„Ponižovala mě, říkala, že jsem k ničemu, ať se na sebe podívám do zrcadla. A když mě začala fackovat, nemohl jsem nic dělat, prostě jsem si to nechal líbit,“ svěřuje se Flowee téměř čtyřicetiletý Radek.
Do své ženy se zamiloval, když mu bylo třicet dva let, a rok nato se už brali. „Bylo to hodně rychlé, intenzivní. Gábina do toho šla naplno, a to se mi líbilo. Měl jsem pocit, že mě má fakt ráda,“ vzpomíná Radek. Jenže po čase se láska vytratila.
Nejdříve začalo psychické týrání, kdy Gábina Radka neustále shazovala, a to i před známými. „Začala mi dávat najevo, že jsem nula. Ze začátku to bylo jen velmi nenápadné a já si říkal, že má vlastně v něčem pravdu. Například opravdu moc nevydělávám, mám spíše podprůměrný plat. Nedokážu ženské snést modré z nebe. Pořád mi dávala za vzor Štěpána, manžela její nejlepší kamarádky. Předhazovala mi, co Štěpán své ženě koupil, kam ji vzal na dovolenou, jaký originální dárek vymyslel na Valentýna a tak dále. Já jí dal třeba jen kytku a bonboniéru,“ pokračuje Radek.
Manželka ho kritizovala často i před svými nebo i jeho rodiči. „Říkala, že jsem prostě takový ňouma. Ono to vlastně neznělo nijak zle, ale mě to neskutečně ponižovalo. Když jsem třeba něco opravoval, například pračku, řekla mi, ať jdu od toho, že zavolá opraváře, protože já bych to akorát pokazil,“ popisuje.
Nestojíš za nic
Po půl roce ale Gabriela přidala další level. Začala Radkovi dávat najevo, že jako muž nestojí za nic ani v posteli. „V tu dobu jsme se snažili o dítě a já její naštvanost přisuzoval tomu, že to nejde. Jenže někdy šla opravdu přes čáru. Říkala, že jsem neschopný a neumím ani ženu pořádně uspokojit. Nebo mi hodila na postel vyprané slipy a říkala, že ať si pořídím nějaké volnější, že v těchto mi už pomřely všechny spermie.“
Když se něco nepovedlo, dloubla mě do žeber nebo mě škrábla. Někdy mě pěstí tloukla do hlavy a opakovala, ať se konečně proberu. Dělala to s velkou chutí a já se vůbec nebránil.
Radek na tuhle část vzpomíná nerad. Měl totiž pocit, že jako muž selhal. „Ono to bude vypadat, že jsem si chtěl nějak nárokovat sex, ale opravdu mě štvalo, že pak se mnou spala už jen v době ovulace. A nešlo jen o absenci sexu, nesměl jsem se jí ani dotknout,“ svěřuje se Radek.
Právě i tento druh chování může být v určitých případech označen za násilí. „Nejde pouze o fyzické či psychické násilí, kdy agresor oběť mlátí či jí nadává, ponižuje ji nebo nutí k poslušnosti třeba i tím, že se pokusí o sebevraždu. Do týrání v domácnosti se řadí také sexuální nebo ekonomické násilí, kdy oběť musí třeba odevzdávat trýzniteli svůj výdělek. Muži, ale samozřejmě i ženy, mohou trpět také sociálním násilím, když jejich partner všechno kontroluje,“ dozvíme se na www.idnes.cz.
Strach z obrany
Nakonec došlo i na facky. „Bylo to při hádkách. Prostě jsme na sebe řvali a ona se ke mně přiřítila, říkala mi, že jsem chudák, a fackovala mě. Nebolelo to ani tak fyzicky jako spíš psychicky. Nemohl jsem nic dělat. Copak můžete ženě facku vrátit? Tak jsem ji jen chtěl chytnout za ruce, ale ona začala křičet, že jsem násilník.“
Muž naráží na nepochopení. Když se svěří kamarádům, častou reakcí bývá výsměch.
„Muž se málokdy ubrání, protože se za prvé bojí, jaké by to mělo následky, a za druhé je tady stále zakořeněno, že žena se násilí dopouštět nemůže, protože je slabší. Takže on se obává, že by mu stejně nikdo nevěřil, a možná by se to naopak otočilo proti němu,“ vysvětluje pro Flowee vedoucí Intervenčního centra Spondea v Brně Michaela Kršíková a dodává, že z jejich zkušenosti se ženy dopouštějí stejných forem násilí jako muži, a to i s fyzickými projevy.
I ženy tedy dokážou muže napadnout tak, že může být v ohrožení života. Ale nemluví se o tom. „Hraje tam roli společenské nastavení, kdy společnost neočekává, že by k tomu mohlo docházet. Muž často naráží na nepochopení. Když se svěří kamarádům, častou reakcí bývá výsměch: ,Cože? Ty jsi takhle pod pantoflem?' Pak už nikomu nic neřeknete. Obecně chybí komunikační kanály, kterými o tom můžete mluvit. Institucionálně to není nastavené zatím vůbec. Muži se také bojí svěřit, aby se to nakonec neobrátilo proti nim. Žena pak na policii řekne: ,To není pravda! Ve skutečnosti on mlátí mě!' A ať chceme, nebo ne, trošku to v sobě máme skoro všichni, že budeme spíš věřit té ženě,“ upozorňují na www.hatefree.cz.
Pěstí do hlavy
Podle Kršíkové je potřeba změnit vnímání společnosti. Vždyť muži přeci nebrečí, nestěžují si, dokážou situaci vyřešit. „Muž, který by si stěžoval, že ho doma žena bije, se může pak bát o svou sebehodnotu,“ myslí si Kršíková.
Z tohoto důvodu mlčel i Radek. „Když ale viděla, že si vlastně může se mnou dělat, co chce, přidala na intenzitě. Když se něco nepovedlo, dloubla mě třeba do žeber nebo mě škrábla. Někdy mě pěstí tloukla do hlavy a opakovala, ať se konečně proberu. Dělala to s velkou chutí a já se vůbec nebránil,“ přiznává Radek.
Zažívám bezmoc – začnu křičet a cítím se mocný. Zažívám méněcennost, tak tě ponížím a cítím se o něco lépe. Používám tedy druhou osobu k tomu, abych zreguloval svůj nepříjemný vnitřní stav, místo toho, abych rovnou reguloval sám sebe.
Podle Kršíkové z Intervenčního centra by si měl muž stanovit hranice a dát jasně najevo, co je za něj už přes čáru. „Muži mohou cítit velké množství studu za to, že se na nich někdo dopouští násilí. Každopádně každý z nich si zaslouží pomoc. Může se zkusit někomu svěřit, s někým to probrat. Může se obrátit na intervenční centra, která jsou otevřena pro všechny klienty a klientky bez ohledu na pohlaví,“ radí Kršíková a dodává, že si je dobře vědoma toho, jak je taková situace pro muže náročná. V ideálním světě by měl mít naprosto stejné podmínky jako žena, ale v praxi to tak nebývá.
Radek se nakonec rozhodl svěřit svému kamarádovi. „Vlastně na to přišel tak nějak sám. Všiml si, jak jsem sešel, a narovinu se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Tak jsem mu to řekl. Čekal jsem, že se mi vysměje, ale on stál při mně a řekl mi, ať jdu okamžitě od ní, dokud nemáme děti. Pak mi vyprávěl historku jednoho známého, který od ženy tyranky nedokázal odejít, protože mu vyhrožovala, že by už nikdy neviděl děti. Došlo mi, že mužů, kteří prožívají to, co já, je víc, a to mi dodalo odvahy si ten problém alespoň přiznat,“ svěřuje se.
Díky rozhovoru s kamarádem Gábinu nakonec opustil. „Šlo to vlastně snadno, až mi jí bylo líto. Přiznala mi, že je v tom vztahu taky nešťastná.“
Polepší se?
Ani takový případ nemusí vždy skončit rozchodem. „Jsou případy, kdy osoba násilí se dopouštějící je motivovaná a začne své chování dlouhodobě měnit, aby bylo ve vztahu pro oba bezpečno. Takové změny může udělat sama nebo ve spolupráci s některou organizací, zabývající se pomocí lidem, dopouštějícím se násilí. Každopádně, i pokud taková osoba začne do centra docházet, není to záruka, že násilí skončí. Ohrožená osoba má vždy právo ukončit vztah, ve kterém se cítí nebezpečně,“ radí Kršíková.
Související…
Reklama
Podle ní je násilí často způsobem, jakým se snažíme zvládnout své negativní emoce. „Zažívám bezmoc – začnu křičet a cítím se mocný. Zažívám méněcennost, tak tě ponížím a cítím se o něco lépe. Používám tedy druhou osobu k tomu, abych zreguloval svůj nepříjemný vnitřní stav, místo toho, abych rovnou reguloval sám sebe. Násilí se někdy také lidi dopouštějí v sebeobraně, když je na nich samotných násilí pácháno, častokrát mohou být ve vztahu pak násilní oba,“ doplňuje Kršíková a doporučuje stránky https://www.instagram.com/mluvmeonasili/, kde se snaží o tématech týkajících se násilí dělat osvětu.
Je nutné víc mluvit o tom, že i muži mohou být týráni svou partnerkou a není ostuda požádat o pomoc. Většina z nich ale o problému mlčí, protože se bojí reakce okolí. A ze strachu, že by ženě v sebeobraně ublížili, si nechají všechno líbit.
