Naše každodenní konverzace se ze 30 – 40 % skládá z toho, že mluvíme o sobě. Na 80 % věcí, které publikujeme na sociálních sítích, je také o nás. Jsme sebestřední parchanti. A co je na tom nejhorší? Většinu času nás stejně nikdo neposlouchá.
Na mezinárodním kurzu o efektivní komunikaci se sešla skupina 30 mladých lidí. Bylo mezi nimi několik silných extrovertů a několik stejně silných introvertů. Při každém společném sdílení jsem měl jistotu, kdo promluví nahlas, stejně jako jsem věděl, od koho nic neuslyším až do konce kurzu. Nejhorší bylo, že účastníci se navzájem neposlouchali. Když jeden mluvil, extroverti měli potřebu skákat mu do řeči a introverti se zase raději věnovali svým mobilům.
A pak se to zlomilo.
Při jedné hře byli účastníci donuceni komunikovat spolu beze slov. V týmech jsme stavěli města z plastelíny. Všichni utichli. A bylo fascinující pozorovat, jak si poprvé za celou dobu skutečně naslouchají. Ztratili svoji přirozenou možnost projevu, a přesto museli spolupracovat. Proto dělali to nejlepší, co uměli, aby druhým porozuměli, nebo jim naopak vysvětlili, co mají na srdci. Vnímali se.
Pro mě to byl nádherný zážitek.
Pamatujte si, že dobří posluchači jsou ti nejlepší přátelé.
Mlč a poslouchej
„Přátelství je degenerováno na sociální egoismus,“ napsala Alexandra Panzer z Univerzity Bentley. Vůbec nám nejde o to, co druhý říká. Sami chceme být slyšeni. Ostatní posloucháme jenom proto, abychom k tomu mohli sami něco dodat.
Každý známe situaci, kdy nás během něčí historky napadne naše vlastní, a my se nemůžeme dočkat, až vypravěč skončí, abychom mu ji mohli povědět. Máme strach, že než bude konec, tak svůj příběh zapomeneme. Soustředíme se na něj tak úporně, až úplně zapomeneme věnovat druhým pozornost. Když nám někdo naslouchá, posiluje to náš pocit důležitosti. Jenomže ostatní nás obvykle ignorují už odmalička. Ještě jsem nepotkal rodiče, který by skutečně měl trpělivost naslouchat svým dětem. Nepotkal jsem dítě, které by opravdu poslouchalo mladšího sourozence. Na základní škole jsem nenarazil na učitelku, která by dávala prostor otázkám svých žáků, a na střední jsem potkal jenom dvě.
Hladovíme po pozornosti a dostává se nám pravého opaku, což jenom posiluje náš narcismus. Přitom jak napsal guru mezilidské komunikace Dale Carnegie: „Tento druh upřímného naslouchání je největším komplimentem, jaký můžeme druhému složit.“ Carnegie v knize Jak získávat přátele a působit na lidi vzpomíná, jak celý večer rozmlouval s botanikem, který se o jejich rozhovoru následně vyjádřil jako o „velice inspirativním“. Přitom Carnegie toho o botanice věděl právě tak málo, jako o anatomii tučňáka. Ale udělal jedinou a podstatnou věc: byl pozorným a soustředěným posluchačem.
Pokud se chováme v konverzaci egoisticky, ostatní se budou buď nudit nebo nám naopak začnou skákat do řeči, aby se také dostali ke slovu.
Pravidla pozorného posluchače
Alexandra Panzer definovala čtyři pravidla pozorného posluchače.
Za prvé ponouká k vyprávění. Pozorný posluchač si pamatuje, co druhý řekl. Přikyvuje, udržuje oční kontakt, pobízí k dalšímu vyprávění. Za druhé se snaží věci si vyjasňovat. Otázka „proč“ je jednou z nejdůležitějších na světě. Vypravěč může říct: „Jana na mě byla naštvaná,“ a posluchač by se měl zeptat: „Proč byla Jana naštvaná?“ Tak se dozví celou řadu dalších informací a sparring partner se mu v konverzaci otevře. Za třetí nemoralizuje. Pokud chcete, aby k vám byli druzí upřímní a otevření, nesmíte je odsuzovat. Prostě přijměte jako fakt, že nikdo není dokonalý, a kdybyste byly na vypravěčově místě, zachovali byste se stejně. A v neposlední řadě odlišuje nesouhlas od kritiky. Patolízalové věčně přikyvují, kritikové zase druhému nikdy nedají za pravdu. Dobrý posluchač ale řekne: „Mám na věc jiný názor,“ přičemž zachová druhému právo na jeho názor.
Když se začnete upřímně zajímat o druhé, váš svět se otočí o 180 stupňů. Protože lidé zbožňují ty, kdo jim naslouchají.
Čtěte také: Alkoholu se klidně vzdáme, tweet je pro nás větší droga, Bezdomovec dostal kartonový buben,Designérem svého života.
foto: Shutterstock
