Vyrazit na víkendový kurz Outdoor Survival chce jistou dávku odvahy. Vždyť v dnešním světě plném věcí, které nám ulehčují každodenní život, máme opravdu vše, na co si vzpomeneme. Dokázali byste se jich na pár dní vzdát? Je to totiž možná ještě těžší, než si myslíte. Jirka to zjistil na vlastní kůži. V prvním díle se dozvěděl, co všechno je schopno lidské tělo zvládnout v extrémních podmínkách, spal na hromadě klestí a žvýkal uhlíky z vyhaslého ohniště. Co ho čeká dnes?
Vyrážíme na další čundr do lesa. Tentokrát celkem na lehko. A začíná přituhovat… Bez jakékoli snídaně, s vodou pouze na příděl toho máme po pár kilometrech plné kecky. Začíná být vedro. Zastavujeme se každou chvíli. Tu u třešně, tu u bezového keře, tu u skalky či u studánky. Učíme se získat potravu, vodu, sůl a jakýkoli materiál, který by nám mohl v případě nouze zachránit život. Slunce pálí, v žaludku kručí. Na menší louce dostáváme povolení se „napást“. Trháme maliny jako zběsilí.
Jiří Hubička absolvoval víkendový kurz přežití. Věděli jste, že si čaj můžete uvařit v PET lahvi?
Luční koník jako zákusek?
Dutch nám předvádí, jak chytit mezi dva prsty luční kobylku, jak jí utrhnout hlavičku i se střívky, jak ji spolknout. „Když jich sníte hrst, máte porci bílkovin na celý den,“ říká. Plivu nožičky a vracím se k malinám. Lýko z břízy chutná báječně sladce, je to rychlý zdroj energie. Stačí vědět, jak se k němu dostat. Ostatně najít v přírodě břízu, to je něco jako bingo. Z březové kůry se dá rozdělat oheň i v dešti, dá se z ní vyrobit lžíce, bříza se dá zužitkovat prakticky celá.
U rybníka nás Dutch učí lovit ryby. Pouze teoreticky, porybný by tu prý byl v cuku-letu. Místo kapříka si tak loupeme stébla orobince a hltáme jeho nasládlou dužinu. Hlavně to nenamočit do vody. Trocha žabince a máme prakticky hned průjem. A to může být velký problém…
Luční koník je perfektní zdroj bílkovin.
Poprvé v životě oceňuji můj celkem nezdravý styl života. Nesnídat a někdy i neobědvat v kanceláři je celkem běžná praxe. Večer se pak zaplácnu vším, co najdu, a jdu spát s nafutrovaným žaludkem. Noční můra všech dietologů. Ale hlad mi teď nepřijde tak nesnesitelný jako některým parťákům, kteří jsou zvyklí jíst pravidelně pětkrát denně. Začíná jim být mdlo. Už se fakt těšíme na večerní příděl armádních sušenek a meníčka pro dobrodruhy Adventure Menu…
Použít se dá prakticky všechno
Na palouku před nás Dutch vysype z igelitky hromadu roztodivných předmětů. Zrezlé hřebíky, zamotané provázky, plechovky od piva, střepy skla... Jsou to věci, co se, bohužel, dají běžně v přírodě najít, protože člověk, který není ve stavu ztraceném, je zkrátka líný je nosit do kontejnerů. My, oficiálně ztracení, je ovšem můžeme využít mnoha způsoby. „Teď máte půl hodiny na to, abyste z těchhle věcí a ze všeho, co kolem najdete, vyrobili něco praktického, něco, co vám pomůže přežít. Kdo bude mít nejlepší výtvor, dostane kousek čokolády,“ velí Dutch a na půl hodiny uléhá do mechu.
Multitool značky Leatherman se bude hodit vždy, když se ocitnete v nesnázích.
My ostatní běháme po lese a vyrábíme: rybářské pruty, oštěpy, sekyrky, pasti, bodáky, pochodně… Jako děti – s vidinou sladké odměny – se bičujeme k výkonům. Najednou je půlhodina krátká. Nechat si v batohu multitool se ukázalo jako dobrá volba. S jeho pomocí kroutím hřebík do tvaru rybářského háčku. Šňůrka, na ní splávek vyřezaný z klacku, kámen jako závaží. K tomu bonus: rybářská třpytka z plechovky. Ale celé to stačí stěží na třetí místo. Vyhrává multifunkční podběrák upletený z trávy. Sakra. Kolega se ale ochotně o čokoládu dělí s ostatními, takže nikdo nemá prakticky nic. Ale soudržnost je další velmi důležitou cestou k přežití.
Najít cestu bez navigace?
Na kopci se snažíme zorientovat podle mapy, počítáme azimut. Bez GPS v mobilu jsme najednou všichni neschopní. Zaplaťpánbůh, že jsme na kurzu zrovna v čase hojnosti. Nacházíme obsypanou třešeň a i přes Dutchovy námitky, že máme zpoždění, odmítáme ji opustit. Kašleme na břichabol, házíme do sebe červené plody, jako kdybychom nejedli týden. Ještě několik zastávek, několik kopců a několik luk. Cestou se učíme rozdělávat oheň i filtrovat vodu z louže. Všichni chápeme, že unavit, vyhladovět a taky trochu vystresovat – to je cílem druhého dne, který nám má navodit skutečnou atmosféru strachu o vlastní život.
