Podvádíš mě. Já to vím, přesto s tebou zůstávám

Přibývá párů, v nichž podváděný nevěru taktně přehlíží. Své o tom ví i pětačtyřicetiletá Hanka. Maminka šestiletých dvojčat poznala tatínka svých dětí před devíti lety. Začátky byly jak z romantického filmu. Partner ji zahrnoval pozorností, podporoval v jejích aktivitách, objevovali nová místa, sdíleli vášeň k dobrému jídlu, cestování. „Manžel byl hodně žárlivý, měl potřebu mě kontrolovat, ale tehdy jsem to brala jako projev pozornosti,“ vzpomíná Hanka na dobu, kdy všechno bylo zalité sluncem.

Jenomže pak přišlo prozření. A to v době, kdy byla nejzranitelnější. „Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, prožívala jsem nejkrásnější období svého života, doma vše fungovalo a neměla jsem ani náznak podezření, že by něco takového mohl udělat. Ten den ale vidím naprosto přesně. Přišel domů o půl páté ráno a měl na puse a obličeji cizí rtěnku. V tu chvíli to byl takový šok, že jsem vůbec nebyla schopná nijak zareagovat. Přišlo mi to, že jsem jak ve snu, a nechtělo se mi věřit, že to může být pravda,“ vypráví Hanka.

Během dne si srovnala myšlenky a večer ho konfrontovala. „Tvrdil mi, že se s tou ženou nechtěl líbat. Ona se po něm plazila a on jí říkal, že je šťastně zamilovaný a že nechce. Bylo to pro mě obrovské zklamání, bolest a ztráta důvěry. Choval se, jako by se nic nestalo, ještě se mi vysmíval,“ říká smutně.

Postupný rozklad

Nejvíc ji bolela ztráta důvěry. Jak přiznává, od té doby mu už nevěřila, ale rozhodla se, že se v tom nebude rýpat. „Co mi taky zbývalo? Byla jsem těhotná, čekala jsem dvojčata, věděla jsem, že nemám oporu rodiny a že bych na ně byla sama. Jak bych to zvládla? Také jsem si nechtěla připustit, že jsem si vybrala špatného chlapa pro život, špatného otce pro mé děti. Zkrátka jsem se snažila věřit tomu, že tahle událost byla výjimka. Doufala jsem, že se má intuice mýlí a že to opravdu bylo tak, jak říkal on.“

Bylo těžké se přes to přenést. V noci se budila, brečela do polštáře. Když se narodily děti, měla tolik práce a starostí, že vůbec nebyl prostor se tím zabývat. Postupně se to ale stupňovalo. „Manžel přestal jako partner úplně fungovat. Do péče o děti se zapojoval jen minimálně. Pak mě začal napadat, že jsem mu nevěrná, protože se mu nevěnuju. Já jen nevěřícně koukala, protože děti nonstop plakaly, já spala maximálně dvě hodiny přerušovaného spánku denně po dobu několika měsíců, chodila jsem jako zombie a on přišel s podezřením na nevěru.“

Paradoxně jsem tehdy jeho nevěry i vítala, protože když měl nějaký nový objev, tak měl dobrou náladu a doma se mnou alespoň trochu mluvil. To mu vydrželo pár týdnů a pro mě byla úleva, že je doma alespoň trochu snesitelná atmosféra.

Odcizení se prohlubovalo, komunikace vázla a společný čas? Prakticky neexistoval. „A když jsem ho ,donutila‘, udělal mi ze společných chvil peklo, abych už po něm nic podobného nechtěla. Začal chodit na ,pracovní‘ večeře čím dál častěji. Dozvídala jsem se od známých, že ho viděli na diskotéce. Podotýkám, že mu bylo padesát let, že ho viděli v restauraci s ženou v době, kdy mi řekl, že jde s klientem atd.“

Věděla, že je to neudržitelné, ale nesebrala odvahu od něj odejít. Měla pocit, že vše musí vydržet kvůli dětem, a pořád doufala, že se vrátí domů, že přijde na to, že je mu s Hankou nejlíp, že si bude vážit rodiny, kterou má... „Vlastně jsem neměla sílu to řešit. Paradoxně jsem tehdy jeho nevěry i vítala, protože když měl nějaký nový objev, tak měl dobrou náladu a doma se mnou alespoň trochu mluvil. To mu vydrželo pár týdnů a pro mě byla úleva, že je doma alespoň trochu snesitelná atmosféra,“ podotýká.

Vše se ale výrazně podepsalo na její psychice. Dlouhodobě nemohla spát, cítila hroznou tíseň a beznaděj. Po dalším, tentokrát půlročním, nevěrnickém excesu, se v Hance něco zlomilo. „Odstěhoval se z ložnice a kolikrát ani nepřišel v noci domů. V té době přinesly děti ze školky obrázek rodiny, který kreslily. A on na něm nebyl.

