Radka s Tomášem se brali před patnácti lety. Po svatbě očekávali, že brzy budou tři. O miminko se pokoušeli rok, bezvýsledně. Nyní společně vychovávají tříletého syna Jakuba. Cesta k vytouženému dítěti byla však hodně dlouhá a náročná...
S Radkou a Tomášem mě pojí dlouholeté přátelství. Jejich touha po dítěti mě někdy až dojímala a mnoho těžkých okamžiků jsem s nimi i sdílela. Oba jsou velmi otevření a o své cestě k vytouženému potomkovi se neostýchají hovořit.
Kdy jste si začali uvědomovat, že s početím může být problém?
Radka: V paměti mi utkvělo, že nám na svatbě kdosi přál „hodně zdraví, málo pláče a do roka kudrnáče“. Věřila jsem tomu, že brzy budeme rodiči, a tu větu si pořád opakovala. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že budeme mít s početím problém. Oba jsme byli mladí a zdraví.
Tomáš: Přesně si vybavuji ten moment, kdy jsem Radce řekl, že už dál nemohu, fyzicky. Každodenní sex se stal rutinou a bylo to vyčerpávající. Navrhl jsem, že vyhledáme odbornou pomoc.
Co doktoři zjistili?
Radka: Že jsme oba v pořádku. Čekali jsme ještě několik měsíců a rozhodli se, že podstoupím umělé oplodnění. Dopadlo to špatně, ani jeden pokus nevyšel.
V té době se začaly objevovat tvé první zdravotní problémy, co se přihodilo?
Radka: Často jsem trpěla silnými bolestmi břicha, byla jsem stále unavená, slabá a v noci jsem nemohla spát. Bylo mi doporučeno užívat ibuprofen a na nízký tlak pít každý den kávu. Jednou jsem zkolabovala v práci a pak se zase stalo, že jsem omdlela na zastávce tramvaje a jela pro mě sanitka.
Tomáš: Myslel jsem si, že je to všechno z únavy. Nebyla na tom vůbec psychicky dobře. Pořád dokola jsme řešili, proč nemůže otěhotnět. Nenapadlo mě, že by za tím mohla být nějaká nemoc.
Jaká nemoc?
Radka: Podstoupila jsem mnoho vyšetření a asi až po dvou letech zjistili, že mám endometriózu.
Co to znamená? Má to nějakou souvislost s tím, že jsi nemohla otěhotnět?
Radka: Endometrióza znamená, že v břišní dutině dochází ke srůstům tkání. Mám jednu z nejtěžších forem. Projevuje se to velkými bolestmi břicha.
Jak ses léčila?
Radka: Vyzkoušela jsem skoro všechno. Bylinky, homeopatika, hypnózu, lázně, hormony, léky. Nic nezabralo. V průběhu několika let jsem podstoupila osm laparoskopických zákroků. Vždy mi odstranili cystu nebo srostlou tkáň. Půl roku byl klid a pak se mi to objevilo znovu. Opět bolesti a následná operace. Brala jsem spoustu hormonálních léků, aby se nežádoucímu srůstu tkání zabránilo. To byla pro mé otěhotnění konečná. Vyslechla jsem od lékařů verdikt, jste neplodná, vlastní děti nikdy mít nebudete.
Tomáš: Radčiny neustálé bolesti nebraly konce. Několikrát se stalo, že jsme museli sednout do auta, jeli do nemocnice a Radka šla okamžitě na sál. Když nám řekli, že děti mít nemůže, zbořil se nám svět, brečeli jsme oba.
Vím, že jste po dítěti toužili hodně. Změnila tato nezvratná skutečnost nějak váš vztah?
Radka: Ano i ne. Nikdo, kdo to nezažil, si asi nedokáže představit, jaké to je. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Neustálé otázky, proč zrovna já? Co jsem udělala špatně? Vědomí toho, že Tomášovi nemůžu dát dítě, bylo strašné. Zpočátku jsem i navrhovala, že se rozejdeme, že nechci, aby kvůli mému problému byl nešťastný, že mu nechci zkazit život tím, že mu nedokážu dát dítě.
Tomáš: Bylo to velmi těžké. Ale pro mě bylo nejdůležitější, aby Radka byla zdravá. Mít dítě jsem odsunul na vedlejší kolej. Snažil jsem se být jí oporou a převádět každodenní debaty o dítěti na cokoli jiného.
