Sami sebe nazývali „Božími dětmi“ nebo „Dobrými lidmi“. Svět je zná však jako katary. Jejich tragický osud i mystika s nimi spojená láká milovníky historie a tajemna dodnes. Vydejte se s námi po jejich stopách.
Na jih Francie za vynikajícím vínem i starými památkami míří ročně tisíce turistů. Ve středověku se tomuto rozsáhlému území říkalo Okcitánie. Zabírala skoro celou jižní třetinu dnešní země galského kohouta: orientačně ji můžeme na západě ohraničit vinařskou metropolí Bordeaux a na východě sluncem zalitým městem Nice. Zde všude najdeme stopy po oněch „Božích dětech“, nejvíce pak v kraji Languedoc. Jméno kataři pochází z řeckého slova katharos – čistý – a nejspíš z něj pochází i české slovo kacíř. A těmi opravdu byli, alespoň v očích středověké církve.
Kataři za sebou zanechali nejvíce stop na jihu Francie v kraji Languedoc.
Dokonalí nabízeli spásu
Na přelomu 11. a 12. století byla středověká církev už na hony vzdálena čistotě, kterou kázali první apoštolové a další svatí ve stoletích následujících po Kristově ukřižování. Sice po svých ovečkách dál vyžadovala skromnost, pokoru a chudobu, ale dávno to neplatilo pro církevní hodnostáře, včetně papeže. Do nebe volající korupce a pokleslá morálka vedla zcela přirozeně k tomu, že se začali objevovat lidé, kteří volali po očistě církve a po změně některých dogmat. Kataři představovali jeden z nejsilnějších proudů a skutečně nabízeli až asketický způsob života jako protiváhu duchovním, kteří se utápěli v penězích a v tělesném hříchu. Své následovatele nacházeli překvapivě nejen mezi prostými lidmi, ale i mezi významnou jihofrancouzskou šlechtou. Ti nejlepší z nich, zvaní „dokonalí“, putovali od města k městu, od hradu k hradu a hlásali víru, která se velmi odlišovala od toho, co slýchali lidé v kostelích.
O svět bojuje Bůh s Ďáblem
Katarská víra byla velmi prostá a snažila se křesťanské učení přiblížit všem společenským vrstvám. „Dobří lidé“ odmítali církevní svátost, kostelní zpěv či uctívání relikvií a kříže. Svět byl podle nich místem, kde se sváří Dobro se Zlem, neboli Bůh s Ďáblem. Z Bible uznávali jen Nový zákon, ale nevěřili v Kristovu pozemskou existenci. Jejich náboženské vidění světa lákalo i proto, že většina obřadů se odehrávala pod širým nebem, v čemž věřící viděli snahu vrátit do křesťanského náboženství přírodní síly, které byly v pohanských dobách považovány za božské, a toto přesvědčení v raném středověku v lidech stále žilo.
Hrad Montségur určitě stojí za to navštívit.
Křižáci přinesli smrt
To vše oficiální křesťanské představitele rozčilovalo, stejně jako obavy, že ztratí moc a vliv. Papež Inocenc III. nakonec vyhlásil na začátku 13. století křížové tažení proti katarům. Záminkou se mu stala vražda papežského legáta, z níž byl, nejspíš neprávem, obviněn hrabě Raymond IV. z Toulouse, jeden z nejvlivnějších a nejbohatších katarských velmožů. Tato křížová výprava vešla do dějin jako „albigenské tažení“, protože katarům se někdy říkalo i „albigenští“ podle města Albi, v němž měli jedno ze svých významných středisek. Křížové tažení přineslo do Languedocu smrt a zkázu. Papežské vojsko, které spojilo síly s francouzským králem, zabíjelo ve velkém prosté i bohaté katary (u těch druhých byla hlavní motivací snaha získat jejich pohádkový majetek). Vraždění se zvrhlo v nepředstavitelná jatka, například ve městě Béziers pozabíjelo „svaté“ vojsko na 20 tisíc lidí, z nichž mnozí ke katarům vůbec nepatřili.
Prokletá hora
Poslední z „čistých“ hledali spásu v mocných hradech, jejichž zříceniny přežily do našich dob: ať už to byl Lastour, Termes, Laurac nebo Fanjeaux. Postupně ale podléhala náporu nepřátel jedna pevnost za druhou a poslední z katarů, podle všeho především zástupci dokonalých, se stáhli na mocný hrad Montségur. Ten byl pro albigenské místem nejposvátnějším, vždyť stál na hoře, na níž se už za pohanských dob uctívala sluneční božstva. Dobové kroniky popisují statečný boj, kdy kataři odmítající ve své víře zbraně a války vůbec, dokázali obléhatelům čelit skoro rok. Nakonec ale podlehli a na louce pod hradem bylo upáleno 225 „dokonalých“, kteří se odmítli vzdát svého učení, a Montségur si tak vysloužil přezdívku „prokleté místo na svaté hoře“.
Ukradli nacisté Svatý grál?
Papež, církev i francouzský král na první pohled zvítězili a získali mnoho z katarských pokladů. Ten nejcennější prý ale zůstal v držení těch, kterým se podařilo uniknout. Jedná se o relikvii skutečně pohádkovou, o Svatý grál, kterým je podle některých názorů pohár, z něhož pil Kristus při poslední večeři. Grál, stejně jako další tajnosti a posvátné poklady, měli vynést v předvečer tragického upálení svých vůdců dva tajní vyslanci a ukryli ho v jeskyni v hrabství Foix. Pověsti o katarských pokladech lákaly v dalších stoletích četné hledače, mezi nimiž nechyběli ani nacističtí pohlaváři, zvláště mystikou posedlý vůdce SS Heinrich Himmler. Přesně v den 700. výročí kapitulace pevnosti Montségur přilétlo německé letadlo, které na obloze vytvořilo dýmovnicí keltský kříž a údajně mělo odvézt nalezený katarský poklad, včetně Grálu.
Tajemný kostel v Jindřichově Hradci
Navzdory masovému vraždění se podařilo mnohým katarům uniknout. Rozprchli se po Evropě a stopy po nich najdeme i v Čechách. Přes Šumavu se společně s valdenskými – dalšími středověkými pronásledovanými kacíři – dostali až na Třeboňsko a skrývali se ve zdejších hustých lesích, hlavně v okolí rybníka Hejtman a Staňkovského rybníka. Pokud se při prázdninovém putování dostanete do Jindřichova Hradce, nezapomeňte navštívit nejen zdejší zámek, ale také zdejší kostel sv. Jana Křtitele, který je součástí minoritského kláštera. Gotický svatostánek ukrývá velmi zvláštní fresky, které jsou ovlivněny francouzskou gotikou, a některé výjevy jsou velmi bizarní i tajemné a historikové pro ně nemají žádné rozumné vysvětlení. Bývají dávány do souvislosti s pobytem z Francie vyhnaných katarů i templářů a s jejich tajemným učením, které ti, již se zachránili, měli za povinnost zachovat pro další generace.
foto: Shutterstock