No, nebylo divu, netrávil s nimi žádný čas, nehrál si s nimi, nechodil s nimi ven, doma si s nimi nepovídal... Pro mě to ale byl takový aha moment, že vlastně trpím v nefunkčním vztahu kvůli dětem, a ony přitom svého otce vůbec nevidí. Pak jsem v noci, když jsem nemohla spát, najela na stránky realitní kanceláře a zadala jsem do vyhledávače pronájem bytu. V tu chvíli se mi hrozně ulevilo. Celé moje tělo jako by povolilo, uvolnilo se, srdce mi přestalo zrychleně tlouct a zažila jsem intenzivní pocit klidu. V tu chvíli mi došlo, že už ve vztahu nemůžu být ani minutu navíc,“ říká rozhodně.

Odstěhoval se z ložnice a kolikrát ani nepřišel v noci domů. V té době přinesly děti ze školky obrázek rodiny, který kreslily. A on na něm nebyl.

Hned druhý den ráno mu oznámila, že od něj chce odejít, že se trápí. „On neřekl ani slovo a odešel do práce. Já jsem hrozně brečela. Úlevou, že jsem to rozsekla, strachem, co bude dál, výčitkami, že ublížím dětem...“ Pak se začala stavět na vlastní nohy. Za pomoci psychoterapie sbírala sílu. Velkou oporou jí byly kamarádky. Nejenže ji psychicky držely nad vodou, ale půjčily jí i peníze, aby se mohla osamostatnit. Podařilo se. Hanka se odstěhovala, našla si novou práci a právě prochází rozvodovým řízením. Je spokojená, optimistická a to všechno vnímají i její děti.

Hančin příběh je vcelku typickou ukázkou, kdy se bojíme opustit nefunkční vztah a partnera nevěrníka. Podle párové psychoterapeutky Věry Ansorgové za mírou naší tolerance stojí i to, zda je nevěra jednorázová, nebo je partner nevěrný opakovaně, případně zda už dokonce jde o paralelní vztah.

„Mezi těmito scénáři jsou velké rozdíly a z mé zkušenosti je pro nás ženy snáze akceptovatelná první možnost. Stav, kdy muž přechází nevěru nebo nevěry ženy se také vyskytuje, ale osobně ho nevnímám jako příliš častý. Je pak navíc na pováženou, kde je hranice tzv. polyamorie, kdy všichni zúčastnění vědí o stavu věcí,“ říká psychoterapeutka Věra Ansorgová, které jsme se k tomuto tématu na pár věcí doptali.

Někdy nevěra přinese nový začátek pro vztah, který je hlubší a posílený prožitkem nevěry. Častěji ale vede k nalomení důvěry, ztráty jistot, pocitům méněcennosti a bezmoci. Z odborného hlediska bych ji nikomu nedoporučila.

Jaké bývají nejčastější důvody tolerance nevěry?

Obecně lze říci, že většina z nás nechce změnu, nevíme, co přinese, a bojíme se jí. Často slýchám věty jako: „Co když si nikoho už nenajdu.“ „Neudělám to kvůli dětem.“ „Nezvládla bych to finančně.“ V nich se skrývají myslím tři hlavní důvody souběžně s tím, že nám na partnerovi nebo partnerce záleží a máme k nim citovou vazbu.

Když se rozhodneme, že budeme nevěru tolerovat, jak nám to může ovlivnit vztah?

Na tuto otázku myslím není jednoznačná odpověď. Někdy nevěra přinese nový začátek pro vztah, který je hlubší a posílený prožitkem nevěry. Častěji ale vede k nalomení důvěry, ztráty jistot, pocitům méněcennosti a bezmoci. Z odborného hlediska bych ji nikomu nedoporučila.

Je možné takto prožít celý život?

Pro mě osobně by to bylo nepředstavitelné, ale někdo to tak opravdu může mít – záleží asi na frekvenci nevěr, zda se na ně opravdu vždy přijde, nebo má partner nebo partnerka jen tušení. Zásadní také je, zda máme z nevěr nějaký benefit a podobně.

Jak se k tomu stavíte jako odbornice?

Nevěru z odborného hlediska nedoporučuji, většinou i sami nevěrníci (nevěrnice) po párové terapii říkají, že kdyby věděli, co nevěra se vztahem a důvěrou udělá, nešli by do toho. Pokud je ve vztahu nesoulad, věřím, že jsou jiné cesty, jak napětí a své potřeby komunikovat. Monogamní vztah je založen na exkluzivitě, a protože zdroje jdou tam, kde jsou emoce, ať už jde o čas, peníze, pozornost, každou nevěrou musí vztah trpět.