Všimli jste si, jak lehce hledáme chyby na druhých? Kolega z práce je příliš roztržitý, soused moc hlučný, kamarád tak sebestředný... Co to znamená? Jsme opravdu obklopeni tolika „špatnými“ lidmi? Nebo je to složitější a to, jak kritizujeme ostatní, spíše vypovídá o našem vlastním nitru?

Když druhé odsuzujeme nebo nás nějakým způsobem vytáčí věci, které říkají nebo dělají, vlastně do nich zrcadlíme své vlastní pocity. Kay Pollak, autor knihy Žádná setkání nejsou náhodná, nazývá tento jev projekcí. „Člověk promítá své vlastní problémy na ostatní, často nevinné lidi, a to jen proto, aby se vyhnul nutnosti dívat se sám na sebe.“ Podle autora tohoto bestselleru se podobně v tíživých situacích chováme téměř všichni. 

Promítání našich strachů do druhých

Řekněme, že máte strach z odmítnutí, který ve vás vznikl už někdy v dětství. Pravděpodobně si tento zážitek už nepamatujete a svých obav si nejste vědomi. Nebo o něm víte, ale popíráte ho. Vaše podvědomí však o skrytých problémech dobře ví a hledá si příležitosti, jak se s nimi vyrovnat. Proto se tak často dostáváte do situací, které vás k jejich řešení budou tlačit.

Jinými slovy, možná často přitahujete partnery, kteří ve vás onen strach určitým způsobem „vyvolávají.“ Pak se váš protějšek často chová odměřeně, plánuje aktivity s přáteli a vás opomíjí a podobně. Jak na to reagujeme? Místo toho, abychom svůj strach přijali a pokusili se ho pochopit a zpracovat, začneme druhého vinit a kritizovat.

Nebo další příklad – v dětství vám kdosi vyčetl nezodpovědnost a vy si od té doby dáváte pozor, aby se to neopakovalo. Jste čistotný, pořádkumilovný a finančně zodpovědný člověk. Přestože byste možná rádi občas zapomněli na všechna pravidla a také si vyhodili z kopýtka, nikdy byste to sami sobě nepřiznali. Díky tomuto podvědomému rozporu si však budete mnohem častěji všímat nepořádných a nezodpovědných lidí a v duchu si na ně neustále stěžovat.

Jak z toho ven?

Když nedokážeme nebo nechceme přijmout něco ze své povahy, je to vlastně známka toho, že se doopravdy nemáme rádi. A když sami sebe nemilujeme, vždy si najdeme důvod, proč si na druhé stěžovat.

Proces bezpodmínečného přijetí sama sebe je však běh na dlouhou trať. Kay Pollak ve svém díle radí: „Pokaždé, když vás něco rozruší, řekněte si: „Nejsem rozzlobený/smutný z důvodu, ze kterého si myslím, že jsem.“ Právě tahle věta vám pomůže pravdivě se podívat do vlastního nitra, pochopit své jednání a udělat velký krok v osobním rozvoji. Druhé totiž změnit nemůžeme, ale sami sebe ano.

foto: Profimedia