Je potřeba dostat duchovno na zem. Nejde „jen“ o Boha či nějaké New age, ale o zodpovědnost za sebe a své činy. „Duchovno jsi ty a to, co děláš.“ Život bez spirituality tě k hloubce a opravdovosti života nedovede. Potřebuješ vědět, odkud jdeš = mít kořeny, i kam jdeš = najít své poslání i smysl.
Duchovní prozření není jednoduché. Jako muži jsme primárně orientováni na výsledek a to platí i v oblasti spirituality. Existují způsoby, jak to měřit. Mně osobně stačí jednoduše trávit pár dnů s rodiči a to velmi jasně ukáže, jak jsem na tom… Pokud chci prověřit duchovnost někoho jiného, jako například učitele, mentora, vůdce či mistra, stačí se dívat na vztahy s nejbližšími v jeho rodině. Tam se ukáže, zda náhodou „nekáže vodu a sám pije víno…“
Dobrá zpráva pro muže. I spiritualita jde měřit.
Poznávací znamení
Spiritualita je i o vášni a zaujetí pro život s nadějí, že ustojíme to, co nám předloží. Jsme v kontaktu s vlastními hodnotami. Konáme a jsme užiteční. Opouštíme sebestřednost. Přebíráme a nadále si držíme zodpovědnost za sebe a své činy. Duchovnost je o celistvosti. Jde o kázeň i kuráž, nevzdat to a vytrvat, nebo udělat ten další krok i se strachem, který pociťujeme.
Duchovní služba
Tu lze dobře přiblížit citováním Františka s Assisi: „Dostáváme prostřednictvím toho, že dáváme.“ Spojením se sebou = opravdovostí, sebereflexí a službou se stáváme vědomějšími, to doprovází soucit spolu s pokorou a vděčností. Konejšivá, vlídná a bdělá přítomnost je darem služby = je to duchovní opravdovost. I když právě nevíte, co se děje, lze se uvolnit do stavu dočasného nevědění a s důvěrou v život být bděle pozornými. Uvolnit tělo a pohroužit se do stavu relaxace a spojení se sebou. Navozujeme si stav klidu a bezpečí, čímž se povzbudíme a dokážeme se otevřít daleko úplněji. Klidná pozornost není pasivní či stagnující. Má v sobě výkon a aktivitu, kterou prostupuje klidná, uzemněná přítomnost, která bdí a pozoruje.
Cesta ke spiritualitě vede od vlastní odpovědnosti, vědomí, kořenů přes vizi, k pokoře a do přítomnosti, která je službou a inspirací.
Obtíže a stíny na cestě
Problémem v tomto rozvoji může být velká setrvačnost = odolnost starého, tj. rezistence vůči změně. Bývá provázena i tzv. fází plato. Změny už začaly a dějí se, ale jsou na začátku – nejsou vždy po ruce. Zároveň nám proměna vzala možnost vztahovat se ke světu i k sobě po staru. Toto dočasné vakuum bývá neseno těžce…
Náchylnost k hledání rychlých a jednoduchých řešení namísto setrvání ve stavu nevědění. Základem tohoto typicky mužského jednání je strach ze selhání.
Snaha spasit, zachránit a obrátit na svou víru celý svět – mesiášský komplex. Často souvisí s výchovou, kdy jsem byl pasován do role záchranáře.
Stavy duchovní nouze = krize, obvykle ve chvíli před průlomem = velkou transformací, se dostáváme do úzkých. Hezky to opisuje příměr, že „poslední chvíle před úsvitem bývá ta nejdelší…“
Překotnost duchovního probuzení či průlomu může vytvořit silný ráz. To když boříme starou iluzi = falešný sebeobraz, a rozdíl mezi iluzí a realitou je propastný. To vede k pocitu chaosu a dezorientace. Zpětný ráz nastane, pokud je transformace brána nepokorně a pyšně jako trvalá. Následně nás staré zlozvyky vtáhnou zpět do původního stavu. Dynamika gumycuku, kdy lano zapruží a vtáhne mě zpět. To se děje kvůli závislosti na starých postojích, které další růst činí neudržitelným.
Nikdy ale není pozdě začít intenzivně pracovat na změnách. Úvodem se může stát například emailový kurz.
foto: Shutterstock, zdroj: Žij své mužstí
