Jedním z nejčtenějších článků na Flowee se minulý týden stal text o genderových stereotypech v pohádkách "Tuhle Disneyho princeznu by herečky svým dcerám zakázaly". Píše se tam o Keiře Knightley, známé například z Pirátů z Karibiku, která si myslí, že se Popelka měla zachránit sama a ne čekat na bohatého chlapa, který ji přijede zachránit, Kristen Bell (propůjčila hlas Anně z Frozen) si zase myslí, že princ neměl políbit spící Sněhurku, protože se mají kluci vždycky nejdřív zeptat. Je nám jasné, že toto téma není jednoduché a zahrnuje komplexní uvažování, schopnost empatie (která rozhodně není samozřejmostí) a tolerance. Jedna věc je ale neoddiskutovatelná – je dobře, že se o tom diskutuje. Proto jsme se zeptali – co si myslíte o stereotypech v pohádkách?
1) Když děti slyší o tom, že Sněhurka uklízí trpaslíkům a princ políbí spící Šípkovou Růženku, aniž by se jí zeptal – je to v pořádku nebo ne?
2) Keira Knightley v článku své děti poučuje: „Není správné políbit někoho a nezeptat se, jestli můžu.“ Kdy je potřeba dětem začít podobné věci vysvětlovat?
3) Oproti katolickému Polsku nebo Slovensku jsme na tom s povědomím o nebezpečí stereotypizace přece jen o trochu lépe – proč tedy i u nás vzbuzují podobné kauzy takové emoce?
Linda Sokačová, matka a feministka
1) Hranice citlivosti i vkusu má každý nastavené jinak a nemělo by to nikoho překvapovat, není ani třeba kvůli tomu nikoho zesměšňovat. Mně osobně pohádka o Sněhurce ani Popelce nevadí a svým synům ji vyprávím. Pravda, znám verzi, kdy princ nese Sněhurku v rakvi, zakopne, a tak ji zachrání. Líbání není třeba.
2) Myslím, že Keira Knightly má vlastně pravdu. A neřekla bych, že děti poučuje. Podle mě má rodič povinnost své děti učit a provázet je životem. V otázkách bezpečnosti není nikdy brzo a já svým dětem říkám, co by si k nim druzí neměli dovolovat, hlavně dospělí, a která místa na jejich těle jsou pro druhé tabu. A která jsou u druhých tabu pro ně. Se sexuální výchovou jsme začali v první třídě, protože s tím tématem začal syn chodit domů ze školy. Ale základní věci, co si k nim druzí můžou a nemůžou dovolit, jsme řešili už ve školce.
3) Na sociálních sítích, kde se často podobné diskuze mění ve války kmenů, čtou lidé hlavně titulky. Občas nepřemýšlí a chtějí hlavně prosadit svou, vyhrát a druhého zesměšnit. Bohužel přesvědčení, že feminismus a gender chtějí zničit rodinu a vytvořit nějaké zvláštní pohlaví, je svým způsobem silné i u nás. Určitě silnější než před pěti lety. Společnost je stále víc polarizovaná a hysterická, asi i proto někoho tolik rozruší názor herečky Pirátu z Karibiku na nějakou pohádku.
Marcel Karabín, vědec
1) Je to myslím úplně jedno. Nedokážu si představit, že v dětech po sledování podobného příběhu zůstane silný celoživotní podvědomý pocit, že „ženská je tu od posluhování těžce pracujícím mužům“, nebo „že zlý princ neprokázal princezně odpovídající respekt“. Během dětství je dítě cílem nespočetného množství podnětů a je i věcí rodičů, aby dokázali formovat jeho postoje tak, aby se nemuseli obávat, že jediný způsob, jak dítě vychovávat „správně“, je zakazovat mu pohádku o tom, že na světě jsou „trpaslíci, kteří, ač malí a těžce pracující, dokážou a jsou ochotni pomoci člověku v nesnázích“.
2) Moje otázka zní – vnímá dítě polibek jako „intimní“ čin? Myslím, že ne, děti se pusinkují, aniž by v tom viděly víc než prosté vyjádření pozitivní emoce. Chceme jim snad prezentovat realitu, ve které je správné princeznu nechat na věky spát, protože zeptat se jí nemohl a bez optání ji nemohl políbit a tím probudit? Nebo do toho příběhu opravdu chceme tahat „sexuálně zabarvené“ metafory týkající se jablka jako symbolu panenství, nebo to dohnat ad absurdum až k symbolické „defloraci/znásilnění polibkem“, po kterém se princezna probudí do skutečného ženství?
