále ale čelíme velkému rasismu ze stran kanadských obyvatel, máme velmi vysoké procento populace ve vězení, velmi nízké procento indiánů studuje na vysokých školách, protože se cítí vyloučeni ze společnosti, školy nevyučují naši historii nebo náš jazyk, studenti mají pocit, že tam nepatří. Pamatujete si ještě, jaké to bylo být ztracený teenager? A navíc, jak už jsem říkal, jsme stále nuceni opouštět rezervace...

Ano, proč tedy raději nezůstat v rezervaci, proč chodit do města? 

V rezervacích většinou nejsou školy, a když už tam jsou, nemají peníze na  kvalitní vzdělání. Stát moc nemotivuje učitele, aby šli učit do vzdálených míst, a podle toho to taky vypadá. Stejná situace je ve zdravotnictví, za kvalitním servisem musíme dojíždět do měst, protože v rezervacích lékaři téměř nejsou. Mezi většinovými Kanaďany kolují různé drby, na příklad že indiáni mají bydlení zadarmo, což je samozřejmě nesmysl. Každá rodina, která chce bydlet ve vlastním domě v rezervaci, musí na čekací list, a to v mnoha případech znamená klidně i deset let čekání. Nečekáte navíc na nic jiného než na dům, který je postaven za nejnižší nabídku, tedy z nekvalitního materiálu, to znamená, že příliš dlouho nevydrží, a samozřejmě za něj platíte nájem. A co mají rodiny dělat během té čekací lhůty? Většinou jim prostě nezbude nic jiného, než opustit rezervaci a jít do měst. 

Vy sám jste vyrostl mimo rezervaci, daleko od svých kořenů, jak to, že dnes nebojujete s alkoholem nebo jinými démony jako velké procento indiánů, co jste udělal jinak? 

Moje babička mě vychovala tak, jak já dnes vychovávám svoje děti. V životě dělej dobré skutky, a když se postaráš o sebe a rodinu, jdi a pomáhej ostatním, kteří neměli v životě takové štěstí jako ty. To je naše rodinná tradice, moje rodina sahá daleko do historie, moji předci byli významnými předáky indiánského kmene Cree tady v Albertě. Můj otec a děda mají velký nárok na ocenění za to, že dnešní indiáni mají výrazně lepší postavení ve společnosti než jejich předci.

Já s bratrem jsme v rezervaci žili do mých čtyř let a pak nás otec vzal pryč, do města, říkal, že jestli zůstaneme, tak se nedožijeme jednadvaceti, tak špatné ty podmínky tehdy byly. Bydleli jsme v různých městech,  zapomněl jsem i rodný jazyk svého kmene, otec chtěl, abychom perfektně ovládli angličtinu a měli větší šanci na úspěch. Moje dospívání bylo těžké, byli jsme hodně chudí, jedno léto jsme dokonce neměli kde bydlet.  Táta navíc přežil systém rezidenčních škol a samozřejmě ho to nějak poznamenalo. Měl jsem ale to štěstí, že ještě před vstupem do puberty jsem mohl být součástí indiánských obřadů, otec na ně jezdil do rezervace a bral nás s sebou, takže jsem se relativně brzy napojil zpět na svoji indiánskou krev. S bratrem jsme si tehdy svatosvatě slíbili, že nás finanční ani spirituální chudoba nerozdělí a že si navždycky budeme pomáhat. To dodržujeme dodnes. 

Co jste si ze své minulosti odnesl? 

Já věřím, že tím, že moji předci přijali nově příchozí bílé Evropany a snažili se s nimi žít v míru, to byl takový adoptivní proces. Přijali jsme nově příchozí jako rodinu a s rodinou se neválčí, za každých okolností je třeba žít v míru. Taková zajímavost se pojí i se jménem téhle země. Kanada je v indiánském jazyce Kanatan, což znamená „čisté místo“, když se ale zkrátí na Kanata, je to najednou sloveso a znamená „udržovat pořádek a čistotu“. Takže pro nás indiány je to vlastně jasné, dokud chceme udržet naši zemi v čistotě a v míru, musíme se starat o naše vztahy. 

Kanada je v indiánském jazyce Kanatan, což znamená „čisté místo“, když se ale zkrátí na Kanata, je to najednou sloveso a znamená „udržovat pořádek a čistotu“

Klíčem ke všemu je podle mě poznat sám sebe, zjistit, kdo vlastně jsem, a součástí toho je poznat svoji vlastní kulturu, svůj národ, chcete-li, a s tím spojené tradice a zvyky. Já vím, že už se opakuji, ale podle mého je tohle to nejdůležitější – znát sám sebe, vědět, odkud pocházím a co mě vytvarovalo do té dnešní podoby. Pochopit minulost a otevřít se budoucnosti s čistým srdcem. 

To říká hodně lidí, nikdo už ale nepřijde s nějakým návodem. Jak to vlastně udělat, jak poznat sám sebe? 

Tak za prvé – příroda. V přírodě se všichni cítíme dobře a má to důvod, je to místo, odkud jsme vzešli. Z přírody jsme se zrodili, příroda nám dala tvar a dodnes nás živí. Proto je velmi důležitou součástí naši indiánské kultury a vlastně celé naší identity, proto nemáme svatyně, ale posvátnou zem. Třeba Edmonton tomu rozumí, a tak je dnes nejzelenějším městem v celé Kanadě, co se týče počtu parků na obyvatele. Za druhé jazyk – rodná řeč našich předků je velmi důležitá pro naši osobní identitu a rozvoj. Jazyk je navíc klíčem ke vzdělání. 

Vy jste očividně na správně životní cestě, jak dokládá i řada ocenění, které máte na kontě. Co pro vás ceny znamenají? 

Dřív jsem se za ně styděl a nechtěl jsem je přijmout. Pamatuji si, když jsem dostal svou první cenu za veřejnou službu, šel jsem se poradit se svým otcem a on se mě zeptal na tohle: „Představ si, že tvoje dítě udělá něco správně, něco, co tě ubezpečí v tom, že jsi ho správně vychoval. Rozhodneš se mu koupit nějakou odměnu, abys mu ukázal, že jsi na něj hrdý. Dítě ti na to ale řekne, děkuji, nechci. Jak se budeš cítit? Nemáš na výběr, cenu převzít musíš, jdi tam s pokorou, buď skromný a pokračuj ve své práci.“ A to dnes dělám, vidím to tak, že táhnu do kopce těžký balvan, a je vlastně hezké, když mě jednou za čas někdo poplácá po rameni a řekne: „Dobrá práce, jen tak dál.“ 

Nedáváte moc rozhovorů, ale v těch nemnoha zmiňujete, že kromě cen a ocenění jste měl v životě díky své práci i možnost potkat řadu významných osobností, třeba dalajlámu… 

Ano, to byl hodně důležitý moment v mém životě. Naši stařešinové dávali tehdy dohromady konferenci, takový sjezd indiánských kmenů z celé Kanady a ptali se mě, jestli bych nebyl schopný pozvat na ni Jeho svatost dalajlamu, který měl zrovna tehdy přijet na návštěvu Kanady. Kontaktoval jsem tedy jeho tým a zároveň jsem zavolal svému známému, co sedí v parlamentu, jestli by mi nemohl pomoct. Zatímco dalajlámův tým mi poslal velmi slušnou, ale zápornou odpověď, kamarád mi za pár dní zavolal, že by mi mohl zajistit 15 minut s dalajlámou v soukromí, pokud zvládnu hned druhý den přiletět do Toronta. Společně se zástupci stařešinů jsme samozřejmě koupili první letenku a letěli jsme. Měli jsme sraz s tím známým před vchodem do parlamentu, ale strážný nás poslal asi o třicet metrů dál, ať neblokujeme vstup. Najednou přijela dlouhá limuzína s Jeho svatostí a řidič zarovnal přední dveře přímo ukázkově s červeným kobercem. Začala hrát hudba, vojáci lemující koberec začali salutovat a já koukám do okna zadních dveří a tam sedí Jeho svatost a mává na mě. Tak jsem mu otevřel dveře, měl jsem kolem krku tradiční indiánské symboly, on vystoupil a říkal, že je mu ctí, že ho v Kanadě vítají zástupci původního obyvatelstva. Takže ta řidičova nehoda, že zastavil u červeného koberce předními dveřmi, kde ale nikdo neseděl, nám místo patnácti minut nakonec zajistila celé odpoledne: chodili jsme s ním z jedné schůzky na druhou a celou dobu jsme si povídali. Nebyli jsme ale sami, všude v patách nám byla i čínská delegace, která bedlivě poslouchala všechno, co v přítomnosti Jeho svatosti zaznělo.  V hlavě mi utkvělo, že Jeho svatost je člověk jako vy nebo já, a taky že rád nosí černé ponožky nad kotníky. To mě hodně zajímalo, co pod těmi šaty nosí na nohou. Říkal jsem si, že celý den chodí z místa na místo, jestlipak nosí něco pohodlného, a měl jsem pravdu, sandále a černé ponožky. 

Co jste si z toho setkání odnesl? 

Kromě černých ponožek? Ptal jsem se ho, jak dokázal Číně odpustit za to, co udělala s jeho zemí a s jeho lidem a koneckonců i s ním samým. Protože i když Kanada tak daleko nikdy nezašla, i tak jsme pod vládou bílých hodně vytrpěli. Odpověděl mi, že to nejlepší a nejdůležitější, co můžeme jako lidé kdy udělat, je naučit se odpouštět. Pokud se v životě chceme někam pohnout, musíme umět odpouštět. 

Jako lidé obecně tíhneme k tomu, řešit často věci násilím. Jako moji lidé, kteří řeší bolest způsobenou dlouholetým útiskem, alkoholem a výtržnostmi. Není to ale odpověď, nenávist nejde zastavit nenávistí, bolest nejde přebít jinou bolestí.