Železnice smrti patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v Thajsku. Její krvavá historie láká turisty z celého světa. Každý se chce projet vlakem po kolejích, které tu váleční zajatci pokládali holýma rukama, podívat se na černý ocelový most přes řeku Kwai, proslavený knihou a stejnojmenným filmem. Jeho historie byla ale úplně jiná, než jak ji popisuje knížka.
Thajská Železnice smrti, jejíž je most součástí, vznikla v rekordním čase za druhé světové války a vyžádala si více než 100 tisíc obětí. Za jejím poznáním se dnes nejčastěji vyráží z městečka Kanchanaburi, které leží ve stejnojmenné provincii. Turistů sem každý den dorazí několik tisíc. Každý chce totiž vidět místo, kde se odehrává jeden z nejslavnějších válečných románů.
Železnice postavená na tisících obětech
O železnici, která by spojila Thajsko a Barmu, se poprvé mluvilo už na konci 19. století. Celá stavba ale byla velmi nákladná jak finančně, tak technicky, a proto se od ní upustilo. Celý plán pak ožil na konci třicátých let. Japonci potřebovali zásobovací tepnu, po které by vozili vojáky a zásoby do Barmy, zároveň se rodily i plány na ovládnutí části území dnešní Indie.
Stavba započala v červenci 1942 a budovat se začalo z obou stran. Japonci nejprve na práce na stavbě najali místní obyvatele, které sužoval hladomor a kteří se upsali za dolar a zhruba půl kila rýže denně. Netušili, že je čekají nelidské podmínky, že se platu mnohdy nedočkají a že každý čtvrtý z nich na stavbě zemře...
Postavena v rekordním čase
V průběhu konstrukce se k nim pak přidali váleční zajatci. Japonci si pochvalovali, že jsou kvalifikovanější a díky předchozímu vojenskému drilu i disciplinovanější. Počet obětí, které si stavba trvající šestnáct měsíců vybrala, dodnes neznáme přesně. Japonci se s jejich počítáním nenamáhali.
Neblaze proslulé je období od července do října 1943, kdy stavba nabrala zpoždění. Dozorci byli pod ohromným tlakem ze strany vedení v Tokiu, a proto krutější než kdy předtím. Dělníci byli vyhladovělí, sužovaly je tropické nemoci, i přesto ale museli pracovat i 72 hodin v kuse. Počet obětí byl děsivý. V některých místech prý museli „otroci“ pracovat jen holýma rukama. Naplánovaný úsek – 415 kilometrů – ale vznikl včas.
Dnešní most již nemá s tím původním nic moc společného, ale i tak je působivý.
Vzpomínky zůstávají
Dnes tuto smutnou etapu připomínají dva hřbitovy ve městě a několik památníků, u kterých jsou stále čerstvé květiny. A samozřejmě tisíce a tisíce turistů… Všichni bez výjimky vyrážejí i k „románovému“ mostu za městem. Někteří pěšky, jiní tuk tukem, místním dopravním prostředkem, většina z nich ale s trochu stísněnými pocity. I přesto, že současný most nemá s tím románovým téměř nic společného. Působivý ale je, o tom žádná. Jen těch návštěvníků by mohlo být méně.
Přejít je možné pěšky, využít se však dají i místní turistické vláčky, které ho v pravidelných intervalech přejíždějí, a průvodce během jízdy vypráví o pohnuté historii celé trasy. Samotný most byl dokončený v roce 1943, poslední vlaky přes něj přejely v létě roku 1945. Pak byl téměř zničený při bombardování na konci války. Mimochodem – stával vedle něj ještě most dřevěný, ten ale padl a po válce ho nikdo, na rozdíl od železobetonového souseda, neobnovil.
foto: Shutterstock, zdroj: ESO travel