Každý z nás je (primárně na internetu) prakticky neustále v centru nekončící debaty.
Věřím, že děti tu pohádku takhle nevnímají. Podle mě je správná doba na vysvětlení někdy v období, kdy dětem objasňujeme, že zeměkoule se netočí kolem nich a že i ostatní kolem mají mít možnost vyjádřit své potřeby a jednat podle nich. Ovšem nejsem si jist, zda tato pohádka je pro vysvětlení, že něco nemůžeme dělat jenom proto, že chceme, úplně ideální.
3) Stejně jako u jiných problémů je to částečně otázka medializace a množství přijímaných informací. Dříve se k nám dostaly názory relativně omezeného spektra lidí. Ne těch, kteří, ať už oprávněně nebo neoprávněně, mají „nejsilnější hlas“, ale primárně těch, se kterými jsme v rámci rodiny nebo jiného kolektivu přišli do kontaktu. Dnes k nám pronikají skrz média názory mnohem většího počtu osob, což automaticky znamená mnohem větší balík postojů, které jsou v rozporu s naším viděním světa. Zatímco postoj „jo, má pravdu“ nám většinou nezabere moc času, s postojem „to je ale blbost“ se máme chuť podělit. A protože u podobných věcí existují dvě relativně ostře oddělené skupiny podporovatelů, tak to skončí emočně vyhrocenými debatami lidí, kteří se vlastně ani nemohou shodnout, protože z velké části pro objektivní posouzení nemají kompetence, jenom subjektivně chrání svoje vidění světa. K tomu připočtěme vliv opinion-makerů, kterým se dostává mnohem více prostoru. Navíc lidí, kteří nemusí řešit existenční problémy a mohou si dovolit debatovat o Šípkové Růžence, neustále přibývá. Výsledkem je fakt, že každý z nás je (primárně na internetu) prakticky neustále v centru nekončící debaty. Problémy tedy nejsou složitější nebo u konkrétního člověka emotivnější než kdysi. Jenom přibývá absolutního množství emocí, které se k nám dostávají.
Kamil Fila, filmový kritik
1) Je určitě v pořádku, aby to děti slyšely. Obecně je neodkládat u pohádek v televizi či na tabletu, aby od nich byl klid, ale povídat si s nimi o tom, co viděly. Dětský svět je formován neustálými příkazy. Takže, když se dozvědí, že o příbězích mají přemýšlet a ne je jenom přijímat, je to dobře. S pohádkami v dnešní podobě je problém v tom, že většina je podávána způsobem, kdy ztrácejí své mytické jádro, například u políbení spící princezny nešlo prvotně o „znásilnění osoby, jež není při vědomí“, ale o vyvrcholení symbolického příběhu o probuzení ženské sexuality. Zakletý zámek obrostlý růžemi, píchnutí se o vřeteno v osmnácti letech – době fyzické dospělosti, spánek princezny i jejího okolí, které ji chrání před oním píchnutím, nic jí nevysvětlí a bere ono zranění, při němž teče trochu krve, jako tabu, prosekání se houštinami, políbení a probuzení – vždy tu jde o něco víc než banální realistickou fyzickou rovinu.
Podle mě stačí zeptat se dětí, kdo je v příběhu „hodný“ a kdo „zlý“ a proč někdo něco udělal. To jde dělat asi kdykoli od věku dvou let.
Obecně si myslím, že je hlavní problém v tom, že jsme v moderní společnosti ztratili kontakt s prastarými archetypy, a dokonce moderní verze dávných pohádek nám znesnadňují je tam vidět. Novodobé Disneyovky posledních dvou až tří desetiletí (začínáme někde u Pocahontas a Mulan z konce 90. let) už také na archetypičnost rezignovaly a raději vyprávějí o velmi sebevědomých, silných ženských hrdinkách, protože to jsou snadněji pochopitelné vzory pro mladé divačky a diváky. Chtít po dětech, aby chápaly, že pohádky jsou symbolické, se ukazuje jako zbytečné. Všechny hlubinné výklady pohádek předpokládají velmi citlivého a vzdělaného diváka, ale děti můžou příběhy o „pasivních, submisivních dívkách, jejichž hlavní devizou je krása“, spíš vést k tomu, že v současné realitě budou tápat.
2) Podle mě stačí zeptat se dětí, kdo je v příběhu „hodný“ a kdo „zlý“ a proč někdo něco udělal. To jde dělat asi kdykoli od věku dvou let. Pro moji dceru bylo třeba nejobtížnější pochopit koncept „žárlivosti“, že někdo dělá něco proto, že někomu něco závidí, především pozornost. Taky jsme si občas nebyli jistí, jestli jsme jí neukázali něco moc strašidelného a traumatizujícího. Dcera naši obavu ale poměrně brzo kolem třetího, čtvrtého roku prokoukla, a když se třeba dívala na Princeznu Mononoke, což je poměrně brutální japonské anime, tak vždy na začátku zahlásila: „Ale já se toho démona vůbec nebojím,“ protože nechtěla, abychom jí to vypínali, jako to dělala babička. Mimochodem, právě u Princezny Mononoke udělala veliký pokrok v rozpoznávání povahy postav, když řekla, že „v téhle pohádce není nikdo úplně zlej“. Nemyslím si kvůli tomu, že by byla nějaký génius, a zcela jednoznačně jí uniká právě symbolická rovina příběhu, v níž hraje velkou roli buddhistické, šintoistické a taoistické učení. Ale někde v základu pochytila, že postava může mít i více motivací než jednu a že postoj jedné postavy nemusí absolutně morálně vítězit nad postojem jiné postavy. Samozřejmě by to tak neřekla a radši chce pořád jezdit na obřím vlkovi jako Mononoke.
Nepustit někomu něco, po čem ani netouží a nevyžaduje to, a dát mu něco jiného a ještě si s ním o tom povídat, není přece problém.
3) V Česku neměla katolická víra sílu být hlavním zdrojem opozice vůči socialistickému režimu. Zároveň jsme ale v jádru velmi maloměšťácká, biedermayerovská společnost. Pořád se hodně ohlížíme na to, „co by řekli sousedi“. Odsud pak plyne to, že většina lidí nechce moc vybočovat z řady a drží se proto stereotypů rodových rolí. V Česku taky máme do jisté míry oprávněný pocit, že emancipace za socialismu už proběhla, a nyní není potřeba přijímat „novoty“ ze Západu. Útěk do snového pseudo-feudalismu byl velmi opojný, konečně jsme nebyli všichni stejní, ale mohli jsme se cítit jako princové či princezny, či zažívat vzestup z poddanského stavu k honoraci a luxusu. Čili když nám teď někdo říká o pohádkách, že by mohly být nějak problematické, nabourává jejich status „bezpečného prostoru“, znovu to zní jako nějaké „socialistické převychovávání“. Přitom z textů samotných pak žádný přímý zákaz nevyplývá. Nepustit někomu něco, po čem ani netouží a nevyžaduje to, a dát mu něco jiného a ještě si s ním o tom povídat, není přece problém. Notabene, když to ještě vypadá, že herečky dětem minimálně jednou nějakou problematickou pohádku i pustily a ptaly se jich jen na to, jestli je správné líbat někoho bez souhlasu nebo někomu automaticky posluhovat, přijít o hlas kvůli muži, čekat na záchranu a sama nic nedělat a podobně. Nevidím v tom nic špatného. Věřím, že názor veřejnosti se během další dekády výrazně víc posune směrem k otevřenosti a že na některé příběhy budeme pohlížet jako na zastaralé.
Matúš Krčmárik, novinář
1) Je to príbeh, ktorý počúvame odmala, a v tom veku sa nikto nezaoberá genderovými stereotypmi v prvém obsiahnutými. Ak by rozprávka vznikala dnes, možno by sa o tom dalo diskutovať, no zároveň príbeh odzrkadľuje zvyky v čase, keď vzniká. Spätne sa už meniť nedá, takže celá diskusia je oneskorená o niekoľko stoviek rokov.
2) Hneď ako sú tomu schopné porozumieť. Len treba brať do úvahy, že pre dvojročné dieťa znamená bozk niečo iné ako pre tínedžera.
3) Strach z nových vecí, ako je aj táto diskusia.
Kateřina Kňapová, feministka
1) Na tomhle vlastně neumím jednoznačně odpovědět, protože pro každého je ta hranice nastavená jinak a může se třeba i s věkem měnit. Já jsem jako dítě milovala poměrně násilné německé pohádky od spisovatele Wilhelma Hauffa, které by určitě pro některé rodiče byly za hranicí přijatelnosti. Nu a pro někoho je za hranicí přijatelnosti i přílišná koncentrace stereotypů spojených právě s rolemi mužů a žen.
