Moderní doba odrazila pořádky z filmů s Oldřichem Novým. Políbit ženě ruku dnes znamená pasovat se do role exota, zato přijmout familiérní tykání je bránou k úspěchu. I když ne všechno moderní se přijímá s otevřenou náručí - a už vůbec ne, má-li to stát nějaký peníz.
Etiketa je nám vštěpována od útlého věku. Běžné každodenní interakce mezi lidmi jsou řízeny řadou pravidel od pozdravu po způsob, jakým si objednáváme v restauraci. Etických zásad je takové množství, že řady z nich si ani nevšimneme a považujeme je za zcela samozřejmou a přirozenou součást našich životů.
Společnost dodržovala určitá pravidla už od svých samotných počátků. Bez zvyklostí vystupování v širokém slova smyslu by lidé nevěděli, jakým způsobem se k sobě mají chovat, a vznikla by naprostá anarchie. Etiketa v moderním chápání vznikla už ve starověkém Egyptě a ve striktnějších nebo volnějších formách přetrvává dodnes.
Má platit žena, nebo muž?
V poslední době řeší problémy na toto téma především feministická a genderová hnutí. Etiketa, jak ji známe dnes, totiž vychází z uspořádání společnosti dlouho předtím, než bylo pro ženy běžné se seberealizovat jinak než plozením a následnou výchovou dětí. Řada žen i mužů si proto zcela oprávněně klade otázku, proč by například pán měl být vždy tím, který platí v restauraci, ačkoliv dnes již disponují i ženy vlastními finančními prostředky, a to nezřídka většími než jejich partner.
U tohoto konkrétního případu jde i o silně zakořeněný zvyk. Jak se na nás bude koukat obsluha a ostatní hosté, říkáme si? V nezáviděníhodné situaci jsou v takovémto případě především muži. Jdou-li například na první schůzku se ženou, kterou příliš dobře neznají, může se jim stát, že druhé rande neproběhne, ať už zaplatí sami nebo navrhnou placení napůl. Řadu žen pak může odradit i samotná otázka ohledně placení evokující (v případě těch, které zastávají názor, že platí vždy muž) dojem, že dotyčný příliš peněz nemá, nebo by se zkrátka rád vyhnul tomu, aby musel vzít celou útratu ze svého. Tím etiketa zároveň ztrácí svou funkci, kdy jasně daná pravidla zbavila dotyčného obavy z toho, že se zachová nevhodně. Slušelo se zkrátka chovat se dle předepsaných norem a faux pas nehrozilo.
„Tekutá“ pravidla
Etiketa se vždy proměňovala podle dané kultury i konkrétního prostředí (chováme se jinak doma, v práci nebo třeba na pracovním večírku). Pro dnešní dobu je typické rozvolnění striktně daných pravidel. U povolání, v nichž daný pracovník není v přímém styku s klienty, se zpravidla neřeší, zda do práce chodí v džínech či obleku (a často právě v případě, že zvolí druhou variantu, působí mezi kolegy jako podivín).Tento posun reflektují i odborníci. Přátelské prostředí a tykání si ve firmách jako jsou Seznam či Google, které se snaží cílit na mladé zaměstnance a udržet si je, považuje za prospěšné i „guru etikety“ Ladislav Špaček. „Takový pracovní styl zlepšuje komunikaci.
Lidé k sobě mají blíž. To, co jinde dávají pracně dohromady různými teambuildingy (vzájemné poznání se, důvěra v druhé apod.), to je v těchto firmách od začátku naprostá samozřejmost. Nejsem zastánce nesmyslné obřadnosti. Jsme takový ostrůvek na celém světě, na němž si neustále vykáme. Přemýšlíme nad tím, zda můžeme navrhnout tykání o dva roky staršímu člověku. Trápíme se takovými věcmi, které nikde jinde na světě neznají. Ode mě většina lidí očekává strojenost a obřadnost. Naopak já jsem pro to, aby spolu lidé komunikovali co nejefektivněji a nejpřirozeněji,“ vysvětluje.
Nic se však nemá přehánět. Žena pochopitelně nemusí za každých okolností sedět pouze na třetině židle, v případě, že má na sobě společenské šaty, je však takovýto posed bez debat vhodnější, než kdyby si kecla tak, jak jí to připadá nejpohodlnější. A obdobných případů bychom našli v běžném životě spoustu.
Foto: Shutterstock