Co následovalo? Uvažovali jste třeba o adopci?
Radka: S odstupem času a po mnoha úvahách jsme se rozhodli, že o adopci zažádáme. Chtěli jsme co nejmladší dítě.
Tomáš: Ano, na tom jsme se spolu shodli, i když část rodiny byla proti a zrazovala nás od toho. Vyžadovalo to mnoho papírování a pohovorů. Doslova vás svléknou z kůže, ale to k tomu patří a je to tak správné. Pak už jen čekáte a čekáte.
Ale vy jste se tímto způsobem miminka nedočkali... Objevila se nová šance.
Radka: V momentě, kdy jsem se nějakým způsobem smířila s tím, že vlastní děti mít nikdy nebudu a měli jsme splněny všechny podmínky pro adopci, naskytla se alternativa. Doktoři mi navrhli, že můj zdravotní stav umožňuje pokusit se o umělé oplodnění darovaným vajíčkem. Dokonce mi to i doporučili, protože těhotenství paradoxně zabraňuje rozšiřování endometriózy.
Ano, pamatuji si, že jsme to spolu probíraly, ve dne v noci jsi vše načítala z internetu.
Radka: Nejen načítala. Potřebovali jsme sehnat dárkyni vajíček, takže jsem hledala inzeráty, obvolávala, scházela se s potenciálními dárkyněmi.
Moment, neříkej, že sis mohla vybrat, kdo ti daruje vajíčko.
Radka: Ne, takhle to opravdu nefunguje. Dárcovství je anonymní. My jsme ale potřebovali sehnat ženu, která je ochotná vajíčko dobrovolně darovat a tu přivést do Centra asistované reprodukce. To nám zaručilo, že budeme posunuti v pořadníku výše a šance získat vajíčko bude rychlejší. Stálo to spoustu nervů a také peněz. Funguje to tak, že dárkyně sice získá za odběr vajíčka na klinice finanční odměnu neboli kompenzaci, ale očekává i větší finanční obnos od zájemkyně o vajíčko.
Tomáš: Když jsme se dozvěděli o možnosti mít dítě díky darovanému vajíčku, neváhali jsme ani vteřinu. Hned na místě jsme souhlasili s tím, že máme o tuto možnost zájem. Než jsme našli dárkyni, trvalo to rok a půl. Opět spousta testů, vyšetření, prostě kolotoč.
Bylo snadné otěhotnět darovaným vajíčkem?
Radka: Vyšlo to až na potřetí.
Tomáš: Opět musím říct, že to bylo velmi náročné období, ale máme Jakuba a jsme za něj vděčni.
Nevím, jestli to nebude příliš osobní, ale nedá mi to se nezeptat. Řeknete Jakubovi, že nevíte, kdo je jeho pokrevní maminka?
Radka: Celá rodina i mnoho známých ví, jak přišel na svět. Myslím si, že by nebylo fér mu neříct pravdu. Určitě bude lepší, když se to dozví od nás, než aby mu to sdělil nějakým nevhodným způsobem někdo jiný. Až nastane ten správný okamžik, předpokládám tak okolo šestého roku, až se bude ptát, jak vznikají děti, tak mu vše nějakým šetrným způsobem vysvětlíme.
Tomáš: Souhlasím, na tomto jsme se shodli. Až bude ten správný čas.
Uvažujete o dalším dítěti?
Radka: Moc bych si přála alespoň ještě jedno dítě. Uvidíme, zda to půjde. Bude mi skoro čtyřicet. Endometrióza se mi po porodu opět vrátila, naštěstí už ne v takové míře, ale mám menší srůsty i v dalších orgánech. Doktoři mě od dalšího těhotenství nezrazují, naopak by to moji nemoc mohlo opět na chvíli zastavit.
Tomáš: Jsme vděčni za Kubíka. Samozřejmě, že bychom si další dítě přáli. A to i přesto, že už víme, jak je to všechno náročné.
Čtěte také:
Odemkněte potenciál svých dětí: 1. díl
Éra bezplenkových dětí: Vyčůrají se na povel
Růstové myšlení. Když ho vštípíte dětem, budou v životě úspěšnější
foto: Shutterstock