Tátu jsem ztratila, když mi bylo dvanáct. Od té doby hledám v mužích otcovskou figuru. V pubertě jsem se neměla vůči komu vymezovat a bez nastavených hranic jsem jako dělová koule vlétla do dospělosti bez sebevědomí i pocitu ženskosti. Jeden toxický vztah střídal druhý. Dnes už vím, že jsem se zasekla přesně v těch dvanácti letech a nepodařilo se mi dozrát. Trvalo to další dvě dekády a mnoho hodin terapie a peněz, než jsem našla vnitřní stabilitu, pocit sebehodnoty a schopnost si ve vztazích důvěřovat.
A takových příběhů, jako je ten můj, je celá řada. Přitom nemusí jít pouze o případy, kdy otec nebyl fyzicky přítomný. Stačí, když je emočně nedostupný.
„V kontaktu s mužem jsem nervózní, stydím se a nevím proč. Bojím se, že ho zklamu. Nerozumím tomu. Jenom, táto, vím, že se i tobě stydím něco říkat, že ti máma musí hodně věcí tlumočit. Neumím si k tobě najít cestu. Moc toho o mně nevíš, jaké mám sny, co mě baví, jaké mám starosti. Nevím, jak to změnit. Závidím každé dceři a otci, když jdou po městě a povídají si…“ To je jeden z příběhů žen, které uvádí Tomáš Novák v publikaci Otcové a dcery, a přináší důkaz o tom, jak je angažovaný, citově bohatý a empatický otec nezastupitelný v péči a výchově dcery.
Na otce dlouho bývalo, a stále bohužel je, často nahlíženo jako na sponzora, zásobovače a logistického operátora, který o víkendu vyjede na hodinu s kočárkem, a tím si své rodičovské povinnosti odbyde.
Obraz mužského světa
Otec ovlivňuje všechny aspekty života své dcery včetně toho, jakého si jednou vybere partnera. Opuštění, odmítnutí nebo citová nedostupnost se zaryje hluboko do jejího osudu. Také vlastní hodnoty a sebedůvěry přímo souvisí s jejím vztahem k otci. To, co si o ní myslí a jak vyjadřuje svou náklonnost, je ústředním zdrojem jejího vnímání sebe sama jako lidské bytosti.
„Když si otec neváží dceřiny ženskosti nebo na ni nereaguje, je její vývoj zbrzděn. Když má dcera v dětství málo zkušeností s tím, jak se otci líbit, je neúplná. Je ponechána, aby sama objevovala svou ženskost, což má často tragické následky ve vztazích s muži,“ vysvětluje na svém blogu doktor James Dobson.
Podrobněji vysvětluje význam otce pro dceru psycholožka Eva Labusová. „Zatímco matka je pro dceru vzorem nebo také konkurencí a spoluutváří především její emocionální identitu, otec je idolem, od kterého se dívka učí vztahu k opačnému pohlaví, a zároveň dostává možnost proniknout do mužských domén, jakými je racionalita a věcnost či potřeba výkonnosti.“ Otec přináší dceři zprávu o mužích, o tom, jak to vypadá v mužském světě, a dcera se podvědomě takového schématu v dospělosti drží.
Matka si dělá z dcery často hlavního důvěrníka a nezřídka vůči otci tvoří koalici. Výsledkem je úzkostná dcera, která nebude umět navazovat vztahy.
Tyto věci už byly mnohokrát popsané. Přesto rigidní názor, že otec má rodinu živit a žena pečuje, stále ve společnosti převládá. Na otce dlouho bývalo, a stále bohužel je, často nahlíženo jako na sponzora, zásobovače a logistického operátora, který o víkendu vyjede na hodinu s kočárkem, a tím si své rodičovské povinnosti odbyde. Proto se také dodnes říká, že tatínek „pomáhá“ s dětmi. Ne, že je vychovává nebo se o ně stará, ale byl degradován na roli „pomocníka“. Přitom je jeho role pro dítě naprosto zásadní.
Role v separaci od matky
Jak píše psycholožka a psychoterapeutka v Psychoanalytické revue 2007/2, z počátku jsou na sebe matka a dítě pevně navázané, ale tohle symbiotické spojení nemůže trvat věčně. V batolecím věku je to právě otcovská figura, která by měla přijít a pomoci matce i dítěti se částečně odpoutat. Právě díky tomu se dítě osamostatňuje.
Potomek zjišťuje, že existují i jiné vztahy než ten jeho s matkou, že je dokonce i nějaký vztah mezi jeho rodiči a ono už není středem pozornosti, což je frustrující, ale nezbytné pro zdravý vývoj. Zatímco matka bývá často zdrojem klidu a útěchy, otec představuje výzvu. Povzbuzuje dítě k prvním nesmělým krůčkům za hranice známého, ukazuje mu, že svět je nejen bezpečný, ale také vzrušující. Jeho přístup bývá méně předvídatelný, plný hry, dobrodružství a humoru, což dítě učí pružnosti a odvaze. Otec se tak stává mostem k vnějšímu světu.
Tento proces, jak jej popsala psychoanalytička Margaret Mahlerová, je klíčový pro psychický vývoj dítěte, neboť zahrnuje postupné osamostatňování se od matky a formování vlastní osobnosti. Dítě v batolecím věku začne vnímat postavu otce výrazněji a díky němu si začne formovat vlastní identitu.
I když otec není fyzicky přítomen, může mít jeho obraz v mysli dcery zásadní vliv na její sebevědomí, vztahy s muži a celkový pohled na mužskou roli ve společnosti.
V rodinách, kde otec chybí nebo to vzdá a raději do výchovy nezasahuje, později dochází k až příliš těsnému vztahu mezi matkou a dcerou. Matka si dělá z dcery často hlavního důvěrníka a nezřídka vůči otci tvoří koalici. Výsledkem je úzkostná dcera, která nebude umět navazovat vztahy.
Když táta chybí
Pokud jste máma, která vychovává dceru sama, nebo je otec přítomný, ale emočně se příliš neangažuje, nemusíte si hned zoufat, že se vaše holčička bude celý život potácet v patologických vztazích, svíraná nejistotou. Děti mají svoje mechanismy, jak si prázdno po druhém rodiči zaplnit.
Dcery bez otce si vytvoří jeho postavu ve své mysli, ve svém fiktivním světě, kde je tatínek většinou hrdinou a pozitivním vzorem. Tomuto vnitřnímu obrazu se říká mentální reprezentace. V tenhle moment je důležité, aby matka o otci dcery mluvila pozitivně a zdržela se veškerých kritických komentářů, ať už si o něm ve skutečnosti myslí cokoliv. V takovou chvíli hrají matky důležitou roli v tom, jak se bude dcera emočně i sociálně rozvíjet.
I když otec není fyzicky přítomen, může mít jeho obraz v mysli dcery zásadní vliv na její sebevědomí, vztahy s muži a celkový pohled na mužskou roli ve společnosti. Pozitivní mentální obraz otce může dceři poskytnout pocit bezpečí, podpory a lásky.
Reklama
Když otec chybí a nebyl ani mentalizován, dospělá žena hledá místo partnera milujícího tatínka, který ji bude opečovávat a vychovávat, tatínka, pro kterého může být vším. Dcera bez otce se naučí nasazovat si masky, aby se zalíbila ostatním. Za maskami se skrývá dědictví, které jí vnucuje pochybnosti o sobě samé a bezmocnost. Nabízí se logická otázka, jak se mohou dcery milovat bez představy milujícího otce? Jak říká Jung: „Otec je rozhodující pro osud jedince.“
Otec není sponzor, ale ochránce
I když se tento text týká vztahu otců a dcer, nemůžeme pominout vliv otce na matku. Otec není sponzor, ale především ochránce matky a dcery. „Být dobrým otcem znamená udržovat mámu šťastnou, aby nedoháněla děti k šílenství,“ uvádí Psychologická revue 2/2007. Jeho funkcí je, aby matka nepřenášela své obavy a úzkosti na dítě. Díky své mužské energii by měl otec různé strachy a nejistoty ředit. V ideálním případě pak může matce pomoct nalézt vlastní autoritu a ovládnout její strachy.
Představme si situaci, kdy matka tráví dny a týdny utíráním zadku, vařením kašiček a odsáváním nudlí. Co bude potřebovat? Chvilky dospělé a civilizované konverzace se svým mužem, aby po nekonečně dlouhém střetu s primárními potřebami potomka na chvilku zase upevnila svoji dospělou osobnost a usvědčila se v tom, že je „dost dobrou matkou.“ Otec, který tomu porozumí, zásadně ovlivní klima celé rodiny i výchovu svých dětí.