Kdo chce přežít, musí umět zabít
Šeří se. Rozkládáme se uprostřed lesa – soukromého areálu, který je určen pro pořádání kurzů přežití. Také tu už evidentně pár kurzů proběhlo. Ohniště, hromádky větviček, starý zrezivělý kastrol. Opět stavíme improvizovaná lůžka. Už neběháme jako včera, spíš chodíme. V břichách to kručí o sto šest. Dutch zmizí a za chvíli se vynoří s dřevěnou bednou v ruce. „Máte hlad? Tak pojďte!“ Sáhne do bedny a vytáhne slepici. Živou. Pochopitelně. A sakra… „Kdo chce přežít, musí umět zabít,“ hlásí Dutch a předvádí nám, jak holýma rukama humánně zpracovat slepici. Není to tak těžké. Za chvíli se už partička stažených slípek koupe v potoce. Něco jako improvizovaná lednička.
Rozdělat oheň lze mnoha způsoby. Třeba i kondomem. To se ale učí až v dalších úrovních kurzu.
Snažíme se rozdělat oheň. Hobliny z březové kůry, troud, křesadlo. „Existují desítky způsobů, jak rozdělat oheň. Dá se to i pomocí kondomu nebo pomocí dvou tamponů. Ale to vám ukážu až ve dvojce,“ směje se Dutch a připomíná nám, že první z osmi úrovní kurzu je opravdu jen ochutnávkou opravdového přežívání. To až v pokročilejších fázích se brodíte zamrzající říčkou, pijete vlastní moč či spíte bez spacáku ve sněhu…
Napichujeme proužky čerstvého masa na proutí a pečeme nad praskajícím ohněm. Chuť to nemá v podstatě žádnou, žádné koření, žádná sůl, ale v tuto chvíli je hlad opět nejlepší kuchař. Kastrol obvykle v přírodě nenajdete. My ho tu shodou okolností máme. A tak vaříme kuřecí skelety a přihazujeme všechno, co les dal. Bylinky, houby, kopřivy, zbytky masa. Ráno přijde polívka vhod. Učíme se orientovat podle hvězd. Ty se však za chvíli schovají za mraky. Nad ránem má pršet. Ještě toho trochu… Usínáme prakticky ve chvíli, kdy dopadneme na hromadu klestí.
Kuchařina uprostřed lesa
Ráno opět budíček, žvýkání uhlíků, koupel v potoce. V PET láhvích vaříme čaj. Sám bych nevěřil, že to může fungovat. Ale jak není v láhvi žádný vzduch a je po okraj plná vody, v ohni nebouchne. A tak se v ní louhují lístky lesních jahod, které čaj báječně osladí, a snítky nejrůznějších bylinek, o kterých nám Dutch tvrdí, že jsou zdravé, chutné či léčivé. K tomu jedna smrková větvička, která když ztmavne, je čaj hotový.
Z březové kůry vyrábíme lžíce a hltáme polévku. Se vším, co do ní přes noc napadalo. Jehličí, hmyz, popel. Opravdu nám začíná být spousta věcí jedno, vracíme se o desítky, možná stovky let zpět, kdy lidé nevyhazovali potraviny, ale s pokorou spotřebovali vše, co jim skromný život nabídl.
Instruktor Dutch vysvětloval, jak poskytnout první pomoc.
Kurz završujeme zdravovědou. Jak zastavit krvácení, jak stabilizovat člověka. Sedíme v kroužku kolem Dutche, předvádí, jak zaškrtit tepnu. Opřeni o stromy nemáme už skoro sílu ani na všetečné dotazy. I z imaginární krve nám je chvilkami mdlo. Kurz se blíží ke konci. Po poledni už nasedáme do našich aut zaparkovaných v Domažlicích. S diplomem v kapse a energetickým nápojem v ruce – to prý abychom dojeli domů. Loučíme se, jako bychom byli staří přátelé. Po dvou dnech mimo civilizaci máme pocit, že jsme šli měsíc pouští a pralesem. Zhýčkaný životní styl nás dostal do situace, že odpojit se na víkend od chytrých telefonů a být mimo dosah civilizace nám vesměs způsobilo mírný šok. Přesto odjíždíme spokojeni sami se sebou, že jsme dokázali přežít. Přežít dva dny v lese, kousek od Domažlic. A ještě se něco naučit. Třeba to, že co nemáš, to nepotřebuješ. Jaké by to asi bylo, kdybychom neměli spacák, v kapse křesadlo a uprostřed lesa nám nepřistála bedna plná slepic? Těžko říct, to se asi člověk dozví až v dalších úrovních kurzu Outdoor Survival.
Autor: Jiří Hubička
foto: Shutterstock a autor