2) Sama děti ještě nemám, ale umím si představit, že se budu jednou také zamýšlet nad tím, jaké příběhy jim čtu a co jim tak dávám jako vzor chování. Myslím, že svým způsobem má vlastně Keira Knightley pravdu a nastavování vlastních hranic by se klidně mohlo odrážet i v příbězích, které dětem vyprávíme.
3) Největší diskusi o genderových otázkách vzbudí často „banální“ věci, které se pak vyhrotí v hysterickou facebookovou válku, která namísto několika minut trvá dny i týdny. Což byl tak trochu případ i těchto výroků, jakkoliv je vlastně rozhodnutí, jaké pohádky budu dětem číst a proč, bytostně svobodné rozhodnutí každého. Pro některé lidi je to ale další důkaz úpadku civilizace rukou feministek, čemuž moc nepomáhá způsob, jakým se právě podobné „perličky“ vybírají do české mediální produkce a tím vytváří mozaikovitý obraz o genderových otázkách a problémech.
Alice Mikulášová, manažerka
1) Zrovna pohádky se v podobném znění předávají z generace na generaci docela dlouho. Přijde mi proto scestné je vytahovat jako náboje do feministických bambitek zrovna, když se to hodí. Je třeba si uvědomit, v jaké době (a už jsme zase u kontextu) tyto příběhy vznikaly. A teď k Růžence. Opět jde o kontext a interpretaci. V některých variantách pohádky princovi babička na mezi nad vesnicí řekne příběh o krásné zakleté princezně. Princ tedy ví, že on jediný má potenciál princeznu zachránit z kómatu. Pokud by měl vyvinuté sociální cítění, pravděpodobně by políbil i ženskou, která by ho nepřitahovala.
Děti je třeba učit obecně říkat ne.
Ale zpět ke spící krásce. Představte si, že jste už 100 let v kómatu. Opravdu byste se zlobili, že vás princ políbil a z kómatu vás vytrhl? Já tedy rozhodně ne. Opět, v některých verzích se Růženka a princ hned nevezmou. Doslovně cituji z jedné z knížek, která leží dceři na nočním stolku: „ Po nějakém čase se ti dva do sebe zamilovali a princ sebral odvahu a požádal krásnou princeznu o ruku. Ta souhlasila, a byla slavná svatba.“ Vidíte? Pokud chceme vidět prince jako nekrofilního chlíváka, který se proseká trním jenom proto, že chce dát ženské pusu, můžeme. Já bych ho svojí dceři radši představila jako nositele ideálu a pozitivního stereotypu: totiž, že gentlemani ještě nevymřeli.
2) Děti je třeba učit obecně říkat ne. U líbání a dalších způsobů fyzického kontaktu s erotickým podtextem je samozřejmě třeba pracovat (i u chlapců, abych byla genderově korektní, ale zvláště u dívek a žen) s otázkou sebevědomí. Pokud si je dívka sebe vědomá, ví, co chce a co nechce, a umí to také beze strachu sdělit. Problém nastává, když trpí komplexem méněcennosti a má pocit, že tím, že dovolí protějšku intimnosti, stoupne na hodnotě / bude oblíbenější / bude více přijímána. A opět se dostávám k hlubším kořenům, které vedou k výchově a ranému formování osobnosti. Pokud dítě (ať chlapec či dívka) vyrůstá v otevřeném prostředí, které je nesoudící a přijímající, vede dítě k sebe vědomí, a tím pádem i k sebe zodpovědnosti a schopnosti nést důsledky plynoucí z jeho rozhodnutí. Lidé, kterým byla dána taková výchova, většinou nemají sklony nechat si líbit něco nepříjemného, nebo něco takového druhým dělat.
3) S Polskem nedovedu srovnávat. Ale co se týče Slovenska, přijdou mi tamní lidé mnohem otevřenější, kontaktnější. Čím více směrem na vesnice či k maďarským hranicím, tím je atmosféra vřelejší, familiárnější. Češi jsou naopak obecně velmi nekontaktním národem se zakořeněnou charakteristickou zdvořilostí. Obecně je u nás navíc téma sexu tabu. Celá kauza Mee Too tedy v Čechách detabuizovala hned několik témat: sexuální obtěžování, nedostatky v sexuální výchově (tedy z komunikačního, nikoliv z biologického hlediska), záhadu našeho souhlasného chování a sklon k podřízení se.
foto: Shutterstock